Slunce!

Slunce zrodilo tisíce sluncí,

okolo slunce plamínky hoří.

Moji hlavu sejmeš si do klína

a ta pak v dešti jen tiše usíná.

Polibkem zchladíš ústa,

měsíc mě za to proklíná.

Vše se v tichu odehrává,

jen láska kapky deště svolává.

Hřeješ tělem,

do ouška šeptáš,

já se jen modlím ať to neskončí.                                   

Ty dny byli jen tři,

kdy měsíc s deštěm se chovali,

jako dva rodní bratři.

Teď je vše pryč a nezbývá,

než sednout v klidu do kouta

a vzpomínat,

jak ten déšť slyšíš znovu,

jak zpívá a přivolává do lesů temnou,

noční mlhu.