opačně naopak

sebe vypisuju z bláta

co se mi množí v těle

při pohledu vteřině

ztraceně ryju nehty do kůže

kouřím, do zrcadla se kradu se sebou

ve stavu s obvazem Tebe

mi seber mě

nechci tak moc, chci se sama

donutit odejít

neodejdu, pomoc, je to nemoc

tísně mě tiše vypotřebuj do dna

prázdna s etiketou ledna

na led kopu Tě z hlavy ven

myslím, ten, pořádkem rozsvěcuješ

honem tempo časují Ti oči

přece naklonuj můj v ruce nestůj mi jen

a dívej se hloub

nepopírej si konečně ústa

lustr mi Tě vzal si Tě domů

nevím, já nevím k čemu

přitisknout dál zoufale šťastná být

teď měla bych rozpíjet se v kaňky

spálím ho tím vším v sobě Ty víš

Tobě totiž všechno je jedno

tak se utratím v podtácku už ne

jak to umíš mě koupat v době se tím

všechno v nepořádku je nenávidět v sobě se

na řádku ještě se pro mě nenechávej sám