Písmák - - -
Zútržků papíru
Skládám si obrázky
Krev duše tekoucí po tvářích
Plní mi záhyby
Růže
Je mi líto,
Že nemůžeš vidět
Ten nekonečný závoj
Tak dokonalých růží,
Pomsta
Ano,
Ten nůž jsem ti do srdce zabodla já.
Bolí.
Asi už nejsem jen číslem vtvém seznamu,
Ráno
Kapky deště stékají po skle
jako krev po dlani.
. když pomalu vstáváš
líný dým tančí nad hladinou kávy,
Električtí blázni
Vzbudili mě hlukem
v pokoji s elektronovým plynem.
Otevřela jsem oči
a rozloučila se se svým stínem.
Co mi zbylo...
Co mi zbylo.
Jen pár dopisů,
které jsem hodila do ohně.
Jen pár uschlých růží,
Tiché sbohem
Je noc. Zlehkého spánku mě protrhne tichý přerývaný pláč. Malátně, ještě pod vlivem tlumících prášků, se zvednu znemocničního lůžka, které několikrát zavrže, a pokusím se rozlepit oči.
Zparku, na jehož konci je vysoká zeď, dopadá do malého pokoje mdlé světlo několika skrytých lamp.
Oltář
Divný pocit tíhy
a temná realita v okolí
lehký studený vítr čechrá vlasy
a v očích se zrcadlí prázdnota
Kouzlo Vánoc
Až, můj drahý příteli,
Dnes večer
Bílá vločka znebe padne kzemi
A dítě zvedne oči rozzářený,
Tečka
Nevím co říct,
připadám si zbytečná,
jak tečka na konci věty,
jak pro všechny konečná,
Prázdno
Prázdno.
Jen čtyři stěny, nic víc.
Přes otevřené okno čerstvý vánek do plic.
Vidíš listy stromů vlnící se ve větru.
Odpusťte
Kdybych měla dnes zemřít,
mám jedno přání.
Chci.
Chci odpustit.
Problém ničeho
Problém ničeho
Problém ničeho je opravdu zvláštní. Nevěříte. Tak to uvidíte. Problém ničeho tady byl odjakživa a snejvětší pravděpodobností nás všechny, co tady teď jsme, určitě i přežije.
Robotic story
Dusot kroků na chodbě. Blíží se. Teď jsou zase tady. Vím až příliš dobře, co bude následovat.
---
Znáš to.
Ten lehký pocit chvění.
Pohled do očí,
touha po pohlazení.
Ospalá
Pod tíhou reality
pomalu usínám.
Život zapeklitý
provždy proklínám.
. . .
Na krajinu padá noc
a já znovu cítím tu moc,
tu touhu.
Slyším píseň,
Bez názvu
Bodni mě nožem,
ať vytryskne krev,
ať už je po všem,
ať skončí ten řev.
Zraněná
Choulí se vkoutě,
Sama a zraněná,
Křehká duše.
Jako malé kotě,
I.
Víc než jen hodina fyziky
Je to až neuvěřitelné, jak moc se člověk dokáže nudit. A ještě neuvěřitelnější je, že na to může přijít až po patnácti letech. No a nejneuvěřitelnější je, že to zjistí ve škole. Ano, vté všemi nesmírně oblíbené instituci, kam každý chodí velmi rád, přičemž toto mínění se zvyšuje přímou úměrností, ne-li dokonce rovnou geometrickou řadou, společně svěkem a počtem hodin odsezených spodepřenou hlavou (případně vleže), chápajícím výrazem na tváři a neodolatelnou touhou provést něco mimořádně pěkného tomu človíčkovi, který poskakuje před počmáranou tabulí a snaží se mu do hlavy vlít kvantum informací, jež dříve či později zapomene, a to málo, co mu po náročném procesu vzdělávání zbude, stejně vreálném životě nepoužije.
II.
Zachovejte paniku
Mí spolužáci jsou ohromně výkonní. Náramně nadaní pro studium. Jak jinak by se dalo vysvětli to, že kromě poslouchání útržkovitého výkladu dějin umění vpodání naší třídní, zvládají i další činnosti. Jako nestranný pozorovatel vzadní lavici o tom mám docela slušný přehled.
III.
Stále se snižující teplota
Od bomby uběhlo pár dní. Skoro nikdo už si na ni ani nevzpomněl. Učení bylo přece mnohem zajímavější.
Při příchodu do hodiny zeměpisu však nikdo nemohl tušit, že výuka bude násilím opět přerušena, znovu kvšeobecné nelibosti, samozřejmě.
IV.
Ačkoliv nerad, jsem nucen pustit vás
Tělocvik. Dva ostrůvky naděje voceánu týdenního rozvrhu pro jedince, kteří nejsou zcela nadšeni ostatními hodinami typu chemie či fyziky (ačkoliv těch je samozřejmě velmi málo), jichž se nám (naštěstí, pochopitelně) dostávalo podstatně více. Pod vedením žirafí tělocvikářky Chlopni (ono totiž není nad familiární oslovení – aspoň to vpřevážné většině případů vyjádří vztah kdané osobě) jsme mučily (ano – mučily, protože naše drahé „polovičky“ se ve vedlejší tělocvičně válely na gymnastických kobercích a houpaly se na hrazdě) basketbalové koše (neustále jsme do těch chudinek střílely míče a ne a ne se trefit… To bude určitě tím, že byl pátek… Jenže ony to na druhou stranu nechytaly, vždycky to pustily skrze obroučku, nemehla jedna… Pak se nemají divit, že jsou tak omlácené, když už nevíme jak ten prokletý balon hodit, jen aby jej alespoň na chvíli udržely…). I když mám jistý sklon být solidární, dokonce i kosobám, jež mě připraví o hodinu nějakého mnohem zábavnějšího a důležitějšího předmětu, pouze kvůli tomu, aby mohly prokázat svou tělesnou zdatnost či nezdatnost, stání pod koši a nesmyslné házení míčů sjediným cílem – trefit ubohý koš, kterého mi bylo za dvacet minut dokonce líto, to se vážně říct nestydím, mě dohánělo kšílenství.
V.
Bílý dům
Mrzne, jak se to tak říká, až praští. Nevím sice proč, ale to není podstatné. Kde jsou ty doby, kdy kluci vylívali vodu na kytky zokna, aby zjistili, jestli náhodou po cestě nezamrzne. Dětinská to zábava, skoro jako počítat během měsíce jeden příklad už potřetí.
Zvláštní pocit pýchy
Je to už tak dávno, ale pamatuji si to jako by to bylo dneska. Pořád to vidím a dokonale to cítím. Tehdy přede mnou stál velmi složitý úkol. Mé oči znovu sledují ten záhadný bílý objekt nahánějící mi strach.
Untitled
Čekám.
Konkrétně na tebe.
A každého zvuku se lekám,
Nevidím na nebe.
Anděl
Šla ulicí,
Mladá a nevinná,
Vzáhonu choulící
Malá se květina.
Filosofie
Děkuji.
Děkuji za každé nové ráno.
Za každé ráno plné bolesti.
Děkuji za občasné chvilky radosti,
Tak sbohem
Držíš mě za ruku.
Zůstaň ještě chvíli.
Musíš jít.
Mým jediným přáním je,
Konečné rozhodnutí
Nezavírej oči,
Chci vnich vidět nebe.
Nech mě je pročíst,
Chci poznat tebe.