25. hodina

Tak tohle jsem napsal hodně dávno a je to hodně špatné, takže litujte času, který jste tomuto věnovali. Billa jsem ukradl z Harrissového galaktického hrdiny Billa, kdyby to někomu připadalo povědomé. Nejvíc si vážím ale úvodního dialogu.

24:01

 

         "Dobrý večer, lidi! Děláte dobře, že právě posloucháte naši stanici. Dnes je velmi významný den, ani nemusím říkat, proč tomu tak je. Ale já to přece jenom řeknu."

         "Řekni to, Carle, i když si myslím, že to všichni ví. Bylo by až spodivem, kdyby nás poslouchal někdo, kdo by to nevěděl."

         "Taky si myslím, že nejsme moc populární. Snad nás někdo poslouchá."

         "To je celkem možný, tak špatný snad nejsme, Carle. Ale myslím si, že bys to už měl říct."

         "A co jako?"

         "No přece, proč je dnešní den tak významný."

         "A proč? To snad ví všichni."

         "A co když ne?"

         "Tak bych to musel říct?"

         "No."

         "Tak já to tedy řeknu."

         "Hmm."

         "Ehm, ehm. Tak naši milí zlatí posluchači, dnešní den je významný proto, že má o jednu hodinu více. No, uhádli jste. Dnes bude dvacátá pátá hodina a začne ve 24:00:01. Ostatně jako každý rok, tak se divím, proč to tady vlastně říkám, protože to musí vědět úplně všichni. Někteří tento den oslavují podobně jako Silvestra, a to už jenom proto, že mohou slavit o hodinu déle. Tak se napijte na naše zdraví, jestli nás posloucháte."

         "Ty jseš ale tupec. Proč by to dělali?"

         "Nevím. Počkej, jak to jako myslíš, že jsem tupec? Je fakt, že jsem se nedostal na školu, ale to snad neznamená, že jsem tupec, ne?"

         "Ne. Na výšku se dostanou jenom inteligenti jako já, Carle?"

         "Jenže já se nedostal na střední."

         "Cože?"

         "Neboj, chodil jsem tam, ale vzali mě jenom proto, aby měli plnou třídu, víc lidí se jim totiž nepřihlásilo. Řekli mi, že s takovými testy mě vzali jenom omylem. Ani nevím jak jsem dostudoval. Jo, už vím, opisoval jsem, v tom jsem byl fakticky třída."

         "To jsi teda musel."

         "Jak myslíš zase tohle?"

         "Hele, nehádejme se. Pusť nějakou hudbu."

         "Ne, ne. Ať nás lidi slyší. Jak jsi to myslela?"

         "Tak ji pustím já."

         Z rádia se ozvala hudba. Bill hned rádio vypnul. Dneska ho příliš nebavilo. Bylo osm hodin a do půlnoci bylo daleko. O půlnoci se totiž měli sejít s kámoši  v hospodě. Ovšem bylo osm. A do půlnoci bylo daleko.

         Bill je malý a hubený člověk s hnědými vlasy a špatným vkusem, co se týká oblečení a občas si myslel, že i stanice, kterou poslouchá. Má pětadvacet let s vizáží na pětatřicátníka. Ležel na své posteli a přemýšlel, čím by tak zabil čas. Vedle postele ležela třílitrová flaška Coca-Coly vyrobená speciálně pro dnešní den, proto byla třílitrová. Kupodivu vedle ní nebyla žádná sklenička, což je zajímavé především proto, že, jak většina lidí říká, pít ze třílitrové flašky je naprostý nevkus. Ale tahle většina lidí to říká jenom proto, že ze třílitrové flašky je velice obtížné se napít a tato většina lidí to prostě neumí. To víte, tři litry něco váží a ta flaška nemá zrovna vhodný tvar. Ale ta sklenička tu prostě chyběla, což je divné už jenom z tohoto důvodu, ale taky z toho, že Bill patří k oné většině lidí.

         Bill není zrovna moc inteligentní, ale má dobrou práci, horší postel a dobrou Hi-Fine věž s dálkovým ovládáním a rádiem. Taky má dobré auto, ale i horší řidičský talent. O jeho inteligenci svědčí i to, že až za půl hodiny přišel k pěkné myšlence. Nebo asi určitě se pěkná myšlenka slitovala a přišla k němu. Bill se rozhodl, že napíše dopis, ale komu, to už ta myšlenka neříkala, ale Bill rozhodně neměl zase až tak velký výběr. Nebyl si totiž moc jistý, jestli někdo z jeho kámošů umí číst a u přítelkyň se ještě nedopracoval tak daleko, aby věděl jejich adresu.

 Ahoj mami!, začínal ten dopis, ovšem nevěděl, co napsat dál. Tak napsal pravdu. Je půl deváté a do půlnoci je ještě daleko. Tak ti píšu dopis. Protože je půl deváté. A do půlnoci daleko. O půlnoci máme jít s kámošema do hospody. V tom si vzpomněl, jak mu pořád říkala, aby tolik nepil. Neboj se, nebudu moc pít, napiji se jen trošku. Mamina dobře věděla, co byla pro něj troška a tak dopsal. Jenom trošku. A pokračoval v psaní dopisu zhruba pořád tímto stylem. A pokračoval dokud nebylo něco kolem jedenácté. Nějak kolem jedenácté už nevěděl co napsat, tak napsal. Až se vrátím z hospody, tak ti něco napíšu, abys věděla, že jsem nepil a že jsem se neopil. Potom přemýšlel, co bude další hodinu dělat. Napadlo ho poslouchat rádio, ale to by asi hodinu poslouchat nemohl. Potom ho napadlo něco jiného. Jak si šel do ledničky pro něco na zub, napadla ho lampa. Myslel si, že stála někde jinde a ona už ležela tady. Pomyslel si, že vlastně vůbec ještě nepil a záhadu o lampě vyřešil tak, že to zavinily tajemné síly a lampu zvedl. Stávalo se mu často, že ho ovlivnily tajemné síly, ale nikdy ho nenapadlo, že by měl víc štěstí než rozumu. Ostatně i nejmenší částečka štěstí by byla víc než nic rozumu.

V lednici našel sendvič a hned ho snědl a šel zpátky k posteli, kde ho čekala jeho třílitrová a teď už z poloviny prázdná flaška Coca-Coly. Lehl si na postel a přemýšlel, co by tak mohl dělat. Dlouho na nic nemohl přijít a vlastně tři čtvrtě hodiny na nic nepřišel. A jak tak usilovně přemýšlel, zapomněl na čas a až budíček jeho Hi-Fine věže, který si nastavil, kdyby ho neudržela Coca-Cola vzhůru a nebo kdyby ji nepil. Obojí mu připadalo absurdní, ale pro jistotu si nastavil budíka. Teď si chválil, jaký to měl dobrý nápad. Vzal si svoje nejlepší sako a svůj jediný mobil. Je až neuvěřitelné, jak takový idiot může mít tak důležitou práci, aby k tomu potřeboval mobil. Zázraky se dějí. Bylo deset minut do půlnoci a asi za deset minut byl u hospody, která je jen kousek od jeho bytu. Lidí na ulici moc nebylo a aut už teprve ne.

Před hospodou byl klid, ale vypadalo to, že uvnitř klid nebyl. Bill raději počkal na kámoše venku. Všichni kámoši přišli a vešlo se dovnitř. Plno nebylo, ale prázdných stolů bylo jenom pár. Všichni si objednali pivo. Bill si vzpomněl na dopis. No co, pár piv ho nezabije a domů to má kousek. Číšnice přinesla pivo. Všichni ochutnali pivo a pustili se do hovoru na téma např. co nového, nebo jak se máš. A tak to pokračovalo zhruba tři čtvrtě hodiny. Po tři čtvrtě hodině se mluvilo už o něčem jiném jako o holkách a proč ten Bill je ještě střízlivý a proč nepije. Bill se nechtěl pouštět do vysvětlování, jak se to vlastně má a tak si něco vymyslel. Nikdo mu samozřejmě nevěřil, ale jak viděli, že Bill na toto téma, ostatně i jako na jiné témata nechce hovořit, tak na něj moc nenaléhali.

Za další tři čtvrtě hodiny byli všichni při chuti, začali se ozývat první písničky a smích více hlasitý než před tím a otázka proč ten Bill nepije. Bill si jako zázrakem spočítal, že do dvou, kdy hospoda zavírá, je daleko a tak začal systematicky zpomalovat spotřebu alkoholu. Dost těžký úkol, když se začínala rozbíhat soutěž v pití. Nakonec se všichni shodli, že ji vyhrál právě Bill, protože vůbec nepije. Potom navíc jakýsi zbohatlík poručil pití pro celou hospodu na vlastní účet a hospodský začal nalívat pití třetí kosmickou. Bill už v zoufalství, nevěděl co dělat. Naštěstí i naneštěstí kdosi vstoupil do hospody, dvakrát vystřelil a požadoval peníze. Za ním přišli ještě dva s docela dobrými bouchačkami. Hospodou se ozýval křik. Ten první, řekněme že lupič, opět střílel a Bill ucítil, jak na něj cosi spadlo. Instinktivně to zachytil a podíval se na to. Pane Bože, vždyť to byl jeho nejlepší kámoš.

"Jak se cítíš?"

"Nevím, jak je to možný, ale jsem OK. To bude asi tím alkoholem."

Pane Bože, co mám dělat? Nevím, jestli Bůh existuje, ale Bill si vzpomněl na svůj mobil. Chvíli se na něho díval a pak ho napadlo, že by měl zavolat policii. Ale jak se normálnímu člověku ve strachu zlepší reakce, Billovi se zlepšuje myšlení. Řekl si, že jestli tady začne vykřikovat adresu hospody a že tu jsou ozbrojení lupiči, tak ho asi určitě nějaký lupič odpráskne. A to by nechtěl. Aby ho nějaký lupič odpráskl. Ale vzpomněl si na tzv. tiché volání policii. Prostě vytočíte určité číslo a na polici se okamžitě začne hledat zdroj vašeho signálu a až ho najdou, respektive až najdou vás, okamžitě sem někoho pošlou. Až na to, že tuhle činnost nedělají lidi, ale počítač. Až vás najde, teprve tehdy pošle počítač nějaký policisty. No a když máte štěstí, tak to stihnou včas, aby mohli ještě něco podniknout. Jenže jaké je to číslo? Bill byl v koncích. Ale jeho nejlepší přítel dobře odhadl o co se Bill snaží, řekl: "Jedna, dva, tři."

A řekl to tak potichu, aby to slyšel jenom Bill. Ostatně ani víc nahlas mluvit moc nemohl. Bill to hned namačkal na svém mobilu a poslal mobila do nejtemnějšího kouta, které viděl, aby ho náhodou lupiči neobjevili. V hospodě se pořád křičelo, takže jiný zvuk za žádných okolností nemohl jít slyšet. Pak se snažil příteli trochu pomoci. Opravdu se jen snažil, o pomoci nemohla být řeč. Lupiči opět vykřikli dva svoje požadavky: "Prachy, rychle a ticho!"

Bill měl pocit jako by se mu zhroutil svět, respektive iluze jeho světa. Myslel si, že mu se nic takového nemůže nic stát a že policajti jsou rychlí. Ani jedno z toho se mu teď nepotvrdilo. Sedl si zpět ke stolu a začal smutně srkat pivo. Nebylo mu zrovna nejlíp. Jeden lupič ho zpozoroval a řekl to svému šéfovi. Šéf se otočil na Billa a vypadal, jako by přemýšlel, jak se mohlo něco takového stát. Zavolal na Billa:

"Hej, ty, co to děláš?"

Bill nad odpovědí moc nepřemýšlel, ovšem kdy Bill přemýšlel, že?

"Piji pivo, to se v hospodě obvykle dělá. A pivo je tady vskutku dobré."

"Jenže tuhle hospodu s dobrým pivem jsme právě přepadli."

"A mění to něco?"

"Mělo by?"

Bill poprvé potkal člověka, který se choval poněkud hloupěji než on a tak si řekl, že pomůže pomalé policii. Trochu je zdrží. Hospodský, zřejmě inteligent, zpomalil balení peněz.

"Ne, podle mě to na situaci mění jenom to, že může někdo přijít k úhoně, jako tady můj kámoš."

Několik hysterických ženských, o kterých si Bill začínal myslet, že nemají co dělat v jakékoliv hospodě, natožpak v hospodě přepadené, začalo křičet, když si pomyslelo, že se tady někde válí mrtvola. Jakmile pak zahlédly Billova kamaráda, který ještě celkem zřetelně vypadal na živého, ztichly. Jakmile ovšem ztichly, rozhodly se, že nesnáší krev a začaly znovu křičet. Billův nejlepší přítel měl na svém obleku poměrně velkou krvavou skvrnu a tak pár lidí, kteří Billova nejlepšího kámoše zpozorovali, až když se pídili po tom, proč ty ženské tak hrozně křičí, přiběhli k Billovému nejlepšímu kámoši a začali mu ze všech sil pomáhat, což hysterické ženské, trochu uklidnilo. Bill, jakmile poznal, že už bude klid, řekl šéfovi, který stál na druhém konci hospody: "Nedáte si pivo?"

"Pivo?"

"No, pivo."

"Proč ne? Konce konců jsme v hospodě. Hospodský jedno pivo!"

Hospodský, viditelně rád, že na chvíli nemusí cpát ty svoje peníze do toho blbého pytle, načepoval takové pivo jako nikdy a sám ho odnesl šéfovi lupičů, protože servírky patřili k těm hysterickým ženským, které se na lupiče nemohli ani podívat.

"Tady je to pivo, pane."

Šéf si vzal pivo a šel si sednout k Billovi ke stolu, u kterého seděl jenom Bill, protože jeho kámoši se váleli na podlaze ve strachu, což Bill prostě nechápal, a nebo pomáhali Billovému nejlepšímu kámoši, za což jim byli Bill i jeho nejlepší kámoš vděční, protože se oběma trochu ulevilo. Šéf si sedl naproti Billovi a řekl: "To pivo je dobrý?"

"To teda je."

A oba se na důkaz toho, co právě řekli, se napili a pak labužnicky mlaskli. Potom pili a byli ticho asi jenom pět minut. Pak se totiž ozval jeden z lupičů.

"Šéfe, za chvíli to bude."

"Jo? To je fajn. Ale budete muset počkat, jenom co dopiju."

Bill využil příležitosti a objednal si ještě jedno pivo a když šéf nic nenamítal, odložil alespoň na chvíli šťastný hospodský balení stále ještě jeho peněz, jenž už bylo docela málo a načepoval Billovi skvěle pivo jako dík za to, že tak hezky zdržuje. Pili ještě dalších pět minut, když se ozval jeden z lupičů a řekl, že už mají sbaleno a že se čeká, až milostiví šéf dopije. Dopil za pět minut a řekl Billovi:

"Máš recht, dobré pivo tu mají."

Hned, jak to řekl, zvedl se a loudal si to směrem k východu. Hospodského poklona moc nepotěšila, protože věděl, že všechny peníze za to pivo má v pytli. Šéf byl uprostřed hospody, když si přebíral pytel a když dovnitř vběhla policie.  Po nezbytných formalitách, zatčení a tak, si Bill vzal svého mobila a kráčel si to domů. Jakmile přišel, už dopisoval dopis.

Mami, neuvěříš mi, co se mi stalo. A vylíčil, co se mu v hospodě stalo. A matka samozřejmě Billovi nevěřila, ale jen do té doby, než si přečetla noviny, kde byl Bill oslavován jako hrdina. Pak nevěřila novinám, že psaly o Billově duchapřítomnosti, kterou ve svém životě u Billa rozhodně nepoznala. Bill to totiž vylíčil v dopise trochu jinak, protože měl sklony se podceňovat. Ale od hospodského dostal Bill sto piv zdarma. Nevěřili byste, co se může stát takovému hlupákovi, jako je Bill, v pětadvacetihodinovém dnu.    Já taky ne.

---