Atlantis

Netušila jsem, že mne to někdy potká. Mne, královnu, živoucí symbol země. Klečím prostovlasá před zlatistou sochou Ammu, vládkyně Dne a modlím se za spásu svého národa. Prosím za kousek země, který nám božská dvojčata seslala. Za ostrov, který je naším domovem.

             

Věřila jsem v nesmrtelnost mé říše, ale tato víra byla před několika hodinami otřesena. Bohové na nás seslali zkázu. Sopka, jenž vytvořila náš ostrov, se stala činnou. Že by nás trestali za naší pýchu a za dokonalost, kterou jsme dosáhli v průběhu věků. To má přijít vše v niveč?

 

Sklopím zrak. Neodvažuji se pohlédnout vzhůru, abych se nesetkala s vyčítavým pohledem sochy. Jen se krčím přitisknutá k vyleštěné chrámové podlaze, jejíž chlad se mi zavrtává do morku kostí. Beze cti a vzdoru, zbavená vznešeností, kterou jsem se pyšnila celý život. Náš osud je v božích rukou. Já jen teď uboze žadoním a  čekám zda mé modlitby vyslyší. Oroduji za to nejcennější co mám. Za svou zemi, které jsem věnovala svůj život.

 

Vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme se přestěhovali na tento ostrov a dali mu jméno. Atlantis. Trvalo dlouho, než jsme si jej podmanili, stálo to tolik krve, že by naplnila jezera. Je to již tak dávno. Za dob, kdy ještě mí předkové byli obyčejní rolníci. V té chvíli jsme netušili, že náš nový domov nás za pár tisíciletí zničí. Proud, který již uplynul se nedá přivolat zpátky, stejně jak časy se již nemohou vrátit zpět.

 

Hrozivé zadunění protrhne proud mých myšlenek, které se okamžitě splétají v náhlé vizi přicházející smrti. Takový strach, jaký mám teď, jsem nikdy necítila. My, Atlantiďané, jsme vytvořili dokonalý svět. Přesto o nás nikdo z dalších světů neví. Každého, kdo jen zavítal k našim břehům, jsme zabili, jelikož naše technologie by se mohly stát cílem mocichtivých vládců a my bychom byli nuceni válčit. Proto bylo utajení pro nás velice důležité. Nyní jsme odsouzeni k zapomnění.

 

Na povrchu sochy se zalesklo zapadající slunce. Vzhlédnu a zkřížím pohled se smaragdovýma očima sochy. Horký vítr rozvíří mé lehké šaty. Slyším žalostný zpěv ptáků, kteří podvědomě tuší blížící se nebezpečí. Přesto je Atlantida mrtvolně tichá. Nejde slyšet veselý hlahol lidí handrkujících se na tržištích, hlasy dětí hrajících si své malé hry, rachot povozů se zbožím. Jen ze Slunečního chrámu se line tichý zpěv kněží, modlících se spolu s prostým lidem.

 

Jemný dotyk na rameni mne přiměje se otočit. Nejvyšší kněz poklekne vedle, sepne ruce a připojí svou modlitbu k mé.

 

Slunce pomalu zapadá za obzor. Nebe jakoby vymaloval skvělý malíř. Vítr se lehce proplétá v listí palem a přivane chlad od moře. První známky přicházející noci. Kněz povstane a mlčky odejde.

 

Nevím jak dlouho tak klečím, ale pomalu cítím, že mé motlitby zůstaly nevyslyšeny. Zvednu se z podlahy, socha bohyně ztratila svůj lesk a obrátím svůj pohled k rudému nebi. Jak dlouho ještě. Svou zkázu jsme si zavinili sami. Naše lodě jsou příliš malé na to, aby dopluly do jiné země, ale i tak by jich nebylo dost pro všechny. Z Elgorathu vyšlehla sprška prachu.  Je to znamení? Nebo jen první znak našeho konce? Co je to vůbec smrt? Konec? Nebo jen přechod do jiné dimenze? Existuje opravdu království nebeské? Stočím pohled k sopce, jejíž vrchol rudě září a občas probleskne, jako rybka vyskakující z vody, červený jazyk lávy. Vzduch už není tak čistý, jako byl předtím, kdy voněl mořskou solí a přinášel vůně z ovocných farem za městem. Teď je štiplavý, plný prachu a síry.

 

Najednou se země zatřese a třas nepřestává. Jsem přinucena znovu pokleknout, abych nespadla z výšin Sluneční věže. Je to zatím největší otřes, který jsem zaznamenala. Zvednu zrak právě čas, abych viděla smrtelně krásnou scénu. Nevšímám si zděšeného křiku lidí vybíhajících z hlubin chrámu a omámeně sleduji ohňostroj žhavých kousků lávy, zanechávajících za sebou kouřovou stopu. Chaosem pronikne dunění dopadajících kousků, bořících naše nádherné stavby, které jsme budovali a opatrovali celá staletí. Jeden z hořících kamenů dopadne nebezpečně blízko chrámu. Ale to ještě není vše. Spolu s lávou se z Elgoratu vyvalilo obrovské mračno prachu, jež zastínilo Měsíc. To asi samotní bohové skrývají svou tvář před smrtí národa, jež si vybrali. Zavřu oči, abych neviděla tu hrůzu, Z pohledu na město mne mrazí v zádech. Některé z budov jsou srovnány se zemí balvany velikosti stromu. Kdysi nádherné město se rázem změnilo v kouřící ruiny.

 

Další záchvěv. Ještě silnější než předtím. Uslzenýma očima vzhlédnu a strnu. Ohnivá řeka se pomalu sune po úbočí Elgorathu a svým žárem zapaluje okolní lesy. Vidím, jak vyděšení ptáci vzlétají nad hořící stromy a hledají místo k úkrytu. Nenachází ale žádné. Všude jen oheň. Bolí mne při pohledu na jejich utrpení, s vědomím, že my jsme také jako ptáci. Máme stejný osud.

 

Sopka vychrlila salvu kamenů. Lidé se v zoufalství vrhají do moře a hledají spásu na menších ostrůvcích lemujících Atlantis. Někteří naložili své věci na loďky a zkoušejí uprchnout daleko od zuřícího živlu. Jejich životy jsou ale zmařeny obrovskými vlnami vyvolanými otřesy. Co je lepší? Utopení? Upálení? Či smrt v podobě letícího kamene? Nevím.

 

Otřu slzy z tváří. Vím, že mi smíchané se sopečným prachem vytváří na tvářích ošklivé šmouhy, ale to již není důležité. Zvednu se ze země. Jsem přeci královna. A pro svůj konec si také jako královna půjdu. Seberu zbytky své důstojnosti a do větru zakřičím svou výzvu. Odpoví mi otřes, který mne srazí zpět na kolena. Zoufalství a strach se staly mým pánem. Tohle je konec. Naprostý a definitivní. Muselo to tak ale být? To nikdo neví. Bledá smrt obchází však stále dál….

 

Obrovský kus lávy, vystřelený ze samotného lůna sopky, rozmetal Sluneční věž na kousky. Proud lávy dorazil k moři a změnil jej v jeden vroucí kotel. Prach se neustále sypal z oblohy, halící okolí do šerého pohřebního rubáše. Elgorath  vychrlil neskutečnou salvu ohně. Atlantis se zmítal v posledních smrtelných křečích. Země se na některých místech otevřela a odhalila krev země, z níž strašidelně stoupal horký dým. Ostrov se trhal na kusy, avšak nebylo nikoho, kdo by této hrůzné podívané přihlížel. Snad jen albatrosi, kteří na svých mocných křídlech rychle odletěli daleko do bezpečí. Věčně hladové moře rychle ukousávalo pobřeží trpícího ostrova. Poslední výšleh ohně a ostrov klesl do útrob moře. Po chvíli z něj zbyl jen závoj prachu a kouře.

 

Nikdo neví, zda bájná Atlantida existovala. Jen ptáci si občas švitoří smutný příběh jednoho národa, jenž musel za svou dokonalost zaplatit zatracením……