Zrození

Teplo. Klid. Tma. Bezpečí. Nepopsatelná slast.

A pak se to stalo. Do očí se mi zabodly tisíce jehel světla. Zařval jsem. Brutální zima mi prolétla tělem. Řvu, řvu a zase řvu. Nic to nepomáhá.

Vše se hýbe, světlo už tolik nebolí, zima již není tak hrozná jako před chvílí.

Stále řvu.

Teče po mě voda, někdo mě balí do látky.

Řvu.

Potom jsem položen na – pozor – to znám, ten klid, tu vůni, to něco znám.

Uklidňuji se.

Něco se na mne dívá a směje se to. Nelíbí se mi to. Má to drsnou ruku, jak mě to hladí.

Na řvaní už nemám sílu. Navíc je tu to něco, co znám.

Zkouším se tomu poddat. Ano, je to tu stále. Ponořuji se do toho. Něco mě hladí, ale už to není drsné, ale jemné.

Usínám…

Právě jsem se narodil.