masky 2

naprosto nevážné, původně to měla být odpověď na kritiku, ale nakonec z toho bude samostatná blbina

masky jak květy co bez vůně rostou a snaží se utajit jednu malou pravdu prostou, jednu tichou myšlenku, že ať uvnitř či venku, člověk s tváří opice zas jen člověkem bude, byť by lásku rozdával, stále neubude. Snažit se na něco si hrát, do trezoru cit svůj dát, prosit padat umdlévat ryzí víno nalévat, lehnout, už se nezvedat, trn na růži nehledat.. V obludných chvílích tichého mlčení, v prázdnotě nafty, motoru vrčení ve výkřiku pokory, kde žádná vlastně není v paměti co upadá do prázdna zapomění. najít někde něco co vlastně nemá jméno, odeslání poštou dávno bylo utajeno. Na kolejích rezavých, tichý vlak se řítí, vlastně nikde nestaví a jen jedno světlo svítí, svítí kdesi uprostřed mezi kolejemi, samotné jak člověk je mezi lidmi všemi. samotné jak slovíčko co za větou se skrývá, samotné jak hodiny, kde jedna ručka zbývá. nepochopit, odejít, ztrácet, znova získat, proti vlaku rozjetému, na prsty si pískat, do kolejí zakousnout se na krev zuby vyrvat, žít si mimo pravidla, na normy se vys... v parodii života, v osamělé chvíli, nevěřit a nechápat, že dávno už jsme v cíli, když závod nikdy nezačal, nekončí a sudí, usnuli na svých vavřínech a málo kdo je budí. Bez nároku na nezdar bez možnosti volby, tiché vlny ve zvuku - rozhozené dolby, tichý šum je maskován parodií na cit, když láska růžky vystrčí, do hlavy jí bacit. paličkou co zabíjí, kapry pro lidskou slabost, když na oslavu života, oslavují malost. O stařičkém rádiu jak elektronky svítí, kondenzátory vyschlé jsou a nepomůže pití, nepomůže promazat, kde zadřené jsou díly, kde plechy už jsou rezavé, byť kdysi z chromu byly. Kde samoten byl zanechán kdo slíbit chtěl svou lásku a život doběh do cíle, přestříh bílou pásku.

---