Fejeton

Fejeton

A je to tady. Tolik jsem se toho obávala a nakonec to přišlo. Fejeton. Na středeční hodině jsme dostali opravdu milý úkol. Napsat fejeton. Veškerou teorii mam v hlavě, případně v učebnici. Teď už je to jenom na mě. Ale prý to nic není. Stačí jen vymyslet nadpis, úvod a závěr s pointou.
Bezradně se podívám na zadaná témata. „Jak jsem byl zkroušený při zkoušení“. Jediné co mě teď napadne: jak jsem zkroušená při psaní fejetonu. O tom bych mohla napsat krásnou baladu. Fejeton ani náhodou. Nechápu, co to je za logiku. Pořád se učíme o těch hlavounech, co psali fejetony i ze spaní. U každého mám v sešitě tisíc poznámek kterou střední literární a vysokou filozofickou školou prošli. A co já? Já nic. Já sice nic, ale čeká se ode mě moc.
Tak co třeba druhé téma? „Tanec čísel se tančí i bez orchestru.“ Když bezradně otevřu učebnici, kde zjistím, že fejeton by měl poukazovat na aktuální problém obecnějšího rázu, pokouším se ten problém, na který bych měla poukazovat, najít. Nakonec docházím k závěru, že pokud měla čísla jakési potíže se sehnáním orchestru ke svému tanci, mohla mi klidně říct. Vzala bych naší školní kapelu, my bychom jim zahráli rádi a problém by byl vyřešen. V tom případě už není o čem psát.
Zbývá mi ještě třetí téma. „Kolik jazyků umíš, tolikrát se dozvíš věci nepříjemné.“ To je možná pravda, ale to přece nemůžu vědět, když žádný jazyk neumím. I když to, že budu psát fejeton, je věc nepříjemná. Pak mám tedy štěstí, že jiný jazyk než češtinu neumím. Nebo mám snad smůlu, že nám psaní fejetonu nezadala učitelka angličtiny?