Písmák přiznání
vydření z citudýchali jsme si plíce a čpavky z vlastních ulicvydřená z dušejsem měla v zádech tvoji ruletuosamělý oči co sis zvykl nosita veškerý mě straně bolív žaludku leží mi tvoje ostrouhaný slovaa přece beze slov jsem měla větší strachyhnijící otázky rozmočený v pusevyvažuju hnutí a pohyby přirostly ke rtůmbyl můj vlastní tušení a křivý rozvrzaný srdceposkládaný do cizí dlaně jak. možnámálo jsme si vyprávěli v soběvždyť dřív, stalo se že byla blíža kroky už byly jedno a strachy byly vedrov domě z oken sis přišel jen tak a brečels svoje roce do mě jak. pozdě a přece tlačíš vevnitřza zády strkáš do cizíruce. ponesou tě přines mě už konečně od sebechci taky spolykat se naplno jako ty.
lesknu teskno
můžu umřít skaždým deštěm,
tak jako voda dusí popelnice,
který každej den sežerou tu domovnici od vedle i sjejí parukou
chodím se do tmy poslouchat
poslední vagón
někdy má vlak tři oblohya jediná úniková cesta je v konci, a tak skáčepadá do kolejí v měkké trávě,pampelišky jsou jak odkvetlý mrakya v očích jí krouží brouci a ty tři oblohyzapomínám moc častoa moje modrý klavírní léto je jak splašenýjen tak si vytrhnu slzy a dám ti je k svátkujako omluvukdyž jsi zase ve třech oblohách mýho vlaku.
dýchání skrze svoje vlasy
poslední dobou usínám
a pokoj se mi hroutí do hlavy
lampa se snaží znovu narodit
porodit se světlem pod tíhou
pro sestru II.
od včerejška jsou tvoje slzy přitažlivý
plazí se jedna za druhou
sduhou vevnitř
a živí se samy sebou, konce jsou hlubší každou cigaretou
jízdy v usínání
jako zjehliček, zpropocených střípků
celá prosklená sněhem
jízdou břehem vmechu okna pokrytá
tahem cítím tě pod očima
jiskry
nezvládám zrcadlový chvíle
kdy se vidím naskrz vodrazech
vtíze padám do vlasů
a chtěla bych se častěji zamykat
zmizením propotit zimu
vzdávám uhýbám vracím uznávám platím prohýbám
další silnice, co tančí do noh
hranice zavátá a jestli lítám tak sama
úplně, nezvládám
květy v očích
jsem ta, co ztrácí
prostor se mnou třese
už neunesu svoje oči
svět se probouzí, celá slaná křičím
jsem ohniskem jsem otiskem
chybí mi ty ranní pohledy do zrcadel sebe
jakoby léto mělo krovky
tak listy pomalu padají do ranní rosy všech řas
už vzačátku bylo smutno
babí léto
je krásná, má mělká víčka a plné rty
které občas zapomenou řádně vyslovovat
ach ano, půvabná
když prochází, často za ní víří to lehounké
...ze střech
unášíš mnou deštníky, po krajnicích
nahýbám se přes svět-očekávám
že časem budu neviditelná a nebudu se pro sebe vracet
prostřihnu tak všechny pásky
představuju si
komíny jsou jako pastelky, co mě kreslí
všechny slova zpívám sama sobě
vnákresech světla
(městem se hořím)
být ona
jsem skoro bosá
a kolem je plno solí
vtom zhasínání, svírání
a ono zatřeno barvou jsi rosou tuhy
zapomenout nás v dešti
jen tak stát
a poslouchat jak ti voda doznívá ve vlasech
nebo běžet proti směru kapek
protože, víš, svět má víc planet
dotváření třesoucího se
průvan odnáší sám sebe
do dveří zhasíná zápalkou tmu
ležím vpapírech
protkaná břehy a sešlapaná vtečky
vlnovka
pápěří vzduchu se po ránu shlukuje vbubliny
co pak praskají na slunci vchodcích
nebo putují domy a sedají na kliky od dveří
vulicích se množí pomerančový děti
v návratech do ran
záclony se lepí bytům na vnitřnosti
snažím se do nich prolézt
zastavit tu tupou bolest, ve zdech
nechat se, protlačit dírou vchodníku svět
ty vlaky kolem vás jezdí docela potichu
zůstala jsem po tobě rozeznělá
ve strunách horka zachráněná
popálená na rtech
napětím voblých obrazcích zaschnu
být smutná je tak všední, ale vždycky mě to roztrhne
to možná jenom dneska si připadám zase všední
okoukaná spopraskanou kůží na loktech
taková smutnější dovnitř a svoje
svět je znova o něco užší
vyzouvat se a chodit mezi světy
všechno uniká ti vcigaretě
třepotám vzduchem uvnitř
zrušeno se nevrací a zase
se hledáme všichni vpryč
srážlivost času
roztočená vproudech sebe
pochybuju
prohlubuju se v zádech
tvou párou co sráží mě vrosu
roztmívání
jsem vzažloutlé místnosti
pod záclonou kouře zlamp
spím schoulená pod klikou
všichni se dívají
nečekaný záchvat smutku
valeji zářivých zahrad
brodíme se klečící zimou
ty, ohnutá nesmyslem všech vztahů
usrkáváš horko vsobě třpytí se ti vočích
nepropustnost světla
Beze slov a na povrchu
a každý krok solí ulici strachem
jsem, jen tak, bez vzduchu
zaklíněná
defragmentace
Až polknu se vtobě
nebudu hýbat tělem
padneš páteří do rozkvetlých světel
a zamrkáš jako kapky deště zprádelní šňůry
radši už nic neznamenat
zabila jsem vsobě možná vodu
jsem ale trapná, že.
schutí rozdrápat se po obvodu
snáručí plnou skříní
mravenčení
Rozcuchám se ti vdech
dovnitř slíbám tě spovrchu včel
a uvěřím, že motám se ti vkošili
je mi nespočetně po okrajích
pořád dokola
budu už jen mlčet
protože dýcháme si navzájem
a můžu se jen stydět do knih
že toužila bych a touhou
Míjím tě
vnočním autobuse se ti vduchu znovu představuju
a pak umírám zpřehnaných citů, co jsou jako cihly
vleču je za sebou nebo se taky ve mně občas schovají
žiju vjejich hnízdě zvlaků
V rytmu
Dnes celý den chodník svědil
vnímal mě až příliš povrchně, to mě urazilo.
šla jsem tak těžce a sušila vruce otok horka
nikdo nechápal
Když v hodinách sedím sama u okna...
Vymačkat ze sebe všechny hvězdy
do poledních stínů je slepit
vystopovat si vkůži zimní listí anebo
vygumovat ulicí stopy smutných dní, co se mi rodí na stromech
báseň, co jsem ti chtěla přečíst, se mi roztrhla
Od klekání do klekání
mi kreslíš tygry do řas
vbublině mi jezdíš po rtech
svlékáš ze sebe tmu, cítí se nahá
ach jo...
věřím vzávratě zlidí
co mi existujou jen tak do dlaně
do ruky, kam si píšu vlastní světy
chodím po tiché hladině zpropadlin
opačně naopak
sebe vypisuju zbláta
co se mi množí vtěle
při pohledu vteřině
ztraceně ryju nehty do kůže
nenávist okamžiku
Vkapse už jen tři komety
pár mrazů a dva slanečky
jo, a taky hromadu odkazů
na slovo popleteně
to "nic"
Sleduju rej, baletky zpeří
jsou krásné, Tobě se líbí, líbí se ti všechny
jsi pro ně jako princ
to nic
pro sestru...
Prudce ksobě mačkám oční víčka
já už nechci nic slyšet
pláčeš do mého polštáře lekníny zplic
a já si nevím rady
moje kočka
vplétám se do trní cesmíny
kreslí mi vrnící kočku
do počtu řas
neubráním se a zahryzne se mi do ruky
procházka městem
Mám město za nehty
snažím se vyndat ho pilníkem
nejde to
už jsem se do něj ztratila
sny z podpolštářů
Jsem alenka vříši divů
podivů
na cestu domů jsem si nesla včera vigelitce ani nevím co
šla jsem pomalu
dneška se bojím
Bez obav
Za deset osum
polknu svou pravidelnou dávku chvojí
a noc
snídaně
Vyrostla ve mně jiná
zmatená bruslí do ticha
po dlani
většinou přežije dva dny
význam
umřu zposledních sil
všechno je najednou tak těžké
zase škrábat sníh zulice
zase si vybírat
má smutná
Má smutná
ustupuješ vkotrmelcích
do ticha
a zase se bojíš tmy
deštivost vlhka
Je to jako šlapat na žížaly
vdešti je nevidíš a ony se chtějí zavrtat do chodníku
hloupé, asi tak jako když se jim vyhýbám
Vlastně je to jako blikající půlnoční semafor
klišé
slyším Tě být vkaždém
okamžiku
výkřiku stěn kolem
hasíš mi jiskry vočích
bezbřehá
pluju ve skořápce
skořicovou vůní světla
počítám záběry
a drobky vody si schovávám do dlaní
noc!
Obloha pádí stínem
čerň a stříbro vknoflících noci
dnes možná psi nebudou
závistivě výt na měsíc
cizí báseň
tonu vpodlaze
linolea
ale touha žít mi
bleděmodře krvácí znosu
vlaky
Posadím Tě do kolejí, dálky
a hlas Ti svážu na mašli
to aby Tě našli, lásko
do dlaně Ti nacpu mlhu
podzim
mlha co kouše do krku
slunce zapomnělo hřát
koberec zlistí
krákající nebe
den co den
Vzapomenutém koutě
jsem se kdysi zaposlouchala
do rytmu kroků a pulsů
hořícího větru
mráz
mrznu
promrznu
sulicí co mi básní
do prokřehlých konečků
Já
Opuštěně: vprostoru
Uzavřeně: vtelefonním tónu
Svobodně: vživotě
Naivně: vsobě
Stuck
Andělé se mi prohrabují
v krvi, hromady deště
a litry bláta na cestě
topím se tím vším
maturita z...
Jsem sama,
sama se svým já
uvězněná ve vibrujícím hluku
ztichlého pokoje
nemoc
Koukám Ti do očí, lháři
tak nech té uplakané
vždyť je to malá holka
malá lež
P.S.
Hvězda, jako třpytivý bod rozboru
mého srdce
se stydí vnejčernějším rohu oblohy
směju se tvým vtipům
sociologie
Ve zlatavém oparu cizí mlhy
neuvěřitelně posloucháš
zpěv bleděmodrých hvězd
jak poroučejí květinám
autobusem
Syrové kapky deště se usazují na okně
autobusu mířící do stanice Nikde
Je mi smutno
Přemítám odrazy stínů mých epochálních
Un peu de francais..
Tu pars devant moi
Comme un train quittant une station
Malgré que j´ai besoin de Toi
Je ne sais pas le ratrapper.
nikdy
stát se radši stromem
který netrpí touhou
rozstříhat si srdce
manikúrnima nůžkami
sentimentální
Topím se vnesnesitelné vůni Tvých očí
jako oheň bez kyslíku.
Nesu svou duši na dlani po ulici
a pomalu si zvykám