Panelákové vzdechy

   Sedím v křesle, popíjím svého panáka a pozoruji tmavnoucí oblohu. Je sedm hodin a mně je taky devatenáct. Nedá se říct, že by byl nějaký zvláštní klid, přesto celkem uvolněně relaxuji. Poslouchám, co se tady kolem děje.

   Kousek ode mne se hádá nějaký pár. Dávají si to ale pořádně. Nemůžu poznat, kdo to je, ale doufám, že nemají děti. Jejich hádka je celkem úsměvná, přou se kvůli nějaké pitomině. Ještě tomu pomáhá, že to berou strašně vážně. Stále si nemohu vzpomenout, kdo by to mohl být. No, ono je to vlastně jedno.

   Z druhé strany k tomu zní Talking Heads. Toho kluka, co si je pouští tak trochu znám od vidění. Doufám, že po nich pustí U2. Vždycky touhle dobou pouští hudbu na celé sídliště jako nějaký soukromý Dj. Někdy mu to celkem jde. Dneska je mi celkem jedno, co pustí, tak nějak je mi jedno úplně všechno. Písnička dohrála a skoro ve stejnou chvíli skončila i hádka. Jako by čekali, co jim Dj pustí a dávají si krátkou přestávku. A hned jak se ozve R.E.M., dávají se zase s chutí do sebe. Usměji se a usrknu trochu svého pití.

   K celé kakofonii zvuků přispívá i jakási holka, která cvičí na flétnu. Docela ji to jde, tak tu naši hezkou zvukovou atmosféru neruší, spíše ji dolaďuje. Ještě se k ní připojuje nějaký klavír. Kdysi jsem měl bizarní nápad jazzového koncertu, při kterém by různé nástroje hrály z různých bytů. A vidíte, něco takového se skutečně děje, jen je spodivem, že každý den a zadarmo. Chvilku jsem přemýšlel, že bych se taky přidal, ale pak jsem se naplno spokojil jen s pozicí posluchače.

   Pár se asi dohádal, teď od nich pro změnu řve televize a nějaké zpravodajství. To je celkem uklidní, říkám si, poslechnou si, kolek je ve světě válek a u nás problému a hned bude klid. Tak trochu doufám, aby Dj pustil Sunday, Bloody Sunday. Bylo by to hodně morbidní, jelikož je sobota.

   Ještě jsem se nezmínil o řvoucích dětech na trávníku dole pod okny. Dávají té zvukové kulise velice zvláštní náboj. Jak tak na sebe řvou a smějou se, je to jako by se přidal nějaký dětský sbor. Už si pomalu připadám jako v nějaké soukromé lóži na koncertu filharmonie. Jen je kapku disharmonická, ale to se mi právě líbí. Teď na nějaké děcko volá matka, že už je večeře. Poněkud pozdě, pomyslím si. Jako vždy se odehraje souboj, že dítě nechce a matka ho přesvědčuje. Je to téměř samozřejmost, skoro jako nějaký rituál toho dětského kmene, který se prostě musí předvést, aby se neztratila tvář. A když vydrží odolávat dost dlouho, trošku si stoupne u svých soukmenovců. Nakonec povolil a já nemůžu poznat, jestli si ho ostatní víc váží. Asi se nechal přemluvit moc brzo.

   I když ztratili jednoho člena, pokračují děti v nezměněném úsilí a intenzitě. Je zajímavé se jen tak podle zvuků domýšlet, na co si vlastně hrají. Někdy mě napadají pěkně morbidní myšlenky. A i jejich hry jsou většinou o nadřazenosti, stejně jako celý svět kolem. Brzy se rozejdou, už začíná být trochu pozdě a zvedá se trochu vítr.

   Pár se zase pustil do hádání. Napadá mě, že asi o tom, na co se teď budou dívat. Jen tak trochu nechápu, proč u toho dělají takový randál. Od Djeje jim k tomu zní nějaký jazzík, podbarvený hned dvěma klavíry, jednou flétnou a mraky děcek. Teď mi připadá, že se do toho pustil celý orchestr, teď už budou jenom postupně odpadávat.

   Nejdřív skončil svoji hádku onen párek od vedle. Je to celkem škoda, byly to bezvadní sólisté. Skoro jsem měl sto chutí jim zatleskat, dnešní vystoupení zvládli opravdu výborně. Teď už asi relaxují před televizí.

   Potom pozvolna odpadá dětský sbor. Jedno za druhým opouští děti svůj malý kmen mezi paneláky. Pokaždé, když je matka zavolá, tak se ozve nezbytné odmlouvání. Jedno vydrželo celkem dost dlouho. Trochu se divím, že na ně nikdy nevolá otec. No co, asi mají moc práce.

   Nakonec utichá i klavír s flétnou a po nich i Dj. Teď už jenom řvou ti pitomí ptáci, kvůli kterým ráno nemůžu spát. Ale k nim se po chvíli přidává nějaká veselá hudba odkudsi zespoda. Asi nějaký večírek, pro někoho bude dnešní noc ještě dlouhá. Nejspíš se to ještě scházelo. Už byla poměrně tma. Tak jsem si šel pro dalšího panáka, celkem mě zajímalo, jak se večírek vyvine.

   Tak jsem tam tak seděl a nedělal nic. Měl jsem se učit na nějakou písemku u celý týden. No, něco jsem viděl, ale věděl jsem, že bych měl vidět víc, než prvních dvacet stran. A vlastně jsem ani nevěděl, jestli do té školy chci vůbec ještě chodit. Asi nejspíš jo, protože co bych pak dělal jiného. Tak tady doma sedím a medituji nad tím, co dělají jiní lidé. Ty, které slyším nejvíc, teď pořádně slaví. Chvilku tak ještě přemýšlím, co dělá ona, ale po chvíli si na ní zakazuji myslet, protože proč bych měl.

   Těch lidí dole bylo celkem dost, odhadoval jsem to tak na patnáct, nebo možná na fakt divokých deset. Chudáci děti, i když nejasně jsem tušil, že ty z toho měli spíš bžundu. Dívat se na dospělé, kteří si pro změnu chovají normálně. Nějaký šílenec pouštěl celkem slušnou hudbu, měl jsem pocit, že pro ni musel šahat snad i do let padesátých. No co, aspoň byla nějaká změna.

   Určitě to byl narozeninový večírek, pomyslel jsem si, a ujistilo mě v tom nezbytné živijó. Inu teď by měl chvilku klid, nejspíš by se měli rozbalovat dárky. Pozoroval oblohu, na které mezi mraky jsem tam problikly hvězdy a měsíc ještě nevyšel. Z mé meditace mě vyrušila další hádka.

   Byli to ti samí, co večer, ale teď zřejmě byli posílení alkoholem. Po chvíli mi došlo, že to vycházelo z toho večírku. Bože, proč chodili v takové náladě na večírek, to jsem fakt nepochopil. A dávali si to fakt hustě. Po chvíli se ona trochu přimrazila, omluvila se a nějak se ji ho podařilo vytáhnout ven. Hádali se celou cestu zpátky a pak ještě chvilku doma. Končilo to obligátním boucháním dveřím. Večírek už se pak příliš nerozjel, nejspíš se to pomalu začalo rozcházet. Ani trochu jsem se nedivil.

   Chvilku byl klid. Meditoval jsem už nad třetí skleničkou, když kostel odbíjel jedenáct. Pomalu se začali lidé šourat z hospod, které postupně zavíraly, podle toho, jakou měly výdrž, chuť a hosty.