Poezie není ničím

Poezie není ničím Poezií byl měla být každá nepromarněná vteřina nádechu

Vnímala jsem poslední zbytky
tohoto dne - tohoto života
Přerývaně jsem jej prosývala skrze
prsty
a poslouchala jak zrní
Jako stoletá fotka
Jako protnuté tváře -
Kdo ví co se stane v příštím nádechu

Vnímala jsem a prohlížela si zblízka
veškeré poryvy tvých vlasů
Jsou-li neohmatané dokážeš cokoli
Podívala jsem se do protějšího okna
a zdálo se zamlžené
Kdoví jestli okna pláčou
Kdoví jestli lidé pláčou

Vnímala jsem dokud jsem
Není to jednoduché odnímat velkolepost
z drobných laskavostí
Z drobných pohledů
(míjejí se jako jsou první doteky
jako brusinková pole plná sirotků)
Z drobných hádek na požádání
se cíti poklidné neklidné vlnění
jakéhosi dotyku který
si mi nevědomky poskytl

ach ta láska!
sama láska!

která nic neví

Vnímala jsem 
Vnímala jsem konec - dosypal se
v posledním zrnku rozrněném
Tento nádech není ničím
Jenom další promarněné teď
které vtesáme si do diáře
do fotografie (osamělé chvíle na vzpomínanou
ovíněné a zapadané pod vánoční papyrovou kytkou
z běsnícího hledání saturnálií)
a pro jistotu s každou další vteřinou
se už zapomenem nadechnout

---