Takhle končí vztahy

Už to trvá příliš dlouho. Vůbec spolu nemluvíme. Ale já vím, že když jsem pryč, pláčeš. Míváš uslzené oči, když se vrátím. Přesto spolu nemluvíme. Silvestrovskou noc jsme strávili spolu, přesto odděleně. A promluvili jsme na sebe jen jednou – při přípitku. A Nový rok jsem podělal docela. Hned ráno jsem se na Tebe utrhl, přesto, že ses pokusila usmířit. Ale když Ty ses nezeptala! Vlastně ne, ty ses zeptala. Ale to jsi neměla. Buď ses neměla ptát vůbec, anebo ses měla zeptat, ale včas! Víš jak to vyznělo? Víš jak jsem se cítil? Nevěděl jsem, co si mám myslet. A když ses zeptala, bylo už pozdě, roznětka už hořela. Celý den jsem se Ti potom vyhýbal a jen tupě vnímal, že ty oči máš uslzené čím dál víc. Ksakru! Kdybych aspoň nebyl tak pověrčivý! Večer jsem to mohl všechno napravit, ale zase jsem to zvoral. Stačilo jen se přitulit, jen se Tě doknout, pohladit Tě. Ale já to nedokázal, protože ses ke mně otočila zády. Anebo proto, že jsem tak idiotsky pyšný. Dnes ráno jsi to udělala bez ptaní, přesto jsme spolu nepromluvili. Jen několik úsečných vět. Každým okamžikem mám chuť na Tebe zařvat. Mám chuť Ti říct, aby sis sbalila věci a vypadla, ale vzápětí si uvědomím, že by mě to asi zabilo, kdybys doopravdy odešla. A co děti? A co ty? Nemohl bych to říct, po tolika letech. Jsem sobec, vím, ale láska už je taková. Je sobecká. Každým dnem se připravuji na okamžik, kdy mi Ty řekneš, že mě opouštíš. Budeš to muset udělat Ty, protože já Tě na to příliš miluju. Děsím se toho dne. Je lepší žít s někým než vedle někoho. Je však lepší žít vedle někoho, než-li nežít s někým vůbec? Dnes večer, až se vrátíš, se o to pokusím znovu. Pokusím se Tě dotknout. Doufám, že si nespálím prsty. Přesto věřím, že začneš hořet.

---