Můj princ

Moje povídka – Můj princ

Sálem se linula pomalá romantická hudba a s ní atmosféra zamilovanosti párů, co spolu splývali na parketu. Já jsem jako většinou seděla v koutě na svém obvyklém místě. Po každé půl minutě jsem si usrkla ze své sklenky naplněné pomerančovým džusem. Neměla jsem zapotřebí mít nutně alkohol. Byla jsem ráda, že jsem se se svými rodiči dohodla na tom, že mohu navštěvovat diskotéky. Původně jsem se tu náramně bavila, ale vlastně jenom proto, že si mě má kámoška všímala. Teď už je to jiný. Našla si kluka a většinou s ním zamilovaně tančí a na mě… Na mě se prostě vykašlala. Takže jsem seděla dál v koutě, a pokud za mnou přišel nějaký kluk poprosit o tanec, odmítla jsem.

Skoro pořád jsem hleděla na kluka, co seděl na opačné straně a pozoroval ostatní. Na pohled byl docela sympatický. Měl vysokou, celkem i vypracovanou postavu, milý úsměv, hezký velký oříškový oči a svoje blonďatý vlasy měl nagelovaný do zajímavýho rozcuchu. Bohužel mě si po celou dobu nevšímal. Jasně, koho by mohla zaujmout zrzka střední postavy. Jediné, co se mi na sobě líbilo, jsou moje zelený oči. Jinak nejsem žádná krasavice.

Jenže jednou se mi stalo něco naprosto neočekávaného. Zase jsem seděla ve svém koutě a občas jsem se koukla po tom hezkým klukovi. Asi po deseti minutách, kdy mi k jeho též obvyklému místu zabloudil pohled, tam nebyl. Trošku jsem se podivila, sjela jsem očima celý sál. Najednou se objevil přímo přede mnou. Hlavou se mi honily myšlenky typu: Jak to, že jsem ho neviděla sem jít?!

Podíval se na mě svýma oříškovýma očima a požádal mě o tanec. Ani na chvíli jsem nezaváhala a přikývla. Písnička Medvídek z plyše se mi doslova vryl do paměti. Stejně jako ostatní jsme byli přivinutí pevně k sobě a dívali jsme si navzájem do očí. Pomalinku jsme kroužili po parketu a vnímali jen sebe. Po chvilce mě něžně políbil. Pohrával si s mými rty a přitom mě jemně hladil po zádech. Když skončila písnička, odvedl mně ven. Po celou dobu mě držel pevně za ruku. Snad se bál, abych se nerozplynula. Nebo jsem se bála spíše já.  Asi si myslíte, že mě dovedl ven kvůli jednomu, ale v tom případě se pekelně mýlíte. Chtěl se o mě pouze více dozvědět. Tedy, jak se jmenuji a hlavně, ptal se na moje telefonní číslo. Byla jsem štěstím bez sebe a srdce mi tlouklo, oči jsem měla rozzářené.

Jenže další zábavu už se nechoval tak mile a přítulně. I přestože mě pozdravil a věnoval mi úsměv, docela mě ignoroval, a když jsem pak za ním šla, jestli by si nechtěl zatancovat, dlouhou dobu váhal, než přikývl.

A takhle to šlo pokaždé. Jednou se ke mně hlásil, zamilovaně jsme na sebe hleděli a po druhé zase ignoroval. Přestala jsem doufat, že z toho něco bude.

A pak se stalo něco naprosto neočekávaného. Bylo to ve středu, další otravný vyučovací den, když mi přišla smska od mého kamaráda Patrika. Byl to úplně boží kluk. Strašně moc hodný a milý. A byla s ním i veliká legrace. S úsměvem na tváři jsem odklikla obálku, s když jsem četla ty písmenka, málem jsem omdlela.

AHOJ NATALKO! MOHLA BYS PROSIM TE PRIJIT PRED VASI SKOLU? CEKAM TAM NA TEBE. ZATIM PA. PATY.

Úplně v šoku jsem předala telefon své kámoše, aby si zprávičku mohla přečíst. S úžasem ve tváři se na mě podívala a spiklenecky mrkla.

„Musíš za ním jít!“ poručila mi. „A neboj, napíšu ti omluvenku.“ dodala, když jsem chtěla něco namítnout. Lůce jsem dala svůj náhradní klíč od skříňky, aby mi tam o přestávce mohla dát věci.

 Aniž bych na něco čekala, omluvila jsem se učitelce, že potřebuji na záchod, a protože do konce hodiny zbývalo už jen pár minut, odběhla jsem do šaten. Tam jsem se převlíkla a rychle pádila za Patym.

Přivítal mě svým nádherným a okouzlujícím úsměvem a následným objetím. Přesně tak jako pokaždé, co jsme měli tu možnost se vidět. S Patym se známe už dva roky a seznámili jsme se na brigádě, tehdy jsem byla v prvním ročníku, ve psím útulku. Od té doby jsme nerozluční přátelé.

„Smím tě pozvat na zmrzlinový pohár?“ nabídl mi.

„Jistě, pane.“ přijala jsem s úsměvem.

„No, tak jak jinak válčíš?“ ptal se mě. No asi takhle. V lásce – hrůza. U rodičů – jakž takž. Škola – ani nemluvím, vypadá to, že propadám z matiky. A jediný, co mi zbylo, je moje kámoška Lůca a jsem na ni pyšná. Z toho důvodu, že i v těch nejhorších chvílích, kdy jsem byla nesnesitelná a k nevydržení, zůstala se mnou.

„Ale jo, je to docela fajn.“ zalhala jsem. Paty to na mě samozřejmě poznal. Pozvedl obočí a s otázkou ve tváři se na mě podíval.

„Tak dobře, je to hrůza.“ přiznala jsem se. Avšak dál už jsme to nerozebírali. Zvlášť pokud jsem nezačala mluvit sama, Paty mě v žádném případě nenutil. Věděl totiž, že by ze mě stejně nic nedostal.

„A co ty?“ zajímala jsem se.

„Ále, to víš, máti je pořád v šoku z toho, jak jsem jí tenkrát lhal do očí. Nemůže mi to zapomenout a pořád mi to předhazuje a vyčítá. Hlavně, když chci s kámošema třeba na týden na hory. Začne ječet, že to sama nezvládne a tak. Jako vždy, no…“ uchichtl se. S úsměvem jsem se na něj podívala a zkoumavě si prohlížela. Paty byl pořád stejně krásnej.  Měl zářivý modrý oči skoro jako pomněnka, srdcovitě tvarované rty (přímo k zulíbání, jak si pokaždé říkám) a jeho pleť byla na dotek hladká a barvou připomínala smíchanou vanilku s čokoládou. Jen si nechal trochu zkrátit vlasy a pro změnu si je geloval do rošťáckého účesu. Byl o něco vyšší než-li já a měl nádherně vypracovanou postavu a co se mi opravdu líbilo, byla jeho široká ramena.

„Stalo se něco?“ přistihl mě při „nenápadném“ zkoumání.

„Nic.“ sklopila jsem hlavu a raději jsem se zadívala do země, protože jsem cítila, jak se mi tvář naplňuje krví. To jsem ovšem netušila, že mě začal zase na oplátku prozkoumávat on.

Prošli jsme ještě několik uliček, než jsme se dostali do centra města. Pak už stačilo jen najít ten správný obchůdek a mohli jsme se krmit báječnou zmrzlinou. Tím samozřejmě zmizely moje rozpaky a začala perfektní zábava. Nejprve jsme si vyprávěli naše vyvedené kousky, pokusy nějak zaujmout opačné pohlaví a všechno, co jsme prožili za tu doby, co jsme se neviděli. Mlátili jsme se smíchy div jsme nespadli ze židle. Samozřejmě to nemohlo uniknout starším paním u vedlejších stolů, takže dali hlavy dohromady. Dokonce se nám i povedlo navzájem se pobryndat zmrzlinou.

 Po dvou hodinkách strávených v cukrárně jsme byli oba nacpaní k prasknutí, takže jsme se rozhodli tuto zábavu už raději opustit. A krom toho ani zaměstnanci se na nás netvářili moc přívětivě. Docela jsme se divili, že nás nevyhodili.

Když jsme šli zpět do školy, abych si mohla vyzvednout svoje věci, Paty zvážněl. Měl zřejmě něco na srdci, ale nevěděl, jak mi to říct. Neustále nervózně sledoval hodinky a zdálo se jakoby někoho vyhlížel. Jakmile jsme došli před školu, zastavilo u nás auto.

„Čau lidi!“ pozdravil nás podivně vyhlížející týpek skrz otevřené okýnko.

„Ahoj.“ řekl na oplátku Paty.

„Je to vzadu.“ ukázal Patymu palcem směrem na kufr, na mě spiklenecky mrkl a pusu měl od ucha k uchu. Tak trošku jsem byla zaražená. Že by Paty bral drogy nebo prodával trávu?! Pravdy jsem se bála. Pohledem jsem vypátrala Patrika a sledovala, co dělá. Ten měl otevřený kufr, vyndal z něho batoh, který si nasadil na záda, a po něm následovala ještě cestovní taška. Jen co týpek v autě odfrčel, dala jsem si ruce v bok a nechápavě se na Patyho zahleděla.

„Ty někam jedeš?“ zeptala jsem se.

„No…“ začal a podíval se na mě omluvným pohledem. „Něco jsem ti neřekl.“ prozradil mi. Dovedla jsem jeho i sebe k lavičce, abychom se mohli posadit.

„Tak povídej.“ vyzvala jsem ho.

„Myslel jsem… Ehm… No, že bychom mohli být, to.. no.. ten týden spolu. Skoro vůbec se nevidíme…Tak, že bychom si to pořádně užili…“ opatrně se na mě podíval. Svraštila jsem čelo.

 „A co škola?“ napadlo mě.

„Chodil bych k vám.“ rozhodil rukama.

„K nám?! A jak to chceš udělat?“ zajímalo mě.

„Jednoduše, budu se hlásit jako nový žák.“

„No to je hezký, ale musí o tom vědět ředitel a určitě musíš mít vysvědčení a ten papír, že tě vzali.“ namítla jsem.

„Neboj, na to jsem myslel.“ zazubil se na mě. Zkřížila jsem ruce na prsou a přísně jsem si ho změřila. Paty samozřejmě málem vybuchl smíchy.

„Tys to měl všechno naplánovaný?!“ uhodla jsem. „Tak to by mě nikdy nenapadlo.“ přiznala jsem se.

Ještě ten den jsme zařídili, aby Paty mohl hned druhý den nastoupit do školy. A pak jsme šli na tu těžší a obtížnější věc. To jest, mí rodiče.

„Ahoj mami!“ volala jsem už v předsíni. Paty byl samozřejmě se mnou. Oba jsme si vysvlékli svoje bundy, sundali boty a kráčeli jsme do obýváku.

„Ahoj Natálko, copak dneska tak – “ zarazila se mamka při pohledu na Patrika.

„Dobrý den.“ řekl můj společník a nahodil milý úsměv.

„Ahoj.“ odpověděla mamka příjemným hlasem a otočila se zpátky na mě. „No? co tak brzy?“ zajímala se. Úplně mně zaskočila. Zapomněla jsem, že mi dnes Lůca psala omluvenku, abych mohla být s Patrikem.

„Odpadli nám hodiny, učitelé museli naléhavě… Myslím, že do Prahy.“ vymluvila jsem se.

„Mami, nechceš s něčím pomoct?“ zeptala jsem se a nahodila nevinný pohled.

„Máš tu přece návštěvu.“ připomněla mi.

„No jasně, ale přece jenom…“ snažila jsem se.

„Tak to vyklop.“

„Co?!“ zeptala jsem se nechápavě.

„Co máš za přání?“ Jako vždy mě prokoukla. Nejistě jsem se podívala na Patyho a pohledem mu naznačila, že teď to bude horší. Mamka na nás hleděla z jednoho na druhého.

„Nejsi snad těhotná, že ne?“ zkusila. Na to Patrik vybuchl smíchy.

„Ehm… Ne, mami.“ odkašlala jsem si. „Víš, nemohl by u nás Patrik být přes týden?“ podívala jsem se na její výraz ve tváři.

„To jako proč?“ vyzvídala.

„Jen tak. Jsme kamarádi, a protože se málo vidíme, mysleli jsme, že bychom si to mohli vynahradit.“ odpověděla jsem pravdivě. Mamka koukla na Patrika.

„Moje máti o tom ví.“ ujistil ji. Mamka si promnula ruce a semknula rty v úzkou čárku.

„Tak dobře.“ povolila nakonec, bez dalších otázek.

„Děkuju moc… teda děkujeme!“ nadšeně jsem se jí vrhla kolem krku a na tvář jí vlepila mlaskavou pusu.

Vzala jsem Patrika za ruku a odtáhla ho do pokoje. Hned jsem pro něho začala připravovat postel. Samozřejmě vyhrál nápad udělat letiště.

„Prej těhotná.“ připomněl Paty a začal se uchichtávat.

„Haha, fakt vtipný!“ ujistila jsem ho a hodila po něm polštář.

„Hele, fakt o tom tvoje mamka ví?“ zeptala jsem se ho.

„Ne.“ řekl jen. Tázavě jsem se na něho podívala a čekala až se dá do vysvětlování.

„Řekl jsem jí, že jedeme se školou na týdenní výlet. Nedalo se to s ní vydržet. Domů si navíc přitáhla nějakého chlápka. Jestli bude svatba, zmizím.“ Patrik ustal v pohybu a vypátral můj pohled. „Takhle se na mě nedívej, prosím tě. Nesnáším soucit.“

Jeho poznámky jsem si nevšímala, přistoupila jsem k němu a objala ho. Bylo mi ho líto. Už kvůli tomu, že já měla rodinu vcelku a on ne.

„Jo, tak tohle utěšování by se mi líbilo. Mohlo by být klidně častěji.“ zazubil se. Škádlivě jsem ho plácla do prsou. Patrik si mě však přivinul zpět do náruče a v objetí jsme v pokoji stáli asi dalších pět minut. Ani jsme nepromluvili.

Když jsem se probudila, to bylo asi deset minut před zazvoněním budíku (jako každý jiný den, co se budím), zjistila jsem, že jsme vlastně celou noc spali s Patrikem  v objetí. Zřejmě mě to už za chvíli nebude překvapovat. Usmála jsem se do tmy. Paty se mírně zavrtěl a přisunul se ještě blíž. Cítila jsem jeho teplý dech na svém krku a jeho vůně mě obklopovala ze všech stran. Připadala jsem si najednou taková jakoby šťastnější. Lehce jsem se pootočila, abych na něho viděla. Vypadal jako roztomilé miminko. Něžně jsem ho pohladila po tváři a hned na to jsem vzala do ruky telefon a vypnula budík. Neměla jsem srdce na to ho tak ošklivě budit. Rozhodla jsem se ho nechat ještě chvilku spát.

Mezitím jsem odešla do kuchyně, abych mohla připravit snídani a uvařit čaj. Jídelní stůl jsem utřela a prostřela. Položila jsem na něj hrnky a talířky, mezi ně jsem položila v ploché míse rohlíky s houskami, na jiném talíři bylo máslo, sýr, marmeláda a med a na jiném zase něco sladkého. Tedy šátečky, loupáky a koláče. Najednou se v jídelně objevil Patrik a zůstal překvapeně civět na obložený stůl.

„Dobré ráno!“ přivítala jsem ho.

„Dobré ráno.“ řekl též, ale hledět na stůl nepřestával. Zamračila jsem se.

„Ehm…“ odkašlal si, když se vzpamatoval. „Teda ne že bych málo jedl, ale celej stůl fakt nespořádám.“ upozornil mě, tak vážným hlasem, až jsem se musela rozesmát.

„Neboj, není to jen pro tebe.“ uklidnila jsem ho. „Je tu taky ještě taťka s mamkou.“

„Aha.“ pokýval hlavou a zasedl ke stolu.

„Je libo kávičku, pane?“ zeptala jsem se.

„Ne, děkuji, slečno.“ odpověděl hlubokým hlasem. Přidala jsem se k němu a společně jsme se pustili do naší první snídaně.

„Nemám skříňku.“ vzpomněl si Paty, jen co jsme došli do školy.

„Dáš si to ke mně.“ navrhla jsem řešení.

„Ó, děkuji!“ Paty mě vzal za ruku a začal ji zasypávat polibky.

„Nech si toho, jo?“ požádala jsem ho s rozjasněným úsměvem. Můj úsměv nezmizel ani když jsem pohlédla před sebe.

„Ahoj Lucí!“  pozdravila jsem nadšeně svou kamarádku, která právě vycházela od skříněk a společně jsme se objaly.

„Á, jak hrdličky.“ šeptla mi do ucha, když si všimla hezkého kluka, tedy Patrika, opodál.

„Paty,“ oslovila jsem ho. „Ráda bych ti představila svoji kámošku Lucku. Lucí, to je můj kamarád Patrik.“

„Ahoj.“ řekl jí a podal jí ruku na seznámení. Lucka mu na pozdrav odpověděla a mile se na něho usmála.

„Abych vyklidila pole, co?“ došlo jí. „Neboj, co bych neudělala pro štěstí svý kámošky…“ řekla mi tak, aby to Paty neslyšel. Věnovala jsem jí děkovný pohled.

            Zpočátku  byli učitelé z Patrikovy přítomnosti dost vyjukaní, protože se to dozvěděli na poslední chvíli. A také, protože jsme seděli spolu, vyváděli jsme pěkný vylomeniny. Ale známky jsem měla pořád stejné jako předtím, takže rodiče nemohli mít námitky, že na mě Paty nemá dobrý vliv.

Další dva dny to šlo obdobně. Užívali jsme si spolu každou chvíli, co to šlo. Blbli jsme, a když to šlo a byl sníh, došlo třeba i na pořádnou koulovačku. Jenže jak jsem s ním trávila čas, pomalu přicházelo to, čeho jsem se tolik obávala. Láska. Hlavně z mé strany. Nechtěla jsem totiž pokazit naše přátelství. Neměla jsem ani potuchy o tom, jestli on mou lásku opětuje či ne. Neustále jsem propadala zoufalství, že pokud mu řeknu, že jsem do něho zamilovaná, lekne se a přátelství bude fuč. Nechtěla jsem nic riskovat a zase na druhou stranu jsem toužila po jeho dotecích a polibcích. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Až osudný den, středa, to rozhodl za mě. Měli jsme mít zase obvyklou hodinu matematiky,ale učitel nepřicházel. Do třídy vešel asi po deseti minutách oznámil nám, že dalších deset minut si můžeme dělat co chceme, ale potichu. S Patym jsme došli k oknu jako pokaždé a koukali jsme se ven. Paty tentokrát nestál vedle mne, ale objal mne zezadu a bradu si položil na moje rameno. Lehce jsem se pousmála. Sledovali jsme padající vločky, kolem jedoucí auta a chodce spěchající kamsi. Otočila jsem se po několika minutách směrem na Patyho a posadila jsem se na parapet. Chvíli jsme jen tak na sebe koukali, z očí do očí. A když se ke mně Paty začal přibližovat, srdce se mi silně rozbušilo. Něžně mne vzal za bradu a jemně a pomalu přivinoval mou tvář k té své, dokud se naše rty nedotkly. Pootevřela jsem rty, aby se jeho jazyk mohl laskat a proplétat s mým. Navzájem jsme si pohrávali se rty a mně se zmocnil pocit štěstí a blaženosti.

„Ehm…“ odkašlal si učitel. „Tak to by už stačilo, ne?“ upozornil nás, že se teď už bude zase normálně vyučovat. Neochotně jsme se s Patym od sebe odtáhli a šli se posadit do lavice. Oči, co na nás upírala celá třída s potutelným výrazem, způsobili můj ruměnec.

„Patriku, ve škole jste sotva dva dny a už jste takhle stihl pobláznit spolužačku.“ neodpustil si poznámku učitel s brýlemi na nose a já se začala červenat ještě víc. Paty mě vzal za ruku a zamilovaně se na mne zahleděl. V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout a políbit. Jenže byla hodina a to by se nejspíš panu učiteli nelíbilo. Po zbytek hodiny jsme nedokázali vnímat nic jiného, než-li sebe, což pan Kokořík poznal, když mě vyvolal a marně se snažil, abych vypočítala pro mě zapeklitý příklad s mocninami. Brejličky už měl ze snahy celé zpocené, a když si konečně uvědomil, že ze mě nejspíš už nic nedostane, jedině jen nesouvislé blekotání, poslal mě zpátky do lavice. Třída se samozřejmě při mém výstupu popadala za břicho, jak jim to přišlo děsně vtipný. Dokonce ani Patrik se neubránil úsměvu. Ovšem, že já byla zdrcená, že nevypočítám ani primitivní příklad, nikoho nezajímalo. Zdemolovaně jsem se posadila k Patymu.

„No, co se tak směješ?!“ napomenula jsem ho šeptem a mírně do něho dloubla. Paty se ale nedokázal přestat smát, tak se na mě omluvně podíval a přisunul si mě k sobě blíž. Rukou mě objal kolem pasu a druhou si nechal volnou, aby mohl psát.

Během dne se to mezi učiteli tak nějak rozneslo, že s Patym tvoříme pár. Samozřejmě nás nejprve nechali sedět spolu, ale když zjistili, že takhle se toho moc nenaučíme, raději nás rozsadili. Ovšem nás tím moc nepotěšili, a tak jsme si alespoň posílali při hodinách psaníčka. A i přestože o tom všichni věděli, nikdo nic neříkal.

„Co dneska podnikneme??“ zeptal se mě Paty, když jsme odcházeli ze školy.

„Dneska budeme péct vánoční cukroví.“ oznámila jsem mu. Paty se s nadšením olízl. Pak se zarazil.

„Stalo se něco?“ svraštila jsem nechápavě obočí.

„No, já jen, že už jedno vánoční cukroví mám.“ přiznal tajemně.

„A jaký?“ nechápala jsem pořád. Paty se na mě nedůvěřivě podíval.

„No přeci tebe.“ prozradil mi. „Ty jsi totiž taková slaďoučká, krásná, přímo k nakousnutí a heboučká jako peříčko z nejjemnějšího hedvábí.“ šeptal mi do ucha. Teď jsem se zase zarazila já.

„Heboučká?!“ Pokud jsem věděla, ještě jsme se spolu nemazlili ani jsme zatím neměli možnost, páreček  se z nás stal teprve dneska. Paty si uvědomil, že řekl něco, co neměl zřejmě v úmyslu.

„Ehm, no já…“ Bavilo mě se dívat, jak je v rozpacích a snaží se to zakrýt. Mírně se mu červenaly tváře a ohromně mu to slušelo. Neustále těkal očima ze strany na stranu jakoby chtěl utéct, nevěděl kam s rukama a neustále přešlapoval.

„Tak povíš mi to?“ vyzvídala jsem.

„Dobře, no. To… Jak jsme spali v jedný posteli, tak jednu noc jsem nemohl usnout, no tak jsem tě… to.. no… Hladil.“ vypadlo z něho. Pozvedla jsem obočí. „Po celým těle a taky jsem tě zasypával polibky.“ dodal. Musela jsem se tomu zasmát.

„Tak proto jsem se do tebe tak rychle zamilovala. Ty jsi mě úplně očaroval svými doteky.“ řekla jsem údivně s vykulenýma očima. Ovšem samozřejmě ironicky. Paty se mírně usmál.

Po měsíci:

Nikdy jsem nedoufala v to, že spolu budeme s Patym až do teď. Ano, vlastně jsme se po celou tu dobu vůbec nehádali, jen kvůli maličkostem. Asi takhle. Spíš jsem nevěřila, že by se mnou někdo vydržel. Ale v té chvíli jsem se musela prostě přiznat k úplné spokojenosti a taky stálé zamilovanosti. Jednoho dne, kdy Paty přijel na víkend jako obvykle, jsme se domluvili, že půjdeme na diskotéku. Lůca tam měla na nás čekat.

Po dlouhé době jsem byla připravená už za deset minut. Byla jsem prostě zamilovaná a připadala jsem si hezká, takže jsem neměla potřebu se malovat. Paty mě v předsíni chytil kolem pasu a přivinul si mě k sobě, aby mě mohl láskyplně objímat a pusinkovat.

„Za co si to zasloužím??“ zeptala jsem.

„Za to, že na tomhle světě žiješ.“ prozradil mi. Paty mě něžně pohladil po tváři a přitom mi hleděl zpříma do očí. Já se na něj jako obvykle zamilovaně usmívala. Najednou mě začaly tak svrbět rty, že jsem nedokázala odolat pokušení ochutnat jeden z Patrikových sladkých polibků.

„Tak půjdeme. Radši. Jinak bych tě musel povalit na postel a – “ usmál se a objal mě majetnicky kolem ramen, abychom mohli vyjít vstříc husté tmě.

Z haly se už ozývala hlasitá hudba, když jsme dorazili na místo. A Lůca byla zřejmě už i v náladě. Pořád se totiž chichotala, aniž by měla čemu. Dovedla nás ke stolu, kde nám držela místo. Bylo vidět, že je Lucka mezi kluky velice oblíbená, protože se u ní každou chvíli motal jiný. Ale přála jsem jí to, jen ať si pořádně užívá života.

Po pár minutách, kdy jsme si s Patym zvykli na hluk a dali si i několik polibků, jsem se nabídla, že dojdu pro pití.

„Stačí mi cola!“ křikl mi do ucha. Přikývla jsem na souhlas a vydala se k baru. Byla tam docela dlouhá fronta, takže jsem si musela počkat. Pak se barman otočil na mě, aby vyslechl mou objednávku.

„Dvě coly!“ Mlčky přikývl. Musela jsem uznat, že byl dost pěknej. Ovšem na Patyho neměl. Ten vždycky vítězil na celý čáře. Jen co jsem konečně dostala svou objednávku a vyrazila jsem za Patym, zjistila jsem, že mi dva týpci zastoupili cestu. Ten jeden mi byl dost povědomý. Až po chvilce jsem si uvědomila, že je to Lukáš. Tedy ten, pro něhož jsem byla jen hračka.

„Ahoj!“ pozdravil mě.

„Ahoj!“

„Můžu s tebou mluvit?“ Přikývla jsem.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys mi nedala ještě jednu šanci.“

„No, promiň, ale už někoho mám.“ zklamala jsem ho. K tomu jsem se samozřejmě pořádně ušklíbla.

„Víš, nevim jak ty, ale já druhý šance nedávám.“ upozornil mě. V tu chvíli mě docela dost naštval.

„Tak hele, jestli si myslíš, že kvůli takovýmu namyšlenýmu děvkaři jako jsi ty, opustím svýho kluka, kterýho miluju a on mě, tak jsi na velkým omylu! A teď mě laskavě omluv.“ řekla jsem. Okamžitě jsem proklouzla a šla pryč.

„Kotě!“ volal za mnou. Nejspíš se za mnou i rozběhl, protože jsem po chvíli ucítila jeho prsty, které až bolestně sevřely mou paži. Naštvaně jsem se na něho otočila a aniž bych na něco čekala, vychrstla jsem na něj jednu colu. Doslova jsem se pásla na jeho vytřeštěným pohledu. „Dlužíš mi colu!“ křikla jsem na něho.

„A příště už neotravuj!“ poradila jsem mu. Paty ke mně pak hned přiběhl.

„Téda, já zírám!“

„Není na co. Zasloužil si to.“ uchichtla jsem se.

„Paty, chci ti něco říct.“ zvážněla jsem.

„Jsem jedno velký ucho.“ usmál se.

„Víš ty jsi ten nejlepší kluk, kterýho jsem kdy poznala. Jsi neuvěřitelně hodnej a milej. V životě jsem nebyla nikdy tak šťastná jako co jsem byla s tebou. Prožila jsem ty nejúžasnější chvíle svýho života a …A Paty, děkuju ti za to, že tě mám. Moc tě miluju a nikdy tě nechci ztratit….“

Podívala jsem se na Patyho, abych mohla v jeho očích zahlédnout slzy.

„Natálko, miláčku můj… to je… to je to nejkrásnější vyznání, co jsem kdy slyšel…“ Paty vzal můj obličej do dlaní a lehce mě políbil.

„Smím tě teď poprosit o tanec?“

„Ano, můj princi.“