L I L I T H

Lilith je ženský noční démon, známý především Židům a Babylóňanům. Uvádí se povětšinou ve společnosti démonů Lilu a erotické babylonské ďáblice Ardatlili, což znamená \služka noci\......... obranou proti ní jsou jisté motlitby a amulety...

O ženách se vždy říkalo, že mají k ďáblu blíže než muži. Vycházelo se tu patrně již z toho, že to byla žena, Eva, která přivodila na lidstvo smrt a jiné strasti tím, že v ráji podlehla svodům ďábla – hada. Hlavně byly ze styku s ďáblem podezřívány ženy staré. Čarodějnice, v pohádkách a vůbec ženy, které to „s čertem umějí“, jsou téměř vždy staré, i když někdy nejsou zlé a užívají svého umění ve prospěch hodných lidí. Přesto byly povětšinou zlomyslné. Třebaže čertu neslouží záměrně, v představě lidí často bývají jeho nástrojem. Naše přísloví praví: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“ Ba někdy bývá baba prohlašována za bytost horší, než je čert sám. Ďábel sám prý má babizny vždy rád, stejně tak i opilce a karbaníky. Že však i mladé ženy mívají v sobě něco pekelného, o tom svědčí slovní spojení „ďábelská krása“.


O vztahu mezi ďáblem a mladou ženštinou svědčí též tradiční varování mladým dívkám, aby se v noci nedívaly do zrcadla, že by v něm mohly uzřít samotného Satana.

Ďábel se jejíma očima vysmíval, ačkoliv rty vypouštěli prosby, tehdejšímu soudci. Mravokárci i zákonodárci. Člověčenstvem zvolenou zosobněnou krutost, jejíž pravomocí bylo ohněm pozemským (lidmi již pochopeným, snad právě že potřebným) spálit jeho pomíjivé tělo. Lidskou schránku. Nehledě na možnost připuštění omylu či jen pochyby.

Jsem noční démon s podobou ženy. Dle Židů jsem první manželkou Adamovou. Stejně jako on jsem byla stvořena z prachu země. Bůh si nás prý k sobě dovolil připoutat zády, než si to zanedlouho opět rozmyslil. Bez optání nás odloučil. Nevratitelně rozdělil. Dle výkladu Židovské mystiky jsem od Adama odešla a když jsem neuposlechla božího rozkazu, abych se zpět k němu navrátila, tak teprve byla z Adamova žebra stvořena Eva. Bytost, která mé dvojče pojala za svého chotě. Bez jakéhokoliv „rozvodu“ se stala dle vůle nejvyššího jeho druhou manželkou. Bůh mě zapudil. Avšak v době po mém nedobrovolném odloučení od mého muže žil sám po celých sto třicet let. Proč byl nucen být sám po tak dlouhou dobu, se dodnes musím sama sebe ptát. Snad nebyl trestán za mou slabost. Věřím, že to nebylo pokání, čím musel projít.

Ďábel svádí lidi k tomu, aby s ním uzavřeli smlouvu, která mu přinese po smrti jejich duše. Někdy člověka odnese do pekla i s tělem, zaživa, přičemž ovšem tělo pro tento svět zhyne. Podle představ pohádek se tělo buď octne v pekle, anebo předtím ďábel sám člověka roztrhá a zardousí.

V mnohých příbězích se prý zjevujeme, abychom lid postrašili, zvláštně příšerným až groteskním způsobem. Jednotlivé údy našeho nynějšího podobenství, ať už máme mrštné tělo kocoura, černého hřebce či sličné panny, padají postupně kus po kuse ze stropu na podlahu, kde se opět spojují v celek. Lidé mají vskutku nám zřejmě nepříslušnou vlastnost, a to fantazii, snad právě pro naše pobavení. Každopádně, ať už to byl či nebyl záměr boží, tak funguje.

Prý dle pověstí strojím úklady novorozencům. Chlapcům do osmého, děvčatům do dvanáctého roku života. „Strojit úklady,“ je ale pro mě hrozně znějící a nepochopitelný výraz. Takto bych to nenazývala, vždyť sama neznám svého údělu. Byla jsem přeci stvořena ku společnosti Adamově z prachu zemského. Stesk, po bolestném seku, který způsobil sám pán, jsem studem byla donucena na čas se stranit jeho přítomnosti. Byli jsme jeden a během nečekaného mžiku jsme byli dva. Dva, a já se s tou skutečností nedokázala tak rychle smířit jako on a za to pykám. Proto jsem byla vyhnána, zapuzena, zošklivěna. Má existence se stala podsvětím samým. Neznám ničeho jiného než tmy, dokud nenajdu čas od času člověka ochotného propůjčit mi svého těla. Je hloupé se domnívat, že jsem to já, kdo novorozeňatům ukládá jejich osud. To přeci oni jsou samostvůrci chodu svého života. Jenže, kdykoliv se jim stane něco nemilého, shazují tu špínu sem dolů, do tmy, na mou hlavu. V opačném případě nebo když se podaří tu špatnost uvést na pravou cestu oslavován i chválen je bůh.

Za duši je ďábel ochoten poskytnout dlouhá léta příjemného a úspěšného života, zdraví, peníze, moc, slávu, rozkoš. Proto byl ve středověku nazýván též „knížetem tohoto světa“. V jeho sféře je všechno hmotné, pozemské.

Sv. Augustin se nemýlil ve svých slovech, když vyřkl, že právě my jsme stvořiteli všech lidských zřízení a to s podivem i států. (Znamená to, že pospolnost lidských generací nám není lhostejná natož cizí…) Kdežto bůh stvořil církev, která se zajímá jen o duše a o život posmrtný a nikoli o tu krátkou lidskou epizodu v pomíjivém světě. Stvořil si chrámy na oslavu své existence. Jeho záměrem je oslavovat svá vítězství a své pravdy.

Abychom dosáhli smlouvy o duši, pokoušíme. Už v bibli se líčí tři pokušení, která jeden z nás, Satanů, přichystal samému Kristovi. Při třetím pokušení mu se všemi příslušnými formalitami i slušností zdvořile nabídl pakt: slíbil mu světovládu, uzná-li nadřízenost jeho a poklekne-li před ním. Ale bůh ví, zda vůbec uměl číst, protože ho bez otevření odmítl.

„Vážený pane, nemohu nést obvinění, jež skládáte na má bedra. Nejsem odpovědna za své sny. Vždyť bych měla pykat za nevykonané, neuskutečněné. Tím neříkám, nepřiznávám se Vám, že po tom, co jste sám dovolil zmínit, toužím. Po naplnění těch zrůdných snů, kdy mě znásilňuje sám pán temnot. Pane, netrestejte nevinnou matku dvou dětí. Poslušnou manželku. Pane, jsem nevinna !!“

Soulož s démonem prý ženu bolí. Jedna žena nařčená z obcování s námi u soudu vypověděla, že cítí samou bolest jako při porodu. Rozkoš prý nepociťovala, což mě mrzí, protože se chladně vůbec ale vůbec nechovala. V čase, lidmi nazývaném středověk, nás ďábly házeli do dvou pytlů. Rozdělili nás do skupin na sukuby a inkuby. První polovice jimi zvaná „Sukubové“ byli ti vyvolení, kteří zaujímali polohu „nahoře“, ti prý souložili se ženami. Ti druzí s muži. Lidé byli vždy pomatení. Opomněli svá poznání z dob, kterou sami nazývají antikou, že existují i jinací. K těmto nehezky se vyslovujícím názvům jsem ale přinucena připojit ještě jeden a to „bikubové.“ Tak a konečně se mohu nazvat. Jsem bikub. Hezké, jak už jsem zmínila, lidé mají dar věci odlehčit s dávkou své fantazie, rozveselí vás. Bikub. Co by na to řeklo boží dítko, nebo jak se to častují, biskupové?? Bikub a biskup. Těžko říci zda se jedná, s tou předponou, o jimi zřejmě nepřijatelnou shodu.

J. S. Machar:
Kdo silnější, ten slabšího vždy pozře.
A tak i lidé. Celý svět ten širý
je mojí říší. Neboť já jsem Život.


O svátku sv. Jakuba, jenž přichází na zítřejší den, lidé dělají zvláštní věc. Rituál. Nevím proč. Vezmou černého co nejšerednějšího kozla a nesmyslně ho nazdobí. Na rohy mu mladé dívky uvijí věneček a mezi ně mu vloží vršek borovice s růžemi. Poté s ním vylezou až na samou špici kostelní věže a bezdůvodně ho shodí dolů. Zabijí, obětují. Na zemi ho čeká řezník, aby to nestačilo, držící červenou stuhu a kudlu, kterou ho ještě zapíchne. O čerstvou kozlí krev, kterou nazývají také „jakubovskou“, se lidé budou drát s hrnky v rukou. Kde berou tyto pověry ? Snad se nedomnívají, že krví obětovaného božího tvora, nevytvoří lék proti zlu. Vždyť to samé je zlo. Nechtějí snad odčinit zlo zlem ?? Účel světí prostředky, zřejmě.


„Pane já nespatřila zrcadla neb kusu skla. Ani studánky, odlesku hladiny neviděla. Nejsem vinna. Neobcovala jsem s ďáblem. Počestná matka dvou dětí, toť můj úděl. Nikterak více. Poctivou chotí svého pána jsem. V ten večer jsem jen a jen leštila jemu tácu, podnosu stříbrného k večeři. Nemohu za obraz jenž zjevil se mi.“

Katrin K.
x x x

---