Hledání

Jel jsem vlakem, autobusem, nebo tramvají a krčil se vzadu na plošině. Vedle sedělo děvčátko. Malé nevinné děvčátko, takové co se dnes nevidí a ptalo se. Ptalo se: „Pane, kam jedete?“ Za okny byla tma a pouliční lampy osvětlovaly temné pražské ulice jako malinkaté svíčky. Děvčátku jsem byl ochoten prozradit to tajemství. Děvčátko se ptalo tak nevinně. Ptalo se potichu a skoro jsem je přeslechl v rachotu večerního města. Mlčky jsem pohlédl z okna a opět se zadíval pod plášť noci „Někoho hledám.“ „A koho, pane?“ zeptalo se děvčátko se stejnou nevinností jako prve, jen očička se mu zaleskly zvědavostí. Děvčátko mi otevřelo oči, nevěděl jsem koho hledám. Hledal jsem někoho. Tiše jsem se toulal nočním městem, procházel jsem ztichlými alejemi paneláků, mezi domky. Nohy mě vedly nazdařbůh ulicemi,.. přes náměstí. Došel jsem až na dvůr mezi starými pavlačovými domy. Došel jsem a nevěřil svým očím. Stála jsi tam v modrých džínách, s dlouhými zlatými vlasy, které zářily do šera pavlačového dvora. Sála jsi tam a já pochopil. Pochopil jsem co hledám. Pak spadla opona. Chci si tě pamatovat navždy a chci tě najít. Nechci zapomenout

---