Pohádka o Amálce a Nedíkovi

Bylo nebylo…pod slunečními paprsky běhala malá roztomilá dívenka s kaštanovými vlasy. Jmenovala se Amálka a když se narodila, předpověděly jí sudičky, že Amálka jednou zachrání svět. Amálka věcem, které jí sudičky předpovídaly, pochopitelně nerozuměla. Když ale Amálka vyrostla – a její vlasy začala sytit kaštanová hněď – od svojí maminky se vše dověděla a na sdělenou pravdu byla náležitě hrdá. Po celém okolí pak s pýchou a nosánkem nahoru vyprávěla, že jednou zachrání svět, ačkoli byla ještě ve věku, kdy sotva dosáhla na kliku u dveří. Lidé se jí smáli a za její vzpřímený nosík jí neměli rádi.

Uplynulo mnoho vody, mnoho dní, svět se rozloučil se spoustou dobrých lidí a Amálka povyrostla. Stala se z ní chytrá slečna, která sice již na kliku u dveří s přehledem dosáhne, nosánkem však přes svůj rozum stále mířila vysoko a to jí neslušelo.

Přišel den, kdy se Amálka zabývala svojí obvyklou prací – starala se to, aby louka, které lidé říkali Svět, byla každé ráno čistá. Každý večer (tedy od té doby, co již sama dosáhla na kliku) při západu sluníčka utíkala Amálka starostlivé mamince z domu a ze Světa sbírala papírky, které na louce zanechali neopatrní a zlobiví lidé. Ten večer bylo na Světě spoustu nepořádku. Amálka se vracela domů, když už se její vesnička dávno zahalila do tmy. Než ale před domem vztáhla ruku na kliku, z dálky se ozvalo volání. „Amálko!“ burácel hluboký hlas z dalekých polí na obzoru. „Amálko!“ ozval se znova. Amálka se zalekla. Chtěla rychle popadnout kliku a zabouchnout za sebou dveře. Nyní litovala, že zůstávala venku tak dlouho po setmění. Když už se ale chystala natáhnout ruku a dveře otevřít, zazněl tajemný hlas znova. „Amálko, tvoje louka, tvůj Svět!“ Škubla sebou. Otočit se bála, ale zastavila se a pomyslela si: „Moje louka? Co je s mojí loukou? Copak je s naším Světem?“ Hluboký hlas udeřil znova. Byl tak silný, že zvedal vítr a ten s sebou bral všechen prach z cest a pěšinek i listí ze stromů. „Tvoje louka zmizí. Ztratí se pod kopyty mých koní a moje pluhy podmetou kořínky i té nejmenší rostliny, která na Světe roste. Na místě, kde dnes leží svět zbude jenom černá díra, pokud louka nebude zítra ráno čistá jako každý jiný den.“ „Ale vždyť je čistá. Moje louka, můj Svět, náš Svět je vždycky za úsvitu čistý!“ bránila se Amálka: „Vždyť se o Svět starám jak nejlépe umím! Vždycky to tak bylo a také bude.“ Hlas se znovu ozval, tentokrát už naposledy: „Bylo to tak, ale být už nemusí! Budeš se muset hodně snažit, Amálko. Mnohokrát budeš muset sklonit nosík k zemi. Když tak neučiníš, louka zmizí.“ Jakmile hlas dozněl, po nebi sjel blesk, ozval se hrom a vítr ustal. Amálka se rozběhla k louce za vesničkou a jak se dostala na dohled, vytryskly jí slzy do očí. Její louka byla pokryta spoustou papírků a dalších zahozených věcí. Bylo jich tolik, kolik Amálka na louce nikdy neviděla. Snad jich bylo i víc, než Amálka za celý svůj život na louce vůbec posbírala. Když tu spoušť viděla, dala se do pláče. Věděla, že i kdyby se snažila sebevíc, nestihne do úsvitu posbírat všechen nepořádek. Plakala a slzy jí stékaly po tváři. Seděla na kraji cesty, po které se vraceli lidé domů. Každý, kdo míjel Amálku ji potmě slyšel vzlykat. Ptali se jí, co ji trápí a každému odpověděla. Když ale lidé slyšeli, jaké má trápení, opovržlivě odmítli. Té povýšené dívence, která má jednou spasit svět, nechtěl nikdo pomoci. Každý pokračoval svojí cestou a po chvíli se ztratil ve tmě. Amálce se očka zalila slzami. Plakala tak hlasitě, že neslyšela sílící dusot kopýtek. To se vracel ze světa Nedík, drobný hošík, který odešel na „zkušenou“ a po dlouhé cestě cizími zeměmi mířil konečně zpátky domů. O Amálce a jejím trápení neměl ani tušení, dokud ji, jako mnoho dalších, neuslyšel plakat. Nedík se nevracel domů sám. Jel na svém oslíku Medíkovi, kterého si ve světě vysloužil. Medík nesl na krku lucerničku a když se přiblížili k Amálce, světlo svíčky ozářilo její bílé šatečky, nyní uválené a od prachu, jak Amálka bezradně usedla na kraji stezky. „Copak tě trápí, Amálko?“ zeptal se Nedík. „Trápí mě moje louka. Nikdo mi ji nechce pomoct uklidit,“ odpověděla. „A pročpak ti lidé nechtějí pomoci, Amálko?“ Amálka odpověděla: „Protože jsem nosila nosík nahoru. Sudičky mi předpověděly, že zachráním svět. Myslela jsem si tak, že jednou zachráním všechny lidi a každý mě bude mít rád a děkovat mi. Nemyslela jsem si tehdy, že svět, který budu muset zachránit bude jenom tato louka. Teď už je ale pozdě. Nezachráním ji. Za chvíli bude svítat a když nebude louka čistá, promění se v černou díru a všechna tráva a květiny, které na ní rostou, zahynou. Je tu spousta nepořádku a sama ho do svítání uklidit nedovedu.“ „Tak my ti pomůžeme, Amálko,“ usmál se Nedík. Máme lucerničku, kterou si posvítíme. Nepořádek naložíme na Medíka a odvezeme dříve, než se sluníčko objeví na obzoru.“  „Opravdu?“ usmála se Amálka a slzy jí přestaly stékat po tváři. „Ty bys mi pomohl, i když jsem nosila tak dlouho nosík nahoru?“ „Co je ostatním lidem do nosíku, Amálko. Ty už přece víš, jak se věci mají. Nebudeš už mířit nosem k obloze. Pojď, uklidíme louku spolu, ať si mají ostatní kde hrát. O chvíli dříve doma, nebo o chvíli později? Na tom už nesejde, Amálko. Hurá do práce, snad to ještě stihneme.“

Jak si řekli, tak udělali. Pustili se do práce. Ve světle Medíkovy lucerny sbírali Amálka s Nedíkem papírky a smetí, které nakonec společně na oslíkovi odvezli. Ještě než se první paprsek slunce objevil nad obzorem, louka byla čistá. Ucupitanou Amálku pak Nedík odvezl na Medíkovi domů. Až se probudila, pochopila Amálka, že nosík vzhůru jí nesluší a polepšila se. Pochopila, že místo světa měla zachránit svůj Svět. Bez Nedíka a Medíka by to ale nikdy nedokázala. Tajemný hlas se už nikdy neozval. Přesto však každý večer vyjíždění společně Amálka s Nedíkem na oslíkovi do polí, aby se ujistili, že louka bude druhý den za rozbřesku čistá jak má být.