Zamilovaný

Zamilovaný

Zase sedím a nedávám pozor. Ač bych se velmi rád věnoval tak krásnému předmětu, jakým bezesporu fyzika je, jinak nemůžu a musím veškerou svou pozornost soustředit na něco naprosto jiného. Naštěstí sedím až v poslední lavici, takže na ni velmi dobře vidím. Ano, na ni. Kristýnka. Jaké pěkné jméno, že ano? Ona skoro ani neví že nějaký Mirek existuje. Co si vybavuji, mluvili jsme spolu snad jenom jednou. To když jsem do ní „omylem“ vrazil a ona mi svým krásným, slaďoučkým hláskem odpověděla: ,,Dávej pozor, magore!“ Můžu za to snad já?

            Je mi sedmnáct a to je naprosto ideální věk konečně začít delší vztah. Ty krátkodobé rádoby vztahy už nemusím. Obzvláště ten poslední. Mám takový pocit, že mi Julie nikdy pořádně neporozuměla. Ani nevím, jestli jsem ji doopravdy miloval. Snad. Teď už je to jedno, veškerou svoji snahu soustřeďuji pouze na Kristýnu. Už to v sobě držím docela dlouhou dobu. A přitom jsem pohodový kluk. Hraju závodně basketbal, jsem 185 centimetrů vysoký blonďák. Proč si mě nevšímá? Stačí mi ukázat prstem na kteroukoli holku a mám ji, ale Kristýna ne. Manželé Mirek a Kristýna Tahounkovi. Tak dobře to zní.

            Zase po mně čumí ta vyoraná myš. Copak si ta koza neuvědomí, že u mě nemá nejmenší šanci? Helena. Pche. Takové jméno. Ta si asi moc štěstí v životě neužila. Vypadá, jako by právě vypadla z vlaku. Měla by jít na plastiku. A navíc je bruneta. Ty nesnáším! Možná ještě víc, než zrzky. To Kristýnka je blondýnka. Krásná blondýnka s nádhernýma zelenýma očima. Takové dva malé smaragdy. Ach jo, co bych za to dal, kdybych se mohl stát součástí jejího života. Sedí pouhé dvě lavice přede mnou a k tomu ještě na levé straně, čili stejně jako já. A když k tomu ještě připočtu, že osoba, obvykle mi bránící ve výhledu dnes není ve škole… Mám dnes štěstí.

            Nikdy jsem si neuvědomil, že modrá je tak krásná barva. Kristýna má dnes na sobě modré tričko. Opravdu jí to šíleně sluší. Tak rád bych jí to řekl, tak rád. Mám obrovskou nevýhodu, že máme ve třídě tolik kluků. To se může snadno zamilovat do některého jiného, než do mě. Ale jenom já bych pro ni byl ten pravý. Chodili bychom spolu do restaurací, do hospod, do kin. Brával bych jí k sobě domů. A pořád bychom se líbali. Ano, líbali. Kolikrát se mi o tom zdálo. Jdeme spolu z kina, je večer a ona mi řekne, že jí je zima. Obejmu ji, potřebuje tělesný kontakt, to je jasné. Dlouze a něžně se na mě podívá. V té chvíli se neudržím a políbím ji. Nebrání se. Líbí se jí to. Dlouze se líbáme. A pak se to stane. Naprosto otřesná věc nás vyruší. Budík! Zase musím vstávat do školy.

            Dnes je můj šťastný den. Kristýna má referát. Můžu celých 10 minut poslouchat její krásný hlásek. A navíc…Navíc na ni můžu zírat a  vůbec to nebude divné. Dívají se ostatní, proč bych nemohl já? Deset minut uběhlo jako voda a má láska si jde sednout zase zpátky do lavice. Bože, ta má šíleně krásnou chůzi. Nádherné nohy. Tak krásné nožky jsem neviděl od dob…od dob…vlastně jsem ještě nic tak krásného neviděl. Z úvah mě vyruší až poznámka učitele: ,,Tahounek byl jeden z mála, co po dobu referátu nekecal, tak nám může říci, proč byla antika tak důležitá? Proč se o ní i po tolika letech bavíme?“ Nejsem schopen jakékoli odpovědi. Učitel se na mě dívá, jako kdybych byl v nějaké ZOO. Civí na mě celá třída. A pak se ozve ten hajzl David. ,,Náš Mireček neví, bo ho více zajímala tady Kristýna. On by s ní rád podnikl nějakou exkurzi, třeba i do té antiky.“ Ohlušující smích třídy utiší až mohutný hlas. Vlastně dva hlasy, přičemž ten druhý zní neskonale líbezněji. Jako první reaguje náš češtinář: ,,Tak za prvé Bohanský- neříká se bo, ale protože a za druhé- být vámi, moc bych se neozýval, během výstupu jste mlel pantem jako legendární přežvýkavec.“ Vzápětí se ozývá i moje vyvolená: ,,On, že by se mnou někam chtěl jít? S ním bych nikam nešla ani za hluboké tmy.“ A opět se ozývá ten debil Bohanský: ,,On by s tebou šel rád za té tmy. By tě znásilnil a bylo by vymalováno.“ Další obrovský řev studentstva zastaví až zvonění.

Ještě týž den jsem si spravil chuť. Po škole jsem si na Davida počkal a dal mu co proto. Kvičel jako prase na jatkách. Potom jsem uviděl Kristýnku vycházet ze školy. Ač se škubala, kamarádky ji dotáhly až k nám. Stalo se ale něco nepochopitelného. Místo toho, aby se mnou oslavovala mé vítězství, vrhla se k Bohanskému a začala ho litovat. To už je i na mě moc. Najednou jsem si všiml, že se na mě směje Helena. Ta má ale hnusné zuby. Měla by si po plastice skočit k zubaři. Něco by jí s těmi zuby měl udělat. A taky by jí mohl vysvětlit, že už vymysleli zubní kartáček a pastu.

            Může být hezký člověk namyšlený? Pal voda! Musím zahnat tyto myšlenky. (Zase se nudím v elektrotechnice.) Ale co, chování je na nic. Stačí, když je člověk krásný. Potom už jde vše snadno. Stačí, když srovnám kolik mužů se zamilovalo do Pamely Anderson a kolik mužů do ošklivky Betty. Tady je jasno. Z úvah mě vytrhla až hádka mezi Kristýnou a Danou. Snažil jsem se pochopit, oč jde, ale ač mi mozek pracoval na plné obrátky, nebyl jsem s to si vše urovnat do rozumného celku. Tato hádka měla dohru ještě týž den, co započala. Celou dobu jsem si přál zjistit, co se stalo, ale jakmile jsem tomu přišel na kloub, byl bych raději to nevěděl.

Danča měla kluka. Měli spolu dobrý vztah, nicméně se do toho vložila třetí osoba. Ano, Kristýnka. Partnerské trojúhelníky nikdy nedělaly dobrotu a ani tento případ není výjimkou. A jak vše vzniklo? Milá Dana nachytala moji milovanou při milostném aktu se svým přítelem. Taková nevěra se moc nepromíjí, na druhou stranu se nedivým tomu týpkovi, že svodům roztomilé Kristýnky podlehl. Kdo jím byl? David Bohanský, oběť mých agresivních sklonů.

Tato informace mi podlomila kolena. Žárlivost je hnusná vlastnost a teď to pociťuji na vlastní kůži. Nejenže má Kristýna přítele, tím debilem je dokonce osoba, kterou nesnáším od prvního okamžiku, co jsem vstoupil na tuto školu. A teď, když se ti dva dali dohromady, je budu vídat v objetí každý den. Život je sviňsky hnusný! Ale co, ještěže je tady ta Helena.

Lukáš Najsar