S. D. I. A

příběh je skutečný, není můj....

Ten pohled do očí tak studil. Jindy tak nádherný pohled. Jindy v něm byla síla, podpora, něha. Dnes v něm byl chlad, strach a pochopení. Zdá se vám, že slovo pochopení nepatří k negativním pocitům? Ale může. Občas je to i tak. Občas i taková nádherná hodnota jako je chápavost a pochopení může způsobit hodně bolesti. Zejména v okamžicích, kdy si člověk uvědomí, že žil v omylu a nepochopení. Kdy si uvědomí, že hodnoty které vyznával mají za sebou černou šeď smrti. Ne té skutečné, ale takové jak si jí člověk představuje. Té, která člověku nenechá nic. V tu chvíli s výkřikem hrůzy shlíží zpět sám na sebe a děsí se ztraceného času. Přichází hodnocení - hodnocení nehodnotitelného. Hodnocení úspěchů a neúspěchů. Ale co když se změní naprosto žebříčky hodnot? Co když cokoli člověk považoval za úspěch najednou úspěchem není? Najednou jsou veškeré hodnoty viditelné ve své syrovosti a naprosté skutečnosti, kterou nelze obelhat. Najednou se černá stává bílou a bílá černou. Všechno ja naruby. Všechno je pozpátku. K první změně dochází už když si člověk uvědomí konečnost. I svoji vlastní - tu nepřipuštěnou. Tu o které si myslí, že nemůže nastat. Tu, jejíž realitu naprosto nemůže pochopit. Tu která je stejně úplně jiná než jak si jí představuje. V těch očích byla ještě vidět i bolest. Bolest, která křičí o pomoc. O pomoc která není. Dvacetileté oči zkoumaly svět pohledem padesátiletého. Pohledem vědomým, pohledem naprosto neidentifikovatelným pro člověka který se s něčím podobným nesetkal. Hodiny se začaly otáčet zpět...

---