A tak tam stáli....

A tak tam stáli uprostřed bitevní vřavy. Kolem létaly kulky a z uličky nebylo útěku. Na ostatních bylo vidět, že si svou situaci plně uvědomují. Jak se sem sakra mohli dostat? Všechno šlo podle plánu a najednou stojí zde, kde jediná šance na záchranu je krvavá řež.Tohle nedopadne dobře.

Jejich velitel se snažil spojit se základnou a zajistit posily, ale jeho vysílačka byla rušena. Samozřejmě, že byla, co jiného mohli čekat.

Všichni se k němu otočili. Čekali, kdo první z nich přijde s nějakým návrhem. Bylo jim jedno, jak šílený by byl, hlavně aby se už pohnuli z tohoto zatuchlého místa.

Ona jediná stála trochu dál. Dívala se na pobíhající lidi a jediné na co mohla myslet byla smrt. Měla strach? V ruce ji chladila zbraň. Tohle byla ta chvíle, na kterou celé ty týdny čekala. Rozhodla se, věděla přesně co udělá.

Nemohli se pořád dohodnout, jak to udělat, jak ohrozit co nejméně životů. Jejich velitel si najednou uvědomil, že se dívá přímo na něj. Stála trochu opodál. Usmála se. Byl to její úsměv po několika týdnech, a i přesto v jaké se nacházeli situaci se musel pousmát. Na ten kratičký okamžik to byla zase ona, ta kterou před lety poznal a do které se zamiloval. Jak mu chyběla.

A najednou byla pryč. Nechápal co se stalo, až když se ostatní dali do pohybu pochopil. Všichni utíkali a on dával rozkazy. V hlavě se mu všechno poskládalo na své místo a on už přesně  věděl jak se z té proklaté situace dostat. Byl prostě voják, zabíjení měl v krvi. Utíkali pryč, všichni kromě ní. Nemohl ji tam nechat, vydal za ní. A dřív než čekal se mu skácela do náruče. Odtáhl ji do bezpečí.

Pak už ji jen držel v náručí a plakal. Vypadala tak šťastně. A jeho to rozčilovalo, křičel na ni, šeptal ji do ucha. Nesmí ho opustit, nesmí to vzdát. Jenže ona už to vzdala, přišla za svůj krátký život o tolik, že to už neunesla. Už pár měsíců byl jediným smyslem jejího života přežívat, nezvládla to.