Hrát svůj život, žít svou roli

Večer. Slunce, které se v celé své velikosti ještě před chvílí odráželo v chladných zrcadlech oken mrakodrapů, zapadlo za obzor. Ze širokého závoje krvavě rudých mraků zbyly už jen cáry tiše se ploužící po nebi.

Do malé kavárny tisíce kilometrů pod nimi právě vešla ženská postava. Přes místnost kráčela ke svému oblíbenému místu u okna. Tmavě šedý kabát jí lehce sklouzl z ramen a ona se usadila do jednoho z křesel. Zadívala se ven na ulici.

Noc by měla být temná, pomyslela si Karolína Sorrelová. Nepřístupná a skrývající nečekaná tajemství. Jenže, po tváři jí přejel hořký úsměv, noc, která pomalu přicházela do ulic, nebyla vůbec taková. Její inkoustový plášť během vteřin rozsápou světla reklamních sloganů. Pouliční lampy a světlomety dopravních prostředků budou rozřezávat jeho sametovou látku s krutostí a krvelačností masových vrahů. Z kdysi neuvěřitelně krásné královny v jemném plášti a šatech zdobených hedvábím z temnot zbude jen otrhaná tulačka ve špinavých hadrech. Zbavená své úchvatnosti se noc tiše plížila podél zdí a usazovala se v zastrčených koutech postranních uliček. S bezdomovci a toulavými kočkami se v tichu v  ústraní třásla o svou existenci.

Všimla si kávy, která pomalu chladla na stole. Napila se a její oči opět zalétly k dění venku. Davy proudily všemi směry. Lidé pospíchali, zakopávali do sebe, nadávali. Unavení, zasmušilí, podráždění. Jejich jediným cílem bylo dostat se domů ke svým rodinám, partnerům či prostě jen do ticha svého bytu. A ráno zas nebudou toužit po ničem jiném, než jej opustit. Na ulici se začal snášet déšť. Karolína zamíchala lžičkou kávu a ponořila se do měkké náruče křesla. Ano, i ona spěchala každé ráno do práce jako stovky a tisíce jiných. Celý den pak trávila na svém místě za pultem v knihovně, usmívala se neupřímně upřímným úsměvem a pomáhala lidem s hledáním kýžených děl v přehnaně složitých a nepřehledných virtuálních archivech. K této práci ji kdysi přivedla láska k literatuře, ale až příliš pozdě si uvědomila, že činnost, kterou dělá, má s literaturou v její původní podobě pramálo společného. Přesto ve svém povolání setrvávala už tři roky. Ve chvílích volna, kdy se nevěnovala žádnému návštěvníkovi, dokonce tiše obdivovala samotnou budovu knihovny, jež byla opravdovým architektonickým skvostem. Pro ni ztělesňovala skutečnou katedrálu vědění, moudrost dávných dob i zapomenutou úctu k psanému slovu. Sluneční paprsky pronikající klenutým skleněným stropem rozehrávaly na jeden prchavý okamžik na hladké mramorové podlaze svou nezemskou hru barev a světla, než opět zanikly pod ocelovou tíhou šedých mraků. Jemné záblesky snu zmizely, zůstala jen chladná, tvrdá realita.

Déšť zesílil a s děsivou naléhavostí bušil na okno. Gigantická oblaka se sobě vlastní nabubřelostí plula po obloze jako válčené křižníky. Ulice oblečená v tíživý šat bezútěšnosti ještě potemněla. 

Náhle však cosi rozzářilo posmutnělou scenérii. Mezi šeď a depresi se vlila zlatavá mlha a s oslňující rychlostí i lehkostí vytvořila třpytící se opar. Oči Karolína Sorrelové pátraly po jejím původci. Přímo naproti oknům kavárny zářil s tichou majestátností nápis Theatrum. Před mohutnou neorenesanční budovou postávaly skupinky lidí čekajících na dnešní představení. Nebyli to obyčejní smrtelníci ale děti bohatých rodičů, rodící se smetánka.  Všichni oblečeni do svým nejdražších a také nejnevkusnějších šatů  s nohama otlačenýma od naleštěných, nesmyslně tvarovaných bot na až příliš vysokých podpatcích. S tlustou vrstvou make-upu na tváři a s parfémem, ze kterého se zvedal žaludek Rádoby uvolněně mezi sebou konverzovali. O ekonomice, o sportu, o zábavě…

Stranou od hloučku postávala ale ještě jedna postava. Bez deštníku a sama. Na její útlé tělo se lepily promočené fialové šaty, ze kterých crčely proudy vody; černé vlasy slepil déšť a po porcelánové tváři stékala rozmazaná líčidla. Vypadala jako odhozená, potlučená panenka, kterou nikdo nechce. Bavící se smetánka si ji nevšímala. Proč taky? Pro ně byla podřadná, nepodstatná a téměř neviditelná.

Karolína postavila hrnek s kávou na stůl. Život je jako drama, napadlo ji. Ne, jako sled dramat. Jednoaktovky i nesmyslně dlouhé hry, při nichž herec i divák touží po konci.  Komedie, tragedie…..A každý hraje svou roli. Přes rty Karolíně přelétl úsměv, ve kterém se mísil smutek s hořkostí. Každý má svou roli, nikdo ale nezná konec dramatu. Režisér jménem Život nedává dopředu hercům přečíst scénáře. A také nepřijímá odmítnutí role. V každém dramatu jsou hlavní a vedlejší úlohy a také jejich představitelé - herci. Někdo z nich nikdy, za celou dobu, co bude žít na tomto světě, nezíská hlavní roli.  Navždy zůstane ve stínu lidí krásných, inteligentních, úspěšných. Lidí, kteří je budou převyšovat svou neprůměrností. Možná přijde okamžik, a ne jeden, kdy si sám herec vedlejší role myslí, že přišel jeho čas, čas slávy a lesku stěžejní úlohy. Po dlouhých měsících, letech, desetiletích se na něj konečně usmívá štěstí a svou zlatavou září jej vábí k sobě až k vrcholu. Je oslněn, stoupá výš a výš. Jenže pak se z ničeho nic zjeví někdo další, adept mnohem vhodnější. Vteřiny nastávající slávy pominou, štěstí se svým třpytivým leskem odvrátí k jinému. A onen herec padá z vrcholu zpět do temnot těch druhých, těch průměrných, těch nedůležitých. Cesta ke slávě a lesku hlavní úlohy, je pro herce vedlejších rolí těžká. Ne však nemožná. Nicméně na vrcholu stojí i jiní. Ti, kteří za svůj život nepoznali pád. Koupají se v zlatavé záři reflektorů od doby svého narození, i když by se jim možná mohlo při vlastním perfekcionismu a touze po dokonalosti zdát, že ne. Komedie, tragedie, jednoaktovka, drama na několik hodin – výstup je závislý právě na jejich výkonu. To oni jsou stěžejními charaktery. Oslněni září proslulosti šlapou po tělech, která se snaží vymanit se ze stínu a vyškrábat na vrchol. Nedívají se pod nohy, jen do objektivů fotoaparátů. Nepomýšlí na ty, jež připravili o vidinu lepších rolí v dramatu, jen na svůj výkon. Uvědomují si to ale? Dost možná ne. Natolik je jejich život překrásným snem o ideálu a bezchybnosti, že si ani netroufají pomyslet na hlubiny propadliště průměru, které nikdy nepoznali. Mistrem hlavní role může být ale i ten, který se z těchto hlubin vynořil. Přes všechna muka, útrapy a nesčetné pády na cestě ke světlu se dokázal dostat až na vrchol. Postavit se po bok hvězd scény do světel reflektorů a se vztyčenou hlavou si vychutnávat pocit absolutní pozornosti. Ale i on může být náhle oslepen oslňujícím jasem hlavní role i zářivým úsměvem úspěchu. Místo, odkud vzešel, mu přijde šedé, nudné a podřadné. Plné pouhých sluhů, kteří nechávají vyniknout právě jemu, hlavnímu herci.

Déšť nesílil ani neslábl. Kapky dopadaly na hladkou plochou skla okenní tabule. Sjížděly po něm než s tichostí zmizely v nenávratnu. Nezanechávaly po sobě sebemenší stopu.

Oči oslepené září potlesku publika se nedívají kolem sebe. Přestávají se soustředit na perfektní výkon, který je ale ve světě na vrcholu třeba. Přichází chyba. Odpuštěna, zapomenuta…jenže pak následuje ještě jedna a další. Začnou se valit na herce až jej nakonec shodí do propasti, kterou opovrhoval. Možná příliš krutý trest za několik nepodstatných omylů. Pád z překrásného výslunní plného lesku a slávy do šedých temnot průměru. Bude chtít zpátky. Už jednou poznal vrchol a chce na něm být znovu. Jenže stejně jako kapky, které stékají po skle, po sobě nezanechal stopu. Musí začít ještě jednou. Od nuly. Vrchol obnáší nejen slávu, krásu, tichou zář úspěchu, ale i odpovědnost a ostražitost. Chyby se nepromíjejí. Drama stojí na hlavních úlohách a jejich hercích. Na těch, kteří se nemýlí.

Sorrelová zaplatila kávu a oblékla si kabát. Déšť zeslábl a z nebes nyní na zmáčenou zemi padaly jen drobné kapičky. Její tvář ovanul chladný večerní vzduch. Dívka s vzezřením panenky byla stále před budovou divadla. Ve středu dění a přitom na okraji. Její oči ztrácející se v rozmazaných líčidlech se střetly s Karolíninými. Zračil se v nich klid i tiché smíření se svým údělem. Se sotva slyšitelným skřípotem se otevřel hlavní vchod divadla. Lidé se nedočkavě nahrnuli dovnitř. I když jejich nadšení nebylo způsobeno ani tak hladem po umění, jako spíš snahou dostat se pryč z deštivě ulice, kterou pomalu pohlcovala tma. Sorrelová se podívala na místo, kde stála panenka. Zíralo na ni svou osiřelostí a prázdnotou.

Vítr si pohrával s jejími vlasy a vrhal jí do tváře spršky drobounkých kapiček deště. Kráčela tmavou uličkou osvětlovanou jen špinavě žlutými kužely světla z lamp. Noc se tu krčila v šeru daleko od mrazivé záře neonů reklam. Bůhví proč byla právě v této postranní uličce umístěna zastávka hromadné dopravy. Karolína se mlčky připojila ke skupince čekajících. Ucítila na sobě jejich pohledy a přitáhla si límec kabátu blíž ke tváři. Tiše pozorovala okolí. Ze stínů vystupovaly obrysy postav, bezdomovců a tuláků. Zjizvenými prsty obemykali hrdla dávno prázdných lahví a choulili se u zdí na chodníku ve špíně a zimě. Nejslabší článek společnosti, jak se jim říkalo, se neměnil už po desetiletí možná i staletí. Jeden z nich zakašlal a muž stojící kus od Karolíny sebou trhl. S opovržením se podíval na chudáka a pak se povýšeně odvrátil.

Sorrelová lehce potřásla hlavou. Mýlila se. Ano, její myšlenka byla chybná. Nejen oni úžasní a dokonalí hrají v životě hlavní role. Ve světle stěžejních rolí dramat života stojí paradoxně i lidé oškliví, neúspěšní, hloupí. Možná by raději zapluli do hlubin průměru, do hlubin stovek těl, která jsou v životních hrách jen těmi vedlejšími. Na vrcholu je drží jejich neprůměrnost, již by nejraději odhodili. Vystaveni všem na očích vedle těch úspěšných a milovaných jakoby měli demonstrovat kontrasty v člověku samotném i v celé společnosti. Lidé je možná nevnímají, možná jen nechtějí vnímat. Jejich podprůměrnost je může pohoršovat, děsit, trápit. Avšak aniž by si to uvědomovali o nich přemýšlejí. A staví je tím do hlavních rolí. Tuláci, bezdomovci, prostitutky a kdysi dávno i chudí umělci bez střechy nad hlavou plnou ideálů a snů. Každým z nich bylo opovrhováno. Ale právě o nich se mluvilo. Život pro ně psal dramata, ve kterých hráli hlavní role. Většinou však záporné, plné nepochopení a životní tragedie. Možná by s radostí přenechali své místo na vrcholu těm, kteří se na něj marně snaží vydrápat a nedaří se jim to. Někteří zde však dlí dál. Zhlížejí z jeviště a řvou do světa: „Ano, to já jsem ten hlavní herec. Dívejte se na mě v celé mé bídě! Užijte si ten pohled pro bohy. Sledujte mě, nešťastníka, jak zvládám svůj part!“ V jakémsi zvráceném pocitu beznaděje si své místo užívají. Jiní jsou s ním prostě smířeni. Se skloněnou hlavou setrvávají na jevišti a s bezmocným smutkem ve tváři přijímají úděl, který jim byl určen. Nesnaží se dostat ze světla reflektorů, protože vědí, že je to zhola nemožné. Kdo byl stvořen pro hlavní roli, bude ji hrát až do konce.

Se zakvílením brzd u stanice zastavil jeden z vlaků pozemní dopravy. Dveře se otevřely a Karolína nastoupila. Z kapsy kabátu vyhrábla platební kartu a přiložila ji ke snímači. Pak se usadila na jednu ze strohých plastových sedaček. Vlak se téměř neslyšně dal do pohybu, zrychloval. Světla pouličních lamp se protáhla do nekonečných čar a zvuk z okolní ulice zanikl. Sorrelová se podívala na hodinky. Bylo půl jedenácté. Souprava zastavila ve stanici na jedné z hlavních tříd. Bylo tu stejně rušno jako v kteroukoliv denní dobu. Kabát Karolíny Sorrelové se zbarvil chladnými neony reklam a mrazivé bílá záře světel ještě ostřejších než je to denní se jí zabodla do očí. Sklonila hlavu a na kratičký okamžik si pohrávala s otázkou, proč ještě dělit 24 hodin na den a noc. Vzápětí ji zavrhla a zrychlila krok. Proplétala se davem lidí s neobyčejnou mrštností a po pár minutách odbočila do klidné postranní uličky. Bezděčně četla nápisy na zbytcích starých plakátů. Se smutnými cáry papíru  zmáčenými nedávným deštěm si pohrával vánek vytrvale proudící mezi zdmi mrakodrapů. Karolíně se o nohy otřela vychrtlá kočka a s bolestným zavřeštěním se protáhla za bednu, na jejíž stěně se skvěl vybledlý nápis, který se již po několik let nedal přečíst. Sorrelová se dostala na jedno z miniaturních náměstí, jakých byly mezi gigantickými budovami čnícími až do nebes spousty. Zůstala stát u vchodu posledního obrovského obytného domu s číslem 9891, který tvořil jednu ze stěn ohraničujících náměstíčko. Právě chtěla naťukat na klávesnici své heslo, když v tom zaregistrovala koutkem oka pohyb. Cukla hlavou a zadívala se směrem k sousednímu vchodu. S tváři z poloviny zahalenou stínem zde stála drobná dívka ve fialových šatech a opírala se o stěnu. Vlasy, které zmáčel déšť, tiše splývaly po ramenou, a z cípů sukně padaly na zem kapičky vody. Byla to ta, jež postávala u divadla. Zadívala se směrem k Sorrelové a pousmála se. Karolína její úsměv opětovala. Už věděla, co znamená.

Noční vzduch proudil otevřeným oknem do bytu číslo 1308. Celý pokoj se utápěl ve tmě, jen sem tam se podařilo jednomu ze stříbřitých paprsků měsíce, který se náhle vynořil z hlubin oblohy, proniknout do maličké ložnice. Karolína Sorrelová stála u okna. Svou tvář nechávala laskat poryvy vánku a pozorovala neměnné, klidné prostranství venku. Sledovala jej, naslouchala. Přes náměstíčko kráčela dívka ve fialových šatech. Jako přelud nad pouští, jako nehmotná bytost. Tichý klapot podpatků slábl až zanikl docela. Sorrelová zavřela oči a zhluboka se nadechla chladného vzduchu. I skrz neprostupnou hradbu mrakodrapů k jejím uším doléhal ruch a šum okolních ulic. Myšlenky poletovaly kolem a tančíce v nekonečných vírech utvářely obrazce. V duši Karolíny Sorrelové se rozhostil klid.

            Každý den, každý okamžik padá i stoupá opona na stovkách jevišť. Věčný sled představení končících i začínajících. Některá jsou prvoplánová, jasná od začátku až do konce. Jiná se podobají nevyluštitelnému hlavolamu; labyrintů, ze kterého vede tisíce cest. V takových může být i z tulačky královna či z šedé myšky v koutě hvězda společnosti. Nikdo si není jist, zda právě jeho role, z počátku se jevící nepodstatnou a podřadnou, není tou stěžejní. Celý život je drama, my jsme pouhými herci.