Díky za tu vzpomínku

Čas hrál na svoje struny prokletí

a oběma se zdálo jakoby uběhlo sto let.

Leželi vedle sebe na zmačkaném prostěradle

a temnou místností pronikal jen svit pouličních lamp.

Srdce měli sevřená, ale nevěděli proč

nevěděli co s nimi teď bude a co si počnou,

možná si chvíli odpočnou a pak se rozejdou,

rozejdou na místa která jim předurčí osud.

Jejich srdce už ale nikdy nebudou stejná,

Už na vždy v nich zůstane zaryta ta chvíle,

Chvíle svitu pouličních lamp skrz mřížky žaluzií

a někde v dáli hrajících pink floydů.

Chvíle výkřiku do prázdnoty,

výkřiku prázdnoty a beznaděje,

přece tak plných, dvou mladých

-  lidí.