Buraky de Popela

Nechápu proč jsem odešla. Vážně ne. Nechápu nic z toho, co se včera stalo. Nechápu co jsem dělala s Aším na Beatles revivalu, nechápu tu slzu co mi stékala po tváři, když tančila s tím chlapcem, co nás celý večer ignoroval. Vlastně byli jen dvě možnosti. Buď to konečně udělám taky a nebo budu sama brečet někde jinde. Nebylo to složitý. Rozepla jsem si ještě jeden knoflíček a byla pasivní. Pár skleniček, konverzace, kterou si zítra nebude nikdo z nás pamatovat…. Ležela jsem u Aším doma na gauči s chlápkem, kterého jsem znala tři hodiny, Aším ležela na témže gauči s jiným chlápkem, kterého znala stejné tři hodiny. Bylo jasný co se stane. Normálka. Běžná víkendová rutina.Aspoň pro ni. Já se cítila jako idiot. Teda cítila bych se, kdybych byla střízlivá. Hlavu jsem měla opřenou o jeho břicho, poslouchala jak mu v něm kručí a pozorovala, jak se ten druhý snaží Aším dostat pod tu krásnou krajkovou věc, co si koupila odpoledne. Smála jsem se tomu a snažila se usnout. Ti dva zmizeli někam vedle a zhasli a my dva jsme si povídali. Nebylo to špatný. Objímal mě a mluvil se mnou. Zpíval mi jakousi německou ukolébavku a já jemu českou. Hladil mě a já pořád ustupovala a ustupovala… Nejdřív jsem si nenechala pomalu ani sáhnout na zadek a na konec jsem si s klidem nechala sundat kalhotky. “Máš kondom?” ptal se. “Ne” “Bereš prášky?” “Ne” Hlavně neříkej: dám si pozor. Pomyslela jsem si a on to neřekl.dal mi pusu a objal mě. Ráno mě probudil, když se vrtěl. Podívala jsem se na něj a zas se snažila usnout. Nešla to. Ani zbytkový alkohol nedokázal zabránit myšlenkám v hlavě. Jako bych byla Popelkou a právě mi odzvonila půlnoc.. Oblékla jsem se a odešla. Nezbyl po mě ani křišťálový střevíček. Cestou domů mi znělo v uších: “I remember how it was when you hold me so closely. We were breezing in the dark like there was no more pain….”