Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tajmné setkání

20. 02. 2007

733

Autor

Rézina

měla bych to asi nějak uvést ... takové vykreslení pocitů a náhod? jo. =)

Přesto, že jsem si těsně před letními prázdninami vyvrkla kotník
a měla být čtrnáct dní bez pohybu, jsem se po třech dnech vydala na tábor.

Jenže ouha – teta, která tam byla jakožto vedoucí, mě pečlivě hlídala, takže jsem nejen nesměla hrát “běhací“ hry,
ale nesměla jsem ani na noční přesuny.
A přepad sousedního tábora už vůbec nepřipadal v úvahu.

Z trucu jsem si vzala celonoční hlídku, ale to už zase odbočuji od toho, co vám chci vyprávět :)
tak tedy:
Jednoho večera – proběhl obřad přijímání bojovníků – sedělo se u ohně, hrálo na kytary a mně bylo zrovna hrozně moc smutně
z toho, že jsem jediná, kdo “trhá partu“, došlo mi, že za celých těch devět dní jsem prostě mezi náladu tábora nezapadla...

Tentokrát jsem se dovolila náčelníka Letícího Šípa, zda mohu opustit tábor
a vydat se asi šest set metrů k rozcestí U tří lip a nějakou dobu tam sama strávit.

Prvně za celou dobu jsem povolení dostala.

Odcházela jsem pomalu a nenápadně, aby se za mnou nikdo z tábora nevydal.
Došla jsem ke třem lípám, posadila se na lavičku před dvěma největšíma a zahleděla jsem se na oblohu.
Krásně svítil měsíc, byla pohádková noc.

A já brečela jak malá holka
– připadala jsem si opuštěně, sama, a to i když okolo mě byla spousta lidí.
V tuhle chvilku to na mě prostě dolehlo.

Když jsem se jakž takž uklidnila a začala přemýšlet nad vším možným
– po cestě, která se rozprostírala přede mnou, prošel člověk s koněm –
zahleděla jsem se za nimi...

Užívala jsem si tu krásu okolo mě a pak přijel jezdec na nádherném koni černém jako uhel.
Zastavil těsně před lavičkou, kde jsem s nohama zkříženýma pod sebou seděla
– kdybych zvedla ruku, dotkla bych se koňské srsti –
ale já jen zkoprněla úžasem.

Pohlédla jsem vzhůru k jezdci a on řekl: „Krásný večer, slečno“.
Usmál se a pomalu, elegantně odjel.

Ještě dlouho jsem tam zůstala a užívala si tu zvláštní chvilku.
Vůni zpoceného koně, slova neznámého, tajemného jezdce.

A pak jsem se pomalu s hřejivým pocitem vracela směrem k táboru...