Bez dlaní...

V časech snů

zouvám si malé boty

hvězdy otvírají oči

měsíc ukazuje vše

a do křídel ze zimního peří a prachových záclon

mám vpálena všechna znamení letu

byl jsem už vším

    nepolíbeným

    lhářem

    milovaný

a především příliš

svléknu tě ústy

já bez dlaní

a ryba nahá z kterýchsi vánoc

když proti šupinám

mne hladíš

mlčím bolestí

neustálý je čas

a my

rozhřešení nezřetelným odpuštěním

myslíme na příští nic

opuštěni minulým

vpleteni v kruhy lásky a nemilování

lhostejníme kdesi uvnitř

jako v tomto byl jakýsi smysl

a vykupujeme se neustále

ze svých míjení

stvořeni k pádu

a k nebytí

slétněme spolu jednou

až na zem

budeme cítit hlínou

poprvé