Obrazy za oponou

Rozrušena životem, snažíc se uchopit své niterné živočišné touhy neviděného a nepoznaného.Tiše duše klaní se a současně zabíjí tělo. V odlesku chladného ostří rozbitého zrcadla zamlženého horkým přerývaným dechem se rodí myšlenka. Proč já?Proč ne ti druzí?..Cynikem z povolání.. Živly neumlkají. Splašeně se rvou v hrudi. A rozhodnost na vrcholku zdivočelého víru ohně,levného alkoholu,černého hustého kouře-hmatatelných rozpálených sazí,vyrazila s pěstí zaťatou, až Ti zbělaly klouby a nehty se ti zaryly hluboko do masa.Teď budu lovcem já. Já a nikdo jiný.Mrtvolně bledá se zrudlými tvářemi a chvějícíma se očima.Vítr ustal,zmizel.Neslyšíš nic než cizí hlasy blízko Tebe. Tvůj svět.Proč ne ti druzí? Druzí je neslyší.Živly umlkají.A najednou tě někdo prudce srazil a ty svištíš vzduchem. Vlasy divoce pleskají po tvářích, jsou mokré, chceš se narovnat,ale nejde to. Vítr tě tlačí hranou dlaně. Jsi loutka. Proč ne ti druzí? Protože ti sedí v hledišti a lhostejně hledí kamsi za tvou hlavu. Jsou tam provazy. A háky.Necítíš strach. Zlost!Prudce rozpřáhneš ruce a řev ti naplní mozek, ale prostor kolem tebe jej neslyšel. Ústa ti zničehonic naplnila voda. Prudce mrkáš a hrdlo se ti svírá bolestí. Dere se ti do plic. Kašel.Napínáš krk. Chřípí se chvěje pod náporem vody. Výkopy nohou,tak zoufale připomínající splašené hříbě, lapené dítě hor před porážkou. Topí se. Slyšíš zběsilé zařehtání. Ustal všechen pohyb. Přestal se shýbat. Ne,nevzdáváš se, jen nebojuješ.Cítíš pláč.Ne svůj. CHladná jezerní voda Tě prostupuje.V dálce slyšíš dusot koní. A zpěněná hladina nad tebou je tvé nebe. Stíny koňských těl se zastavily. Přímo nad tvou hlavou,na hladině,vrhají stín i na tebe.Pláčou.Slzy čeří zklidněnou hladinu a tiché kruhy vln se pomalu a něžně přelévají ke břehům a smívají prach a drobné kamínky.Zanikají a vznikají s každou další kapičkou obrovských černých očí. Tvé nebe je slané a množstvím slz hořkne. Není smrti ani života. Nebesa se prolomila a koňská těla s měkkým žuchnutím sjela do vody. Tou tíhou a rychlostí zvířila prach na dně a v kruhu kolem tebe se svíjí pět živách bytostí. Tonoucí,trpící. Neschopny přijmout realitu. Oči doširoka rozevřené, kopyta hrabající na prázdno a svaly ztuhlé bolestí se opět stahují a s námahou a nesmiřitelnou hrůzou se snaží ze všech sil dostat k nebi.Ty stojíš vprostřed a tiše přihlížíš. Téměř lhostejnětvé oči přelétají to zátiší nořící se ve tmě.Stojíš v osvětleném středu svého jezera a kolem tebe prostupující neznámá temnota.Nehýbají se. Budou ještě někdy? Ledová voda tě řeže do plic a ty se usmíváš.Tvá ústa,tvé oči. Něžně přivřeš víčka a jemně stiskneš rty. Skrze řasy ti probleskuje odraz vodní hladiny- lesknoucí se zářivé zrcadlo,protkané žilkami ledu, průsvitné,ale neprůhledné. Vztáhneš ruku a konečky prstů se téměř dotýkáš vodní hladiny. Zahledíš se na svůj odraz a zjistíš,že v zrcadle pod tebou se odráží i ztichlé noční nebe. Rukou se dotýkáš temných mračen valících se pod tebou, nad tebou i okolo tebe.Před oči ti někdo postavil černou tvrdou zeď a ty ses s trhnutím probudila.Rozrušená životem. proč ne ti druzí? Nejsi jediná. Jenom v kruhu svého podvědomí. zalitá světlem a kolem Tebe těch pět bytostí. Nerozeznáváš realitu. Kloužeš po ledových plochách a pořád hloub a hloub k srdci ..koho?

Ráno s eprobudíš.Ležíš mezi střepy a venku vychází slunce. Na tváři máš kapky vody, kapky nebe.Tvé nebe je slané..

                                                 ...jen množstvím slov hořkne.