spontánní příběh o osminové notě

Muzika je muj život, můj život je muzika. Tenhle příběh je o jedné malé, černé, s ocáskem...

Takže byla jednou jedna osmina a ta měla malej ocásek. Žila si pokojně v notové osnově v ve druhé lince na tónu G# (no nedivte se, ona žila ve E dur – a měla 4 křížky). Ovšem čas plynul a ona si začala připadat osaměle. Inu rozhodla se, že si najde přátele (možná přítele, dá-li skladatel) a že tedy vypudí ty nudné pomlky, se kterými svůj skoro celý dosavadní osminový život trávila. Kde ale kamarády sehnat? Nejbližší kamarádky noty, byly o celý takt dále a byly poněkud nafoukané (úplně celé). Osminka si vzpomněla, jak jednou měla celou notu na návštěve ve svém taktu a jak byla furt utlačovaná a málem tehdá vypadla z notový osnovy (zachránilo jí to, že měla nožičku v tý chvíli náhodou dolů neb se pohybovala výše než obvykle). "Navíc jsou to rasistky", pomyslela si, když si vzpoměla na jejich bíla průhledná těla. Po té, co zavrhla celé noty, si vzpomněla, že zná jednoho půlového fešáka. Byl to sice trochu frajírek, ale uměl udržet tón a byla s nim sranda. Avšak jednou pozval jí a svého dalšího půlového kamaráda na trojku... no byl to trapas – ukázalo se, že ona z nich má nejdelší ocásek. Bohužel pak jí puláka přebrala nějaká šestnáctka (ta měla ocásky dva) a ona byla zas sama. No osud a skladatel učinil přítrž jejím myšlenkám... v jejím taktu se z ničeho nic objevily další 2 osminy a co čert nechtěl, hned se s ní spojili. A tak osminka, nyní spojená s dalšími dvěmy osminkami v jedné triole , už není osamocená. Sice se s holkama občas pohádaj, ale je jim fajn. Až na ten basovej klíč, kterej je furt namručeně pozoruje. (To je ale ptákovina, což? :))

---