Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tiché sbohem

02. 02. 2007

1429

Autor

Siss

Je noc. Z lehkého spánku mě protrhne tichý přerývaný pláč. Malátně, ještě pod vlivem tlumících prášků, se zvednu z nemocničního lůžka, které několikrát zavrže, a pokusím se rozlepit oči.

Z parku, na jehož konci je vysoká zeď, dopadá do malého pokoje mdlé světlo několika skrytých lamp. Osvětluje tvář mé spolubydlící. V jeho stínech vypadá poněkud děsivě.

Bosýma nohama se dotknu chladné země. Nejistým krokem obejdu stůl, na němž je kromě nehorázného nepořádku (obaly od sladkostí, časopisy, počmárané papíry, šminky, rozlitá dezinfekce, sklenička a převrácený plastový hrnek) spousta váz s množstvím pestrobarevných papírových květin.

Nora se svíjí na posteli. Přemýšlím, jestli spí nebo je vzhůru. Dojdu až k ní a skloním se nad ní. Vlasy přitom zastrčím za ucho. Tak jak mě to naučila ona. Ty její gesta. Kdyby někdo hledal herečku, která mu dokonale zahraje roli ženy, která je schopna svést i karase zlatého za neprůstřelným sklem, hledal by Noru. Noru, hvězdu tohohle zapomenutého oddělení. Nádhernou Noru. Noru a jejich 165cm. Její vlnité mahagonové vlasy s červeným melírem. Její bojovné oči. Její dokonalou postavu. Její skvělou povahu. Její chování. Její spontánnost. To všechno jsem jí záviděla. Až na jediné chvilky.

Položím jí dlaň na orosené čelo. Unaveně zvedne opuchlá oční víčka.

„Semi, já chci umřít. Semi, prosím, dej mi něco,“ zašeptá ztěžka a uvolní mi kousek místa na úzké posteli. Během okamžiku se zase zkroutí v záchvatu křeče. Cítím, jak se třese. Lehnu si k ní a obejmu ji.

„No tak… Copak se děje?“ zeptám se docela zbytečně. Absťák. Každý tady ho známe. Jen každý kvůli něčemu jinému.

„Zkurvenej herák. Zkurvenej život. Chci chcípnout. Nevydržím to tady už! Stejně začnu znova!“ křičí Nora. Chytím ji kolem ramen a pokusím se ji opatrně zvednout. Ona mi položí hlavu na ramena a začne znovu vzlykat. Celým jejím tělem probíhají nervové záškuby. I břicho se jí zase nafouklo. Uvažuji, zda nezavolat ošetřovatele. Cítím její nehty v ramenou, jak je zatíná v boji s vlastní závislostí. Nevadí mi to. Je to instinktivní potřeba.

„Semi, slib mi, že mi pomůžeš…“ zašeptá a odtáhne se ode mě, aby na mě upřela strachem rozšířené oči.

„A-ano…“ odpovím a přemýšlím, co může mít na mysli. Má horečku. Začínám vážně uvažovat, že zajdu na ošetřovnu.

„Podej mi tu sklínku,“ řekne naprosto lhostejně. Vstanu od ní a natáhnu se pro špinavou skleničku. Všichni máme při absťáku sucho v ústech. Ať pijeme či ne. Jsme jako bezedné nádrže, které se snažíte naplnit a stále to nejde. A slin víc než dost. A přitom to sucho tak pálí…

Opláchnu ji v ledové vodě, teplá už týden neteče. A i studená je mírně rezavá. Potmě není její zákal vidět, ale je to tak. Kdo by se staral o pár bláznů a narkomanů.

Podám ji Noře.

„Zvládneš to?“

„Jo, jasně… Jsem přece profesionál…“ usměje se bolestně a hltavě pije. „Klidně spi… Ráno bude všechno OK.“

Šest ráno. Za půl hodiny sem vletí nevrlý ošetřovatel a bude nás tahat z postele na rozcvičku. Strčím hlavu pod peřinu. Zase se nám v noci otevřelo okno. Jen čekáme, kdy na nás spadne a zabije nás. V té studené atmosféře je však cítit něco divného. Vystrčím rozcuchanou hlavu. Nořina postel je prázdná. Už to je podivné. Nikdy nevstává dřív než v sedm a s personálem se vždycky hádá. Nervózně prolítnu očima pokoj. Na stole je všechno jako v noci. Pomalu se mi vrací vzpomínky.

„Ty prášky jsou teda pecka…“ projede mi hlavou, když hledám vodítka k noci.

Záběr na Nořin obličej. Na její slova.

Sklenička na stole není. Přímo to bije do očí. Zpanikařím.

Najednou žádná malátnost ani únava. Na zemi vidím stopy od krve. Zastaví se mi dech. Na podlaze taky leží zakrvácený cár papíru. Nervózně jej zvednu a čtu. Část veršů poznávám, psala jsem je, když jsem sem přišla.

Divný pocit tíhy

a temná realita v okolí

lehký studený vítr čechrá vlasy

a v očích se zrcadlí prázdnota

poklekám k oltáři

ať vezme si mě samota

temno a hlubina

do ruky beru nůž

ať vinná či nevinná

slova jsou zbytečná

stejně jako divadelní gesta a manýry

měj se světe

a soudče jediný

volím cestu temnoty

ať zbavím se své prázdnoty

ty jediný máš právo říct

zda dokázala jsem něco

či jen prolila krev

pro nic

Hodím ten papír zpátky na zem. Poslední slovo se rozpilo v krvi. U sprchového koutku najdu roztříštěnou skleničku. A ve sprše leží ve stínu Nora. Má zavřené oči. Tak poklidný výraz ve tváři. Klidný a přesto strašidelný. Zaschlé šmouhy od krve. Lehce pootevřená bledá ústa. Husté vlasy slepené vlastní krví. Tělo zkroucené do zvláštní křečovité polohy, však uvolněné. I ve své smrti zůstala krásná. Ovšem tu smrt si nezasloužila… Ne takovou. Měla se stát královnou pódia. Tančit, zpívat a hrát. Hrát. Nebylo to vlastně celé hra? Ano, to je ono. Celou dobu si se mnou jen hrála. Plánovala to.

Pokleknu k ní. Bez odporu. Bez nenávisti. Bez lítosti. Prázdná. Vytáhnu z její křečovitě sevřené dlaně skleněný střep zabarvený zaschlou krví. Třesoucí se rukou ji pohladím ve vlasech. A zašeptám jedno jediné slovo. Sbohem.