smrt tří

Ne každý se probudí, položí nohy na zem a vychutná ranní kávu. Ne každý spatří východ slunce, zrození něčeho nového. Ne každý vyjde z domu, nastaví tvář lehkému vánku a udělá krok do nového dne. Stává se to…

Je to tak.

Černá auta, jedno za druhým a z nich pomalým krokem vystupují tobě známé tváře. Pod rouškou smutku se skrývá bolest.

Přijíždí ještě jedno, přesně tak černé, větší. Na něj se upírají zraky všech. Musíš mít zvláštní pocit. Dveře se otevírají a dávají možnost nahlédnout. Kam?

Šest rukou nese lesklou, uměleckou rakev. Je hnědá, krásná. Nesou jí, je těžká, zato mohou vzpomínky. Vítr si hraje s vlajkou, která ji zakrývá. Muži se blíží k lidem. Najednou je všude ticho, ptáci zmlkli, vítr ztichl. Jen nářek ženy, sedící.

Rakev je na svém místě. Nic se již nezmění. Vlajka teď složená leží na ženiných kolenou. A ona pláče, pláče. Neslyší žádné utěšování, smuteční projevy ani slavnostní čestnou střelbu.

Vidí jen tmu a prázdnotu.

Víš, je těžké být jen stojící muž u rakve. Vědět, že již nic se nevrátí, že s tím nic nesvedeš. Přemýšlím. Je to teď jiné, bude to jiné, ale časem bolest otupí. Nikdy nezmizí.

Tak jaký máš pocit?

Žádný, ty už nic necítíš. Ležíš a pluješ tam, kam tě nemůžeme následovat. Nikdo z nás.

Ne každý stoupá po schodech zpět domů, otevírá dveře do tepla. Ne každý spatří západ slunce, smrt něčeho, co bylo. Ne každý s povzdechem ulehá do postele. Každý však zavře oči. Stává se to…