Přítel

     Je tomu již dávno, co se mnou před domem na schodišti, sedával můj nejlepší přítel.Přicházel kažičkého všedního dne, vždycky brzy ráno za rozbřesku, hned jak jitřenka ukázala pár svých blištivých paprsků. A já se na něj těšíval jako malý kluk. Byl to ten nejvěrnější kamarád. Jeho oči zářily třikrát víc jak démanty, jeho černá srst se na slunci leskla, ač neustále běhal po venku (jako by se zázračným způsobem nešpinila) a při běhu mu hrály svaly  tak, že byla radost pohledět na ten výtvor přírody.

     Avšak přesto zvláštní živočich. Tulák, nikde nezakotvil ,ani u mého domu na zápraží, i když se dá říct, že se mnou ztrávil nejvíce času. Přesto, stejně jak přišel tak taky odešel. Ze tmy se zrodil a do tmy se také ztrácel a já nezjistil, kam mi to vždycky mizí, vlastně jsem po tom nikdy nepátral.  Měl jsem ho rád a to mé věrné němé tváři stačilo . Výhoda byla taková, že si nikdy si na nic nestěžoval. Nebyl jako má bývala žena, která mi spýlala od rána do noci a nikdy neměla dost toho ,co jsem pro ni udělal. Nevděčnice. Utekla mi s nějakým domovníkem, ale co, bolest přebolela, čas utekl jako voda a mě vlastně došlo, že jsem bez ní šťastnější. Měl jsem zase zpátky svojí svobodu.

    Tohohle mladého psího křížence s majestátným výrazem a velice elegantním vzhledem,  jsem nazýval Maestrem. Sice byl moc vybíravý, co se týkalo hudby, ale jen jsem však vytáhl svoji španělku a začal hrát, přidal se ke mě. Byla jsme dvojka k pohledání. Uvázal jsem mu kolem krku károvaný šátek a sám sobě narazil velkou koženou hučku ve stylu amerických cowboyů a dali jsme se do práce. Lidé si chodili Maestra pohladit, mazlili se s ním a čechrali mu chlupy, avšak to jsem neměl moc v lásce, jelikož vím, že lidé dokáží být podlézaví a jsem k nim odjakživa nedůvěřivý. Jemu to zjevně nevadilo a vyl si dál radostně a hlasitě, až se znovu na ulici ohlíželo a zastavovalo vše, co se hýbalo. Někdo si nás přišel poslechnout, někdo lál, někdo si pobrukoval, další se smál. Reakce byli různé, ale vydělal jsem si víc, než jako obvyklý pouliční muzikant.

    Oni si ti pozemšťané vždycky myslívali, že to psisko patří mě, ale to byl omyl. On byl pánem svého času, to on si vždy rozhlodl co udělá. Nikdy jsem mu nedával povely, nebylo to třeba a také jsem ho respektoval jako přítele. A dává snad přítel příteli rozkazy? Ne, spíše prosby. Tak jsem to tak praktikoval, byli jsme sobě rovní. Prožili jsme spolu nádherné chvíle. Toulali jsme se přírodou, brodili se potoky a překračovali pro nás oba nová, neznámá území.  Vyprávěl jsem mu tajemné dobrodružné příběhy, které jsem si pamatoval ještě z dětství od svého otce a on vždy trpělivě naslouchal. Proháněli jsme se loukou , závodili s větrem a já měl zase důvod radovat se ze života. Nezajímali mě už lidé, ani jejich marnotratné myšlenky, nedbal jsem již pomluv, ani babských nářků.

   Stárli jsme. A bohužel si život musí chtě nechtě jednou vybrat i svou daň. Z muže středního věku se už pomalu, ale jistě, stával kulhavý dědula, vousy a vlasy změnily barvu, stejně jako i srst mého drahého přítele.Posledního půl roku, se začal den co den opozdívat a bylo vidět, že ho nohy, i přes to, že měl čtyři, už nenesou tak jako kdysi. Jednoho dne se můj druh neukázal vůbec. S narůstajícím úocitem úzkosti jsem se ho vydal hledat, nahlédl jsem do každého zákoutí,  prolezl jsem křížem krážem celé město a jeho okolí, až jsem druhého večera uviděl ležet jeho bezvládné tělo na břehu horského potoka. Ležel tam už dlouho, omývala ho voda. Žádné známky života....

    Sedl jsem si na kamení na protější břeh. Ruce se mi bezvládně svezly do klína a já usedavě plakal. U srdce mě píchlo jako ještě nikdy , srdce jako by mi pukalo nevýslovným žalem, stejný pocit jako by matce odtrhovali od prsou čerstvě narozené dítě, které devět měsíců nosila pod srdcem. Zavřel jsem oči a v duchu si vybavoval chvíle strávené s tímto neocenitelným kamarádem, s tím bezstarostným dobrodruhem, který měl vždy vše pod kontrolou, který si nikdy s ničím hlavu nelámal. Který mi dokázal zvedout náladu a zařídit příjemný den, už jen svou přítomností.  Najednou jsem ho uviděl loučit se , stejně jak to každý den dělával, slyšel jsem jeho radostný štěkot, teď navíc ještě poslední tesknivé zakňučení a pak už odcházel od mých dveří hluboko do tmy a já mu dával poslední sbohem....

   Dlouho,předlouho jsem tam seděl, než se kousek ode mě ozvalo šplouchnutí a jakési dunivé ,,Žbluňk,, , náhle jsem procitl a otevřel oči. Můj přítel už tu, ale nebyl. Odnesla mi ho voda...

Tak jsem alespoň v lese u potoka vztyčil kříž s nápisem:

,,MISTR MÉHO ŽIVOTA

RADOST MÉHO SRDCE

A SPASITEL MÉ DUŠE"