Zachráněná

Oči tvé zemdlené
už zavřít by se chtěly
a mysl ponořit
do sladké prázdnoty.
Na sněhu bělostném
své květy rozevřely
rozbitých nohou tvých
krvavé šlápoty...

Nevidíš,dívko,
jak nad tebou se sklání,
a neslyšíš ten tichý,
konejšivý hlas,
když bere hlavu tvou
do bezpečí svých dlaní,
když na cestu se s tebou
zvolna dává zas?

Tak dlouho hledal tě...
dojetí hrdlo svírá,
ležíš mu v náručí
jak polámaný květ.
Jedinou oporou
mu byla pevná víra,
že z hlubin pekla k němu
navrátíš se zpět...

Na celém podhradí
už dlouho leží stíny,
jen vrány krákají
na sněhu bělostném
jak černí trubadúři
hraběnčiny viny...
Dolehne k bohu hluchému
ozvěna dívčích jmen?

      ***

Ponurá silueta
čachtického hradu
pomalu ztrácí se
v mrazivém soumraku.
A dole pod hradem
sníh zakryl stopy pádu -
- důkazy jednoho
malého zázraku...