Jak jsem spasil svět (8)

Bylo kolem jedenácté, když jsem se dostal k té staré barabizně, ve které měla dotyčná bydlet. A taky že tam bydlela. Dodávka stála na zadním dvorku a ještě sálala teplem. Opatrně jsem oknem nahlédl dovnitř. Karla, jak se tahle žena jmenovala, byla trochu při těle, ale vůbec ne ošklivá. Seděla celá otupělá v potemnělé kuchyni a pila kafe z obrovského hrnku. Nad jídelním stolem svítila jedna slabá žárovka. Znovu jsem musel použít hlavu a vymyslet, jak se k ní dostat. Nepředpokládal jsem, že by mi prošlo, kdybych v jedenáct v noci zazvonil (pokud má tahle barabizna vůbec zvonek) a představil se jako její nevlastní strýček z Ameriky. Tak tohle by mi asi nesežrala. Už jenom proto, že anglicky neumím ani guten Tag a ani můj ohoz nevypadá na New Yorskou letní módu. Spíš tak trochu jinak. Sáhl jsem do kapsy, ze které „peníze nikdy nemizely“ a vylovil hrst bankovek. Prachy by mohly pomoct. S penězi v rukou jsem se odšoural ke dveřím, a právě v okamžiku, kdy jsem se chystal zabouchat, neboť zvonek jsem zkrátka nenašel, mě do nosu dloubla hlaveň lovecké brokovnice. Asi si dovedete představit, jak jsem se lekl. Samozřejmě, že zastřelit mě nemohla, ale víte jaké to je, když do vás někdo ze dvou metrů napere dávku třiceti olověných broků, což do vás pochopitelně udělá díru jako pekelná vrata? „Proč jste mi čuměl do okna?“ práskla po mně otázkou. „Vy jste mě viděla? Vždyť je venku tma.“ „Stál jste pod lampou, idiote.“ Natáhl jsem dlaň s penězi. „Našel jsem je před domem. Myslel jsem, že patří vám…“ Rozesmála se a natáhla kohoutek. „Dobře, dobře, posílá mě jeden váš ctitel. Prý vám to mám dát…“ Natáhla druhý kohoutek. „Tak jo, přiznávám, chci sex.“ Vystřelila. Propánaboha – tfuj – ona mě vážně zametla! A z obou hlavní! Prachy se rozlétly kolem a já se pro změnu v divokém saltu rozlétl kolem jakbysmet. Probral jsem se v márnici nahý a s cedulkou na palci. Vedle z pitevny jsem slyšel nějaký rozhovor. Chvíli mi trvalo, než jsem ceduli sundal, protože ti pitomci mi jí moc utáhli. Otevřel jsem dveře a nahlédl do pitevny. „No pojď,“ řekl plešatý pán, jinak také MUDr. Holoubek, patolog až do morku kostí. „Už je pryč.“ Vlezl jsem do pitevny. Nějaké rozřezané tělo leželo na stole přikryto zeleným, zkrvaveným plátnem. Holoubek svačil u stolu chleba se salámem. „Hadry jsi měl na cimpr campr,“ řekl mně. „Támhle ve skříni si nějaký vyber. Jsou to sice věci po nebožtících, ale něco z toho jsou docela luxusní kousky.“ Abyste rozuměli, Holoubek nebyl ani čert, ani upír a už vůbec ne mrchožravý ghoul. MUDr. Holoubek byl MUDr. Holoubek. Tedy člověk. Ale byl nám k ruce. Měl kdysi těžkou automobilovou nehodu a od těch dob mohl vidět věci, které obyčejní smrtelníci neměli šanci spatřit. Dokonce i anděly – tfuj. Osobně jsem se s ním nikdy předtím nesetkal, ale podle některých kluků to byl takový vážený pekelný mentor, na jehož rady dal sem tam i sám Satan. „Máš hlad?“ zeptal se. „Chceš chleba s uherákem? Dej si, je namazanej pravým máslem, ne tím umělohmotným margarínem k zeblití.“ S vděkem jsem přijal. Celý den jsem nejedl, a po tom průstřelu jsem se sotva držel na nohou. Ze staré a stejně jako všechno kolem taktéž zelené skříně jsem si vybral pár celkem ucházejících věcí, naházel je na sebe a zasedl k hostině. Holoubek kývl k mrtvole. „Mladá holka. Osmnáct let. Skočila z dvanáctého patra.“ „Proč mi to říkáte?“ „Protože je to pravda. Našeptal jí to jeden tvůj kolega. Přesvědčil jí, že jestli jí Bůh miluje, nenechá jí padnout.“ Díval jsem se na obrys postavy, cpal se uherákem a zeptal se: „Znamená to snad, že jí nemiloval?“ „Ale ano, miloval,“ odpověděl s plnou pusou. „Ale jen do chvíle než skočila. Potom už byla sebevražedkyní a tentýž kolega si jí odvedl sebou.“ Nevěděl jsem, co mu mám na to říct. Tohle je přeci naše práce. Ale obhajovat se zrovna tímhle by mi asi nijak neprospělo. „Už víte, co se chystá?“ Přikývl. „Slyšel jsem.“ „Nevadí vám to?“ „Nezáleží na tom, jestli mi to vadí nebo nevadí,“ řekl ostře. „Prostě se to stane. Tak to stojí v písmu svatém, tak bylo dáno.“ Odplivl jsem si, ukousl si pořádný kus a mlčky žvýkal. Čekal jsem, že bude věrnější naší věci. Ale jak se zdá, MUDr. Holoubek pravděpodobně sám neví kam patří. Najednou řekl: „To děvče co tě střelilo…“ Zpozorněl jsem. „Ano, co je s ní?“ „Je ve vazbě. Asi jí pustí, protože se jí podařilo přesvědčit vyšetřovatele, že zastřelila zloděje. Kapitán před chvílí odešel.“ „Ve které je věznici?“ zeptal jsem se a vyskočil na nohy. „Není ve věznici. Je v nemocnici. Ta holka je v pokročilém stádiu gravidity.“ Vybavil jsem si její kulaté břicho a ohromeně si dřepl zpátky. Takže žádná korpulka. Podívejme. „Vím o co ti jde,“ povídá mi dál. „A taky vím, co za tím vším stojí. Přesto si nemyslím, že bys s  tím mohl něco udělat.“ Obrátil ke mně velkou, vrásčitou hlavu. „Radím ti, nechej to být.“ Rozzlobil jsem se. Nechat to být? Co to znamená? Vždyť jde o krk miliardám lidí a tisícům čertů. Vyjel jsem na něj, ale Holoubek jen unaveně mávl rukou. „Dobře, řeknu ti to. Brzy se Ježíši narodí nevlastní sestra. Ta co tě střelila je bohorodičkou.“ Vyvalil jsem na Holoubka oči. On mezi tím klidně pokračoval. „Jenomže Bůh nestojí o to, aby se narodil druhý mesiáš. Vlastně ani nechce, aby se to rozkřiklo. Nepřežil by, kdyby se lidé dozvěděli, jaký je záletník. Proto mu nezbývá než v den příchodu dcery člověka zničit lidstvo.“ Holoubek to říkal tak klidně, jak klidně žvýkal chleba se salámem. Byl dokonale vyrovnaný se svým údělem. Otřel si ruce do bílého kapesníku a vrátil se ke své práci. Díval jsem se, jak se vrtá v mrtvé holce a čekal, až něco řekne. Ale už z něho nic nevypadlo. Vstal jsem. „Když potratí,“ řekl jsem, „ten nahoře už nebude mít důvod to dělat.“ Zvedl hlavu. „Ty jsi ještě hloupější čert, než jsem doufal,“ řekl a vytáhl z mrtvoly slinivku. „ Bohyně se nesmíš ani dotknout! Kdyby se jí něco stalo, čekalo by lidské plémě něco ještě mnohem horšího, než jen smrt a věčné zapomnění.“ Holoubek orgán zběžně prohlédl a poté ho hodil na váhu a zapsal údaj. „Na něco takového zapomeň. Jestli chceš něco udělat, začni myslet.“ Odnesl slinivku do ledničky a vytáhl z těla játra. V tu chvíli jsem odešel.

---