křídla labutí

ty kapky, co padají po skle mi strašně připomínají tvoje slzy

ty růže,kterým již dávno opadaly okvětní lístky, mi strašně připomínají tvoje rty

ty modrá oblaka, co padají po obloze mi milionkrát vracejí tvé oči

ty chvíle...

...co zemřely...

...se mi vracejí jako chuť feťáka na zlatou...

odešlas

ale necítím hořkost

necítím se prázdný

ale nikdy už nebudu naplněn.

bolí mě každý okamžik

co jsi pryč

a každý nový krok

je bolestí sám o sobě.

volám tě ve snech

tvoje jméno šeptám, než jdu spát

toužím tě mít vedle sebe

a probouzím se s nutkáním

pohladit tě po vlasech

ale tvé místo je prázdné.

nevyčítám ti

že jsi pryč

ale dusím se lítostí.

chci řvát

ale selhává mi hlas

chci brečet

ale pálí mě oči

chci snít

ale zdá se mi jen o tobě

nedokáži tě dostat ze svých myšlenek

a pořád tě hledám

i když vím, že jsi daleko

a už se nikdy nevrátíš.

nemůžu zpátky...

...a nemůžu vpřed.

z labutích křídel padaly pírka a jedno z nich padlo z nebe na tvou tvář. jemné chmýří, které tě lechtalo ve vlasech...chtěla jsi ho jediným pohybem smést.

nedám ho. z těch pírek udělám křídla. a vzlétnu na nich do nebes, aby tě mohl naposledy vidět, než zavřu oči...