Svět po LSD aneb pár dní v životě jednoho blázna

Ejhle, už jsem si na něco vzpomněl, co jsem chtěl říct předtím. Jde totiž o jednu velmi choulostivou věc, totiž jedna žena z našeho bývalého baráku mě nyní požádala o zachování tvé zcela překvapivé totožnosti. Nikdo o tobě zatím ještě, kromě mě, neví, že jsi meloun napůl zkřížený s velbloudem, co poslouchá skáčko a chodí na punkový koncerty.

Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou jel na horský dráze na sedátku, co mělo vepředu nosorožce a potkal jsem ve vzduchu tu jednu holku, s kterou jsi dřív chodil do parku. Měla vlasy na oranžovo a sponu na šatech. Ta jedna kámoška, s kterou tam byla, byla fakt moc hezká. Vlasy měla zelený jak trávník a strašně moc rudou pusu. Pak mi obě dvě ulítly v tom vichru a za to mohl ten debilní tramvaják, kterej musel zrovna v tý chvíli, co jsem je zahlídl, vyjet z toho pitomýho tunelu a strhnout je s sebou. Juchůůůůůůůů........ to byla jíííízda!!!

Tak jo, zajdem si dnes na tu večeři, jak jsi mě žádal. Vezmu si s sebou jenom peněženku a klobouk navrch. Dáme si velkýho tuňáka s obrovskou šupinatou ploutví politou krvavě rudým kaviárem. Zapijem to hektolitrem vína a vyplujem do ulic ozářených temně rudým západem slunce. Bude nám to připadat, jako kdyby se všude roztrhl pytel s tím naším kaviárem. Všichni lidi budou chodit po těch zářících ulicích a nebudou vědět, že se něco děje. Jen my dva budeme cítit, že dnes je tak krásný den. Noc bude ještě mladá a my si ji budem chtít pořádně užít a tak vlítnem k Tomovi nahoru do bytu a pustíme krásnej něžnej jazz. Pak nás to přestane bavit a řekneme si, že by to chtělo asi fakt něco jinýho a tak nás vytáhne kámoš ven do jednoho báru za jeho známou. Byla to platinová blondýnka s drápkama, co nevěděla, kdo jsme a tak radši zdrhla zadním východem. Seděli jsme u baru, posíleni a zároveň unaveni další bublinkatou lahví.

Bar byl celej prosklenej, až se mi chvíli zdálo, že do něj spadnu, jak do zrcadla. Za chvíli se protější stěna protrhla a vyřítila se z ní obrovská tmavě modrá velryba a ukousla mi ucho. Pak jsem si vzpomněl, že jsem ho přibalil do obrovského vaku spolu s tím Goghovým a dal orazítkovat na poštu.

Druhý den jsem se probudil a věděl, že ještě není pozdě. Chtěl jsem totiž přijet s tím balíčkem zpátky do Los Angeles. Bylo teprv 10 ráno a tak jsem se vymrštil z postele, hodil na sebe druhý pyžamo a na nohy oblík 2 velký sáčky ze sámošky.

Kamarádka mi volala, že by ráda jela se mnou a tak jsem jenom byl rád, že nepojedu vlakem celou cestu sám. Povídali jsme o cestování. Řikala, že by si chtěla zajezdit na velrybách ve střední Asii a tu jsem si vzpomněl na tu včerejší velrybu, kterou jsem potkal u baru. Pojmenoval jsem ji Alice. Byla to moje osobní Alice, kterou jsem mohl potkat kdykoliv jsem jenom chtěl.

Balíček dorazil na poštu, už jsme tam na něj čekali. Přivítali mě doma s otevřenou náručí. Předal jsem jim balíček. Byli rádi, že jim něco nesu z mých cest.

Vzpomněl jsem si, jak to řikali v jedný pasáži z Kristiána - a cikády zpívají svou celovečerní píseň a palmy šumí ve větru....

Otevřel jsem oči a viděl strop na kterém ležely všude obrovské zásuvky. Prostěradla byla rozdrápána dlouhým červeným nehtem, který ležel opodál. Připadal jsem si

jako v hororu. Byl jsem v ložnici mých rodičů.

Matka tehdy pracovala v továrně na umělé hadí jazyky. Byla tam od rána do večera. Přicházela pozdě v noci, utahaná a pouštěla se do vaření hadích jazyků. Když je všechny spořádala, umyla po sobě nádobí houbičkou ve tvaru hadího jazyka. Byla jimi posedlá.

Vystřelil jsem z domu, protože jsem chtěl stihnout ještě zpáteční vlak do Portorika. Měl jet v 12:10 hodin. Běžel jsem, běžel a najednou jsem měl pocit, jako by se mi zem pod nohama zdvíhala a pak zase ubíhala do strany. Snažil jsem se ji zastavit tím, že jsem běžel čím dál tím rycheji. Nešlo to. Byla zákeřně protivná.

Vlak jsem nakonec ale doběhl. Jak jsem už říkal, neměl jsem rád cestování o samotě. Chtěl jsem tedy alespoň být spolu s přírodou, kterou jsme projížděli. Pomalinku jsem se vyklonil z okýnka a když jsme vyjeli z tunelu, tak jsem se vyhoup nahoru. Měl jsem štěstí, že zrovna okolo jel můj známý na létajícím koberci a tak jsem si k němu naskočil. Dal mi napít ze své sklenice s mlíkem. Bylo chutné. ,,Pochází od jedný hodný kozy z Malty,“povídá.

Vyhodil mě těsně před domem. Vlítl jsem dovnitř. Na posteli na mě čekal lístek s oznámením, že se všichni vrátí až ráno, páč se jeli za mnou podívat, jestli jsem nejel do ČR na pozorování UFO. To mi připomnělo, že jsem chtěl vidět Samotáře. Zaběh jsem tedy do půjčovny, vrazil jim třicku a letěl k videu. Za chvíli film běžel a já si užíval. Vzal jsem si ze skříně popcorn a ládoval se, dokud jsem neměl dost.

Byla to fakt zajímavá stóry. Když jsem vykoukl ven, byl už večer. Vyrval jsem sako ze skříně a vyběhl ven. Běžel jsem po jednoproudový silnici až na hlavní ke značce STOP. Tam jsem se rozhlídl, jak to dělávaj auta, a snažil jsem se vrážet do všech lidí, co šli po chodníku. Tak jsem to viděl v jedné počítačový hře. Taky jsem si vzpomněl na jednu, ve které se muselo hodit na hlavy lidí co největší počet hrnců za co nejkratší dobu.

Řekl jsem si, že to zkusím.

Vylezl jsem zas po schodech do 4. patra a vrazil jsem do baťohu všechny hrnce, které jsem v bytě našel.

Venku jsem je pak rozhazoval všude kolem po hlavách lidí a připadal si strašně šťastný.

Asi po hodině jsem byl ale naprosto vyčerpaný celodenním poskakováním a řekl si, že se opiju. Vlítl jsem do baru a vyklopil do sebe flašku tequilly.

Hned jsem usnul. Probudil jsem se až pozdě odpoledne na chodníku před barem. Všude chodili lidi a za chvíli jsem v jejich nohách poznal ty svý. Byly krásně napasovaný ve špinavejch džínách. Pak jsem uviděl obličeje mých přátel. Byly dost rozmazaný, taky jsem jim to řekl a blbě jsem se jim smál. Odtáhli mě do bytu a uvařili hromadnej oběd. Ptal jsem se, co vaří. Nikdo mi ale neodpověděl. Asi mě považovali za blázna. Marika mi pak řekla, že jsou na mě naštvaný, protože si myslí, že jsem jim sněd mražený švestky, co měli v mrazáku. Ujišťoval jsem ji, že já to nebyl. Nevěřila mi.

Pak ke mně někdo přišel. Byl to muž, neznal jsem ho. Vzal mě za límec a strčil pod vodu. Řikal, že jsem to byl určitě já, kdo mu sežral ty mražený švestky. Už jsem neměl sílu ho přesvědčovat, že jsem to opravdu já nebyl.

Všichni mě v tom domě štvali, páč mi nevěřili a tak jsem si řek, že se na ně vykašlu. Vyšel jsem ven a sedl si na tramku. Dovezla mě do Tróji. Šel jsem do pavilónu opic. Sedl jsem si tam na lavičku a dal se do pláče. Přišla ke mně jedna zřízenkyně, že se tu nesmí sedět. Vzpomněl jsem si na jednu písničku od kapely Svině a tak jsem jí ji zazpíval. Pochválila mě za hlas a pak se mě zeptala, jestli jdem na kávu. Řekl jsem, že bych rád. Tak jsme šli.

Seděli jsme v pasáži Světozor. Nasypal jsem si tam strašný množství cukru a pak jsem byl celý přeslazený. Taky jsem jí to řekl a ona se na mě nechápavě podívala. Podle mého byla taky přeslazená. Totiž, když odcházela na záchod, přisypal jsem jí tam taky potajmu pět sáčků s cukrem a teď pila tu svou kávu, aniž by o tom věděla. Asi si myslela, že jsem blázen.

Když jsme se loučili, požádal jsem ji o telefon. Řekla, že ho před měsícem ztratila. Tak jsem se jí nabídl, že jí ho koupím. Souhlasila. Zašli jsme do nedalekého šopu. Vybrala si ten nejošklivější. Koupil jsem jí ho. Pak mi dala číslo a jelo se dom. Tam se z těch mražených švestek už asi vzpamatovali. Marika mi pak v noci tiše pošeptala, že je Rob před večeří našel krásně vykvetlý za křeslem. Podivil jsem se nad tím, že jsem je tam nenašel už dřív sám.

Byla už noc a tak jsem si šel lehnout. Měsíc za záclonou krásně svítil a pronikal za víčka všech mých kamarádů spících v tom pokoji. Postupně jeden za druhým vstávali z postelí a chodili poblouznění po domě. Jen já jsem je tajně se zavřenýma očima pozoroval. Věděl jsem, že oni jsou náměsíční, ale já ne a přišlo mi to fajn...........