Stotisící pocit o smrti

Stotisíckrát mám ten pocit,

že něco se stalo,

že poté, co odezní

marný křik noci,

nadejde to,

co přijít by mělo.

Už neplují lodě,

nezvoní zvony

a z těl se rodí jen mrtvé nic.

Majetní učenci zírají chudě

na lidi bez hany,

na krutost bez hranic.

Rozum a cit teď s přetvářkou spí,

v očistci prázdno

jak v Slavkově po bitvě,

od lesa k hřbitovu

hymny už zní,

o marném poznání,

falešné modlitbě.

Teď asi konečně

nadešla chvíle,

kdy jedná vteřína

šestkrát se počítá,

každý dle své viny

na těle stárne,

přežije ten, kdo o smrti přemítá.