Citový potrat

Bude maso. Jednou určitě.

A tak se stalo, že byl jednou jeden malý chlapeček. Jak už to tak bývá, neměl rodiče, domov a peníze. Což ovšem není nic podstatného ani důležitého. Ale říci se to samozřejmě musí. Ostatně tak jako vždy.

Nejeden človíček by se mohl ptát, odkud vlastně takový chlapeček bez rodičů přišel, kde dlí a kam půjde. Malé děti se totiž od svých rodičů až na extrémní případy moc nevzdalují. Jednak jim to do určitého věku nedělá dobře a druhak jsou to od určitého věku pěkné svině, takže vědí proč. Pročež tak.

Jméno mu nedali. Neměl kdo mu je dát, ani proč mu je dát. Dokonce nedostal ani žádnou (jak už to tak bývá)) zahambující přezdívku v partě kamarádů. Ono když nemáte rodiče, domov, peníze a jméno, tak se mezi kamarády, kteří ještě nejsou vaši kamárádi, vtíráte dosti nesnadno. Takže se o to ani nepokoušel.

A tak se stalo, že se jednou vydal do státu který neznal. Města, které mu nic neříkalo. Ulice, jejíž jméno bylo dobře utajeno hroudou bláta na tabulce a do domu, ve kterém nebydlel. Nebylo toho málo.

Sedl si na kraj chodníku a pozoroval kolemjdoucí. S příchodem noci přišel odliv kolemjdoucích. Jejich pozorování se tak stalo velmi namáhavé, protože noc byla permanentně plašena pouze mihotavým světlem silné halogenové lampy.

Stále pevně věřil, že najde toho pravého. Dočkal se. Docela blízko kolem něj procházel nahrbený mladý muž.

Nicméně o té lapálii s mrtvým dědečkem raději až příště.

---