Jak jsem spasil Marii (7)

Byl jsem v šoku. V Labellově lokálu bylo víc lidí, než kolik jsem jich tam kdy viděl. Chudák celý schvácený hospoda pendloval mezi stoly a roznášel pivo, které ale v žíznivých jícnech jeho zákazníků mizelo s rychlostí bábovičky ze sněhu chytře umístěné v jádru atomového reaktoru. Pot na jeho čele a tvářích se už dávno změnil v nepříliš velké leč o to dravější říčky a hrozilo, že se co nevidět utopí. Vypadal jako někdo o koho se už nejméně týden pokouší celkem úspěšně srdeční mrtvice, a to jsem ho opustil sotva před několika minutami. A potom jsem to uviděl. Marii. Ležela dokonale zbořená v koutku u toalet a nereagovala ani na reproduktor jukeboxu, o který se opírala hlavou a který vyřvával dobře osmdesáti decibely: Jó třešně zrály...“ „Kriste pane! Tfuj!“ zařval jsem neopatrně, což mělo za následek vysvětlení záhady s plnou knajpou. Všichni zákazníci si naráz odplivli. Nebyli to lidi. Byli to čerti. Do posledního. Všude, kam jen oko dohlédlo, seděl nějaký ožralý čert. Bohužel byla většina z nich už v takovém stavu, že jen málokomu se podařilo trefit se plivancem na podlahu. Hospoda začala do slova a do písmene hořet. Lábel zahodil půllitry a začal vřískat a Samael, který až dosud poklidně spal na baru, se zřítil na podlahu. Čerti začali prchat. Labell začal hasit a já se pokoušel vskřísit Marii. Zárodky požáru byly naštěstí rychle uhašeny, ale s mou svěřenkyní to vypadalo vážně bledě. „Vždyť vy jste jí zabili!“ zařval jsem na upachtěného hospodu, který se už totálně vyčarpaný sesunul na jednu z uvolněných židlí. Otřel si rukávem čelo a řekl: „No jo, tak to už umřela podruhý, ne?“ Mechal, který jediný zbaběle nezdrhnul (kromě Samíka – ten pořád spal), se zachechtal. „To je pech,“ povídá. „Budeš pro ní muset zase mazat dolů.“ „No to si ze mě děláte prdel!“ „To ne my,“ řekl smířlivě hospoda. „Uchlastala se dočista sama.“ Zavyl jsem jako nakopnutý pes a vyběhl ven. Věděl jsem, že teď už mi zbývá jen jediné. Musím se k Marii do pekla doslova prostřílet. Pečlivě jsem se rozhlédl. Tma, nikde ani noha, ani ruka a ani žádná jiná končetina. Hračkárna na Národní byla temná a opuštěná. Napadlo mě, že teď by jí měly vidět děti. Takhle tmavý krám je fakt strašidelný. A o to strašidelnější, když ho vidíte zevnitř. Flákl jsem do výlohy cihlu, takže já ho zevnitř viděl. Děcka, nechoďte do hračkárny v noci. Je to děsivé. Z nejvyšších polic se na vás zákeřně zubí četa na chup stejných klaunů v károvaných kalhotkách, ocelové přesky šlí se nebezpečně leskou a evokují vám představy, jak vás jimi tihle zpropadení klauni v noci, až budete spinkat, pomaloučku uškrtí. Traktůrek za dveřmi má odpudivě brčálovou barvu, skoro jako zvratky psa otráveného jedem na krysy, a radlici záměrně skloněnou tak, abyste o ni zakopla. Barbíny v prostředních policích poulí své mrtvé oči skrze umělohmotné obaly krabic a jejich hlasy vám syčí přímo v hlavě: „Ssss, sssyčááákůůů, sssejmeme tě! Ssssrabe, až usneššš, ušššmiknem ti hlavičku! Sssslupneme tě jako ssslanečka...“. Miniaturní polda v miniaturní fízlkáře zaparkované poblíž vrčícího plyšového médi si tichounce odepíná miniaturní přesku miniaturního pouzdra, ve kterém má schovanou miniaturní bouchačku, ze které to do vás chce napumpovat. No prostě děs, nechoďte tam. To, co jsem hledal, leželo v krabicích pěkně narovnané u hraček pro letní sezónu. Umělohmotné zbraně na vodu. Chvíli jsem se jimi přehraboval, až jsem si vybral několik z těch, které se daly napumpovat poměrně vysokým tlakem a tudíž měly slušný dostřel. Také bylo důležité, aby dobře těsnily. Až je naplním svěcenou vodou - tfuj, nerad bych se jí potřísnil. Pro jistotu jsem si v obchodě kousek dál vypůjčil rybářskou pláštěnku. I tam jsem k nákupu použil cihly – vděčný stavební materiál. Dříve než dorazila policie jsem vše pěkně sbalil do ranečku (včetně své dámské košile) a vznesl se do vzduchu. Nabral jsem směr k jižnímu konci města, kde byla nemocnice, v nemocnici márnice a v márnici doktor Holoubek. „Co je, Buliku,“ zahlaholil Holoubek, když mě zadními dveřmi pouštěl na pitevnu. „Proč jsi zase nahý? To už tě zase postřelili?“ Složil jsem křídla a otočil se na patě, aby viděl, že na sobě nemám ani šrám. „Ale budu na hadry, jestli mi nepomůžete, doktore.“ „Ale, pekelník třetí třídy je v koncích?“ Pokýval hlavou a pokynul mi, abych ho následoval. Bál jsem se, že na pitevnu, ovšem bál jsem se právem. Vedl mě na pitevnu. Než jsme tam dorazili, stačil jsem se obléct. „Hm,“ zhodnotil mou garderóbu Holoubek „Tak to zase sundej a vyber si támhle ve skříni něco po nebožtících. V tomhle vypadáš jako teplouš.“ S radostí jsem uposlechl. Ne že bych měl něco proti teploušům. Pár jich znám a jsou to dobří kamarádi – tedy než se mě pokusí osahávat. Ze skříně jsem vytáhl jedno docela pěkné semišové sako. Mělo medovou barvu a moderní střih. „Jo, to je dobrý. Tohle ti sekne,“ okomentoval to doktor, zatímco si umýval ruce. „Mám tady pečený kuře, nechceš?“ Mrknul jsem doleva k pitevnímu stolu, na kterém ležel pěkně naporcovaný nějaký chlap. Holoubek se ho před sváčou ani neobtěžoval přikrýt. „Ne, díky, doktore.“ „Jak myslíš. Co potřebuješ?“ „Vy tady v nemocnici máte takovou tu místnost, kam se chodí dělat takový ty věci...“ „Jo ty myslíš hajzlíky?“ „Ale ne. Nechci to říct natvrdo, vždyť víte, potom všude pliveme. Je to taková ta loď s tím stolem. Žerou se tam oplatky a chlastá se tam víno...“ „Jo kapli...“ „Tfuj! Herdek, doktore...“ „Já vím, já vím, promiň Bulíku,“ omlouval se Holoubek, ale pobavený výraz v jeho očích mě ubezpečil, že to udělal schválně. „A co bys tam v té místnosti potřeboval? Vždyť jsi čert.“ „No právě,“ povídám. „Jsem čert, a tak tam nemůžu, že?“ Vážně přikývl. „No a proto jsem vás chtěl poprosit, jestli byste tam nezašel a nenaplnil mi tou zvláštní vodou, co tak nesnášíme, tuhlety hračky.“ vybalil jsem z pláštěnky plastové zbraně a položil je na stůl. „Herdek, Bulíku!“ zvolal, když uviděl ten azenál. „Ty ses snad rozhodl vyvraždit všechny upíry v Čechách?“ „To zrovna ne,“ ošíval jsem se. „Raději nechtějte vědět, k čemu to potřebuju.“ Zakřenil se a řekl: „Ty se chceš prostřílet do pekla a čmajznout tam duši, viď?“ Jen jsem tumpachově otevřel hubu. „No jo, čerte, vím všechno. A Satan je vzteky bez sebe. Raději bys to měl hodit za hlavu.“ „Dopr... on už o tom ví?“ „Bulíku, Bulíku. Ty seš vážně ňouma,“ kroutil Holoubek hlavou. Usedl ke stolku a vybalil pečené kuře z alobalu. „Je to přece Satan, ví o tom od samého začátku.“ Asi je to pravda. Říká se, že čím je člověk odvážnější, tím bývá blbější. No a já jsem navíc čert. Proto jsem se vůbec nezalekl nýbrž žádost zopakoval. Holoubek si ukousl pořádný kus stehna a jen pokrčil rameny. Potom vstal, otřel si mastné prsty do ubrousku, posbíral ze stolu dětské pistolky a vyšel z pitevny. Než se vrátil, navlékl jsem se do pláštěnky.

---