Ona, on, ta jeho, tý jeho její

Potkali se nad ránem. On, spíše poet, ona, realistka. Navzájem se dotýkali slovy, bolelo ho srdce, jí také.
Nevěděl to. A tak čas plynul... Z psychoanalýzy se stala filosofická debata, odcházel v sedm se svojí slečnou.
Ne s ní, ale s tou jeho, žehlil a ta jeho to nechápala...

 Pak se dlouho nic nedělo, svět se vrátil do starejch kolejí. Ležel s tou jeho v posteli, říkala mu Ondrashku a
hladila ho po obočí. Jenže pak musel odjet, ta jeho se nudila a tak spala s tou jeho jejím. To se stává.
Nepřekvapilo ho to. Týden se potkávali ve škole, žehlil, ale ta jeho se stále mačkala. I jeho napařovací žehlička
nezabrala. Viselo to ve vzduchu jak černej mrak. A tak se mu divte že se snažil vyhnout bouři, jenomže co se stalo
pak, to vážně nečekal.

 Byl pátek, klasickej únorovej den. Pět hodin nucené nudy, deset minut nervózních úsměvů, pak autobusem domů. Měla
přijet ta jeho a on na ni čekal. Pak se spolu vyspali, naposled, poslepu, potichu. Jeli do města. Deset minut
prázdnejch slov, nad hlavou každej podkritický množství Uranu. Věděli to, ale ještě si to nepřipouštěli. Šel potkat
staré známé na koncert v sadech. Pil mošt a čekal na Ni. Každejch pět minut koukal na hodiny. Byl hrozně nervózní.
A pak desetkrát odbilo a on vyšel ven, stála tam, čekala a vypadala nebezpečně úchvatně. Nebyl na to připravenej
a tak nervózně blekotal. Připadal si jak puberťák. Měl v krku knedlík, ale časem ho překousl. Prišel čas akce,
vstoupil na pódium, hrál jen pro ni a ona poslouchala. Potom přišla spousta slov, pár songů, cigaret, panáků, za
které mohl místní štamgast, bral je jako pár, oni se nad tím ani nepozastavili. Ten večer byl jejich. Pán začal
být nesnesitelný, jemu začala vadit společnost ochmelky i jeho přátel. Chtěl být jen s ní, splynout, vysublimovat
kamsi mimo prostor. Chtěl porušit Keplerovy zákony, a tak hrál jen pro ni. Sledoval ji. Ona poslouchala,
měla zavřený oči a vypadala nadpřirozeně. Zamiloval se, ale ještě to nevěděl. Nejednou byly dvě hodiny a oni
museli opustit sad. Vydat se vstříct realitě. Nechtělo se jim. Ploužili se nočním městem. Lampy jim hrály blues
a oni přemýšleli, kde najít útočiště.
 
 Na náměstí bylo mrtvo, jen parta španělů hlasitě hulákala. Jeho rozbolela hlava. Chtěl jí ještě něco zahrát,
ale měl zpřerážené prsty katalánskými songy, a tak si postavili stan. Přímo na náměstí, uprostřed reflektorů.
Bylo jim to jedno. Hvězdy svítily jen pro ně. Pomalu se dotkl její ruky, hladil ji a bušilo mu srdce. Skoro
přestal dýchat i měsíc přestal svítit a svět implodoval. Povídali si znakovou řečí, rozumněli si ačkoliv nevěděli
co říct, a tak mlčeli. Náhle se odhodlal, čas se zastavil. Bál se. Nevěřil jak dlouhejch může být 30cm. Pomalu,
téměř jak v narkóze, se dotkli rty. Cítil jak se rozpíjí v jejím úsměvu, měl zavřené oči, ona také. Svět se
mu rozjel jak na centrifůze, šestkrát se otočil, dotkl se nebe a pak usnul. Budila ho a on se styděl.
Bylo pět ráno, propleteni city a tkaničkami se pokoušeli vstát. Smáli se. Časem přijela tramvaj. Seděli na
jednom sedadle. Bylo šest ráno a on nejšťastnějším člověkem pod sluncem.

 A pak se ztratili, chtěl ji hrozně moc vidět, měl abstinenční příznaky. Jako puberťák googloval její jméno. Dal
si dokonce její fotku na plochu. Čekal na icq. Viděl ji všude. Byl v tom až po konečky vlasů. Pak přišel ten den.   
Bylo úterý a oni se měli potkat. Cítil nevolnost v podbřišku, když na ni čekal. Už se mu to dlouho nestalo,
ještě si zapálil, měl čas. Blížila se od západu, nezměnila se a on se málem udusil. Knedlík se vrátil. Chtěl
se jí dotknout. Vzít jí za ruku a odejít mimo časoprostor, místo toho jen zamumlal na pozdrav a dal jí čokoládu.
Odešli spolu nad podzemí. Seděli a povídali si. Z počátku byl hrozně nervózní. Stává se mu to často, když si
povídá s nebezpečně krásnými. Ale pak se osmělil. Chtěl jí říct tolik věcí, místo toho jen plkal a plkal.
Nejednou bylo deset a oni museli odejít. Po cestě potkali tu jeho s tou jeho jejím. Nukleární reakce. Apokalypsa. Konec
jedné epizody. Ona šla s ním. Chtěl ji doprovodit, ale ona doprovázela jeho. Na konečné se konečně odvážil.
Svět explodoval. Trvalo to jen chvilku, musel stihnout poslední transport domů. Mrzelo ho to. Chtěl s ní
zůstat navěky, třeba umrznout na plechové lavičce. Skočit po hlavě do neznámý vody. Bohužel neuměl plavat.

 Den poté se stalo nevyhnutelné. Řekl té jeho, že už to nemá cenu. Ona se jen zeptala miluješ ji? On mlčky
přitakal, chtěl aby ji to tolik nebolelo, ale neuvědomil si, že nelhal. Z kasáren jel rovnou do továrny.
Zakázka byla hotova. Prohlédl si ji. Upřesnil pár detailů. Moc se nesoustředil, přemejšlel o tom co právě dělá ona.
Pak mohl konečně za ní. Jel rovnou ze školy a styděl se za své mastné vlasy, ale musel ji vidět. Chtěl koupit růži, ale
nevěděl jestli může. Bál se, že se jí nebude líbit. Tak nasedl na třináctku, dojel na konečnou a ještě si dal cigáro.
Myslel si že mu uleví od nervozity, bohužel se to nepodařilo. Pomalu vystoupal po schodech. Spatřil ji a vše co
chtěl říct se mu vypařilo z hlavy, začal se potit. Konečně si sedli na lavičku a svět se invertoval. Musela jít.
Nechtěl ji pustit. Cítil se skvěle. Potkal svoji spolužačku, myslela si že je sfetovanej.

 *A pak se ztratili. A dlouho se nevideli, jenom si telefonovali a byli na tom blede*.

 Lépe to asi vyjádřit nejde.
Chtěl ji mít vedle sebe, zatímco se nudil na oslavě alkoholu. Myšlenkoval si s ní. Hrozně ho bolelo srdce a tak o tom
zpíval lidem na oslavě. Nepochopili proč jí věnoval všechny songy, ani proč měl celou dobu zavřený oči. Myslel
na ni. Najednou byly dvě hodiny ráno a on musel domů. Pozdravil včechny spoluoslavující a šel na transport.
Po cestě potkal kamaráda. Jmenoval se stromek a byl tak trošku tvrďák. Stali se z nich kamarádi na život a na smrt.
Chtěl stromka seznámit s ní a tak mu vyprávěl o jejích krásných vlasech, a hlase co pohladí na duši, o její
mimice, která mu nedá spát a o tom jak je úžasná. Stromek jen poslouchal...

 Jenomže oslava byla namáhavější než myslel, víkend prospal. Snažil se jí myšlenkovat, ale něšlo to. Zase se ztratili.

 Pondělí bylo mlhavý. Slunce vyšlo až kolem dvanáctý. Měli se potkat. Sandcrew byl jak opilý. Nevnímal nudu.
Torturu posledních dvou hodin. Duší byl už kdesi nad podzemím... A pak se potkali a bylo to jak před týdnem.
Stejné nervozita, stejný pocit. Úleva. Slovní dotyky a pak se svět zbláznil. Ona řekla jen že si s ním potřebuje
promluvit, tušil průser, ale nedal nic znát, je posera. Večer jí ještě hrál na dobrou noc. Měl pocit, že je nějaká
smutná. Neptal se proč. Bál se, že se něco dozví.

 Den poté se měli sejít. On se bál. Hrozně. Tušil, že se něco stane. Potkali se na tradičním místě. On byl
opět nervózní, tentokrát však extrémně extrémně. Povídali si a on cítil že to přijde. Bál se toho. Oddaloval to.
Ale asi to potřeboval slyšet, doufal že to třeba tak nebude. Spletl se. Jedna věta ho nevědomky ranila.
Zahrabala se hluboko, nejdřív nebyla cítit. Doprovodil ji domů. Stáli nahoře a on se jí chtěl naposledy dotknout.
Jenom letmo. Navždy. Neodvážil se. Věděl, že ona nechtěla. A tak dál hrál vyrovnaného. V transportu si přečetl
její zprávu. Divil se proč je mokrá. Kapalo mu z očí. A chtěl jí odepsat. Tak proto píše tento dopis. Den je již
skoro u konce a on ví že tím nic nespraví, akorát jí jenom chtěl něco říct. Neví jestli je to správně. Neví jak bude
reagovat. Ale jedním si je jist. Má u něj v duši navždy rezervovanou místenku.