Sny

Sny

Co jsou to sny? Říkala si, když se probouzela do dalšího studeného rána. Divné. Žádné dobré ráno, ani myšlenka, na to, co ji celý den čeká. Kdepak. Vzpomínala na to, co se jí v noci zdálo. Zachumlala se zpátky do vyhřáté postele a ještě chvíli rozjímala…. Nakonec stejně musela vstát, ale úsměv jí zářil na tváři.

Co jsou to sny? Sny – snad vznikají, když spíme tak napůl. Žádný tvrdý spánek. Snění. Znala moc dobře tu krásnou pohádku. V noci k nám totiž přichází anděl a nasype nám kouzelný snící prášek do očí. A my sníme. Sníme o tom, co bychom rádi měli, udělali, prožili. … o tom, co nemáme. Sny, zná je snad každý. Sny. Obláčky naplněné naší představivostí. Sny. Krásné euforické noční zážitky. Kdo z nás rád nesní.

Milovala to. Přestože si sny většinou nepamatovala. Přesto si každý večer přála, aby ji anděl navštívil znovu.

Sny. Přála si být dítětem. Dítě totiž vidí vše jinak než my dospělí. Milovala pohled do kočárků na ty malé anděly. Koukala jim z peřinky jen hlavička, byla přesvědčená o tom, že tyhle andílci sní jistě celý den. Škoda jen, že si tuhle schopnost nepřeneseme i do dospělosti …

Takhle rozjímala ještě cestou do práce. Ráno. Mráz. Zima. Nic z toho jejímu snění nevadilo. V ulicích nebylo ani živáčka. Naučila se tento čas vyhradit si jenom pro sebe a svoje snění. Nesmírně jí to bavilo a navíc se na to ještě těšila. A podmínky k tomu byly přímo ideální. Slunce opět lezlo ze své postýlky a začalo ozařovat ranní město. Vychutnávala si to. Vlastně každé ráno bylo pořád jiné a vlastně pořád stejné. Slunce, žhavá koule, která nám lidem na zemi zlepšuje náladu a dodává nám v zimním období optimismus.

Milovala ho? Asi ano. Co je to milovat? Další zatoulaná myšlenka. Možná je to slovo, možná je to stejné jako její snění? Taky je to euforie. Bláznivé opojení, které nám zatemní hlavu, oslepí oči, dává duši a srdci láskový elixír. … Najednou je vše jiné. Svět se zdá jiný, barevnější, veselejší, zamilovanější. Takže je to vlastně skoro stejné. Sny i láska.

Usmála se. Jako každé ráno toho měla v hlavě tolik, že jí myšlenky skákaly z jedné k druhé.  Opět se usmála. Její rána. Takhle začínala den. Takhle, s úsměvem. Už vycházela schody do práce. Na chodbě se začínali objevovat kolegové. Někteří s úsměvem, jiní zamračení, někdo si i pískal. Každý má ráno jiné. Poslední myšlenkou než vstoupila do kanceláře, bylo: Sny. Každý by měl mít sny.

Dobré ráno.