CRRRRR

„CRRRRRRRR“

No jo, no jo, vždyť já vim – 5.15, jako vždycky. Další hnusnej pracovní den. Ne, že by byl víkend o něco lepší… A ty už mlč nebo tě rozflákám! Zamáčknu budík a začnu si mnout ještě slepené oči. Co je? Proč je kolem pořád taková tma? No jo, já zapomněl – 5.15! Poslepu šmátrám rukou pod peřinou. „Ale no tak, Marie… Vždyť je to už skoro půl roku!“ Vyčítavě se podívám na druhou stranu postele a pomalu se začnu smiřovat s tím, že dnes ZAS nic nebude. Následně si položím otázku, proč si vlastně ten budík stále nařizuji o čtvrt hodiny dřív než je třeba. No nic, tak když teda nic, tak já vstávám. A ty se koukej uklidnit! Neslyšels? Nic nebude! Nerad bych kvůli tobě pochcal prkýnko. Prohodím si jen tak sám pro sebe svlékajíce si spodní část pižama. Super, ranní návštěva toalety proběhla bez potíží, sice trochu přerušovaně, ale bez potíží. Zajímalo by mě, co udělala včera k večeři. Otevřu dveře od lednice a zjistím, že je prázdná. A co trouba? Jakbysmet – zas neměla čas. Nevadí, cestou si koupím tlačenku. Nekoupím – 5.15, copak má někdo takhle brzo otevřeno?! Konec úvahám, teď si musím pospíšit. Za tři minuty mi to jede. Popadnu kabelu s montérkami a vyběhnu z bytu. Ještě, že to mám na zastávku pár kroků, jinak by mi to ujelo. Do práce to mám ani ne pár minut – jednu zastávku. Mohl bych klidně chodit pěšky, ale už sem taky přece jenom starší člověk, vždyť už mi letos bude třiačtyřicet a chození pěšky, to není nic pro mě. Od tej věčnej roboty mě bolí celej člověk. Už začínám chytat moravský nářečí, no taky už bylo na čase po těch třiadvaceti letech co tu žiju by bylo divný, kdybych tomu ušel, a navíc se mi moravská mluva vždycky líbila. Ježiš, to už jsem tady? Málem bych zapomněl vystoupit. Vyletím ze zavírajících se dveří autobusu, které mi jen naprázdno chňapnou po kabele. No jo, okraj Ostravy, to není jako Praha. Jo, jo matička Praha. Tam byly jinčí zácpy. Co sem se tam toho najezdil. Čtyři roky sem tam chodil na střední, obchodní akademie prej a k čemu mi to bylo? K hovnu! Skončil sem u krumpáče. Koho by napadlo, že lomníci, dolníci a havířina vůbec přežije až do roku 2029. Celosvětově však nerostných surovin ubývá, to se ví už dlouho, ale tady na Ostravsku se v jedenáctém roce objevilo pár dalších ložisek, takže máme do budoucna do čeho píchnout. Pomalu přicházím k vrátnici, je stále ještě tma, pouliční lampy zhasly, čeká se na rozednění, změnilo by se v mém životě něco, kdyby dnes slunce nevyšlo? „Nazdar Karle“ vrátný neodpovídá, spí. No nic nebudu ho budit, jen si odpíchnu příchod a pudu se převléknout. „Cink“ a je to. Karel se probudil. „Nazdar Tome, trošku sem klimbnul, kdyby sis nepích, tak spim jak zabitej. Už se nemůžu dočkat až mě příde Franta vystřídat. A co, jak se máš?“. „Ále, dobrý. A ty?“ „Mám se přesně jako ty.“ tak teď si Karel ani neuvědomil, jakou má pravdu.

Co já z toho života vlastně mám? Zeptám se sám sebe potom co sem se nasoukal do kombinézy nasazujíce si přilbu na hlavu. Špatně placená práce, každý den úplně stejný, děti skoro nevidím a sex jsem měl naposledy když jsme měli s Marií výročí. Hodím si mašli. Až když si zapnu halogenku na přilbě a sáhnu po krumpáči si uvědomím, jaká by to byla potíž, tady v dole… To bylo pořád řečí o technickém pokroku, o strojích které nám budou v jednadvacátém století usnadňovat práci, o robotech, kteří za nás budou makat. Naše generace měla popostrčit vědu zas o kousek dál, ale každej byl línej makat a hlavně přemejšlet. Vono je snazší ubalit jointa než vykoumat něco, co by prospělo lidstvu. Žádný roboti dnes za lidi nepracujou, dělaj jen ty chudý na ty bohatý. Jak tomu bylo, je a bude. Já jsem ten robot. Makám za ředitele téhle společnosti, přitom jsem mohl být na jeho místě. Kde jsou ty časy co jsem odcházel z OA Hovorčovická s maturitním vysvědčením v ruce vstříc zajímavému místu zástupce ředitele ve firmě, která zásobuje uhlím skoro celou republiku a navíc spadá pod ČEZ. To bylo řečí, že jsem perspektivní, mladý a že mám všechny předpoklady pro to, abych mohl převzít místo po starém řediteli. No jo, ale to bych nesměl přefiknout tu sekretářku, co dělá ředitele dneska… Hezky se po mě svezla. Děvka. Přitom svedla ona mě, měla to dobře vymyšlené, ale tomu nikdo nevěřil a dnes tomu už teprve nikdo neuvěří. Dobré místo teď neseženu, ani kdybych se stavěl na hlavu, mám to v posudcích, už se to se mnou potáhne… „Hvííííííízd“ Cože to už padla?! Tady dole utíká ten čas strašně rychle. Jen co vylezu ze šaten namířím si to rovnou k vrátnici. Jídelna už je dávno zavřená a začíná se pomalu stmívat, no jo 5.15 listopadové odpoledne. „Nazdar Franto.“ Franta neodpovídá, spí. No nic nebudu ho budit, jen si odpíchnu odchod a půjdu. „Cink“ Franta se vzbudil. „Nazdar Tome, trošku sem klimbnul, ani sem tě neslyšel přijít. Jak se máš?“ „To nic Franto, já zrovna odcházím. Přijít mě uslyšíš možná až zítra. Jak se mám? To ti nedokážu říct, ale vím, jak se máš ty. Jako Karel. Dobrou noc.“ Pomalu odcházím z vrátnice a přitom cítím Františkův nechápavý pohled na mých zádech. V sámošce už mají zavřeno, a tak se tlačenky nedočkám ani k večeři, snad Marie stihla uvařit. Díky zbytečné procházce k samoobsluze budu mít co dělat, abych stihl autobus. Přibíhám k zastávce, autobus už tam na mě netrpělivě čeká. Jen tak tak stihnu proskočit autobusovými dveřmi, které mi jen tak naprázdno chňapnou po kabele a zatímco si sedám na sedačku, přemýšlím nad tím, co na ní vidí. Po několika minutách už stojím ve dveřích svého 3+1, v tuto chvíli se mi naskýtá ten nejkrásnější pohled za posledních pár dní. Celá rodina je pohromadě a s naprosto totožným výrazem ve tváři hltá právě vrcholící přímý přenos z udělování „Českého slavíka za rok 2029“. „Kdo to vyhrál“ ptám se poté co mi nikdo neodpověděl na pozdrav. Nečekaně jsem se dočkal sborové odpovědi „Sámer Issa“. To už je podvacáté za sebou. Neodvažuji se ani zeptat, zda-li mám něco přichystáno k večeři. Na stole nic není, otevřu dvířka od ledničky – prázdná. Co trouba? Jakbysmet. Co se dá dělat, zakousnu se tedy do jednoho z rohlíků, které vypadají, že by mohly být dnešní. Po několika suchých rohlících zapitých „Ostravskou desítkou“ mne zmůže únava a rozhodnu se, že si půjdu lehnout. V obýváku už je prázdno a tma. Nahlédnu do ložnice, Marie už spí. Tak dnes večer taky ne, snad zítra ráno, říkám si jen tak v duchu sám pro sebe natahujíce si dolní část pižama. Ještě než ulehnu do postele, hodím vyčítavý pohled směrem k místům, kde leží Marie a váhavě nařídím budík na 5.15. Doufám, že se mi bude alespoň něco pěkného zdát.

„CRRRRRRRR“