Cesta

Kráčím cestou,cestou dalekou,kde zima trvá,kde život umřel a neni mu návratu,kde slunce naposled zamávalo paprsky a zmizelo.Štěstí uniklo k dálkám neznámým,cestu za sebou zametlo.Vzácný to dar,úsměv,já hledala ho v temných výšinách,já doufala,že najdu zbytek světla,jenž mě opustilo,já marně hledala..teď stojím,sama na pěšině,lesem ženou se zvuky fléten,zvuky hromů,zvuky jenže mají být zapomenuty,někdo našeptává mi,já nechci.Nechci slýchávat zvuky jenže vedou mě cestou dalekou.Kde jsi?Kam zmizel si,když srdce mé zachvátil led,led,jehož žár zahryzl se mi do morku kostí,když sníh pokryl mou kůži a pohltil mě,já padala do závěje,já stala se její součástí.Teď vzpomínám..

Já šla lesem,a ptala se sama sebe,pokládala si otázky,na které odpovědi není.Sama temnou přírodou,strouhami beznaděje,měsíc svítil mi na mou cestu utrpením.Paprsky světla dnem po dni občas vysvitly,já snažila se najít víc,já hledala zdroj své naděje,cítila jsem,byl blízko,já nevěděla,ztratila se..Tu anděl ke mě sestoupil,náruč mi nabídnul a na dlani daroval srdce.Řekl:"Ber,já dávám Ti svůj život,ber já poddám se Ti,já cestu najít Ti pomohu."Pamatuju si to jako včera,kdy já odmítla,já bláhová hledala paprsky slunce a nevěděla,že sestoupili ke mě,že své já mi darovali.Anděl stáhl ruku,já neviděla slzy,možná ani nechtěla,zmítala se v pochybách..avšak on obdařil mě úsměvěm.Cestou kráčel se mnou,v bludném kruhu,a když sníh svázal mi nohy,když bezmocnost stáhla mě k zemi,držel mě.Já cítila světlo,já věděla že blízko jsem.Však zrak mě zklamal.Tu jednoho dne anděl odešel,daroval své srdce a na mě k zemi dopadla jeho křídla.Hlavu zvedla jsem k nebi,paprsky odlétaly,já pochopila.Slza stékala po rána dolu,padala k ráně osudu.Já kráčela dál..s hlavou schoulenou.

Teď kráčím cestou,s trnovou korunou na hlavě,v závějích se topím.Ruce škrábu si do krve,nohy lámu,vše co paprsky slunce oživit chtějí,já vytrhla tomu srdce.Křičím do bezedné hlubiny,kráčím po jejím okraji a spadnout nemohu.I když doufám,netuším,že tajemný stín pozoruje mě zpoza stromu...