Georgův let

Odvrátil oči od knihy a pohlédl z okna na seskupení tisíců asteroidů, nazvané Holsův pás. Poté se podíval ještě dál a za miliardami tun kamene si představil malou kolonii, kde stovky lidí marně bojovaly proti smrtelnému onemocnění, Sobotkovu moru. Představoval si mladou dívku držící za ruku svého umírajícího přítele, svíjejícího se v bolestech. Z očí mu vytéká krev. Představoval si smutek v její duši a beznaděj, kterou právě prožívá...

Z úvah ho vytrhlo zaklepání na dveře. Ohnul růžek stránky, kterou právě četl, zaklapl knihu, položil ji na stůl a šel otevřít.

„Zdravím,“ usmál se vysoký hnědovlasý muž, stojící za dveřmi. Byl to Nikolaj, jeden z mála Georgových přátel.

Vešel dovnitř, George oběma nalil do skleniček whisky a posadili se do křesel.

„Nářky ztracených duší?“ přečetl název Georgovy knihy. „To není zrovna čtení na dobrou noc.“

„K dnešnímu večeru se hodí dokonale.“

„Takže je pravda, co se říká? Ty to vážně chceš udělat?!“ vykřikl Nikolaj vzrušeně.

Výraz Georgovy tváře mu však na jeho otázku odpověděl dříve, než ji stihl celou položit. Nervózně si poposedl v křesle a popadl sklenku. Její obsah v jeho hrdle zmizel jako pár kapek vody na rozpáleném pouštním písku.

„Už je moc pozdě to vzdát,“ utvrdil ho George ve své nezlomnosti.

„Nestojí za to zbytečně umřít. Ty... Ty prostě musíš být hrdina za každou cenu! Musíš jí prostě dokázat, že jsem pro ni dost dobrej,“ střídal Nikolaj rozhořčený a vyčítavý tón s elegancí divadelního herce.

Měl na mysli Elenu, vysokou štíhlou hnědovlásku, se kterou se oba seznámili před několika lety. Na Georgovi viděl již od začátku, jak moc ho dívka přitahuje. Vlastně se mu nedivil. Její nádherné hnědé oči a neopakovatelné osobní kouzlo z ní dělalo perlu válející se v šedivém popelu.

„Nedokážu bez ní žít. Buď zítra proletím Holsovým pásem s lékem na ten mor, nebo zemřu,“ oznámil mu ledovým klidem George, jako by mluvil o tom, co měl dnes k obědu.

„A co ICAS?“ vytáhl Nikolaj svůj hlavní trumf z rukávu. „Oni sami prohlásili, že tím polem proletět nejde. Copak to nechápeš? Oni chtějí, aby ta kolonie zanikla. Je to tam samý revolucionář, uprchlý politický vězeň a člen odboje. Za tři měsíce po nich ani pes neštěkne.“

„Že jsi mluvil se svým tatínkem,“ nasadil George kyselý výraz v obličeji, když si vzpomněl na Nikolajova otce, jednoho z nejvýznamnějších důstojníků ICAS, vojenské organizace, která prakticky řídila život na stanici. „Vážně si myslíš, že by chtěli mít na svědomí takový masakr?“

„Vím jenom, že je pěkně hnusné probudil se s dýkou v zádech,“ řekl pochmurně Nikolaj, vstal a bez jakéhokoli rozloučení odešel s pocitem, že již řekl vše, co se dalo.

O několik stránek z Nářku ztracených duší později si George lehl do postele a pokojně usnul. Probudilo ho zvláštní cvaknutí. Otevřel oči a zjistil, že oním cvaknutím bylo nabití pistole. Než se stačil vzpamatovat, dva muži ho s jemností projíždějícího rychlíku vytáhli z kavalce, nasadili mu pouta a přetáhli mu kuklu přes hlavu. Pak již ucítil jen tupou ránu do temene a upadl do bezvědomí.

„Georgi L'Armene!“ probral ho hlasitý řev z bezvědomí. „Jste obviněn z vlastizrady!“

George se podíval před sebe. Zpočátku viděl rozmazaně, po několika mrknutích však spatřil muže v uniformě vyšetřujícího důstojníka. Na hrudi jí dominoval odznak ICAS.

„Co můžete říct na svou obhajobu?“ řekl muž již trochu slaběji.

„Na jakou obhajobu? Z čeho jsem obviněný?“ zeptal se nechápavě George.

Následoval dlouhý monolog, kde se mu vyšetřovatel pokoušel nahnat strach, aniž by mu odpověděl na jeho otázku. George chvíli poslouchal, poté se však ponořil do úvah, proč je vlastně zde. Znamenala Nikolajova poznámka o dýce v zádech, že mu hrozí přímé nebezpečí?

A jaký tohle má všechno smysl? Vždyť jsem jenom žít s dívkou, kterou miluju... Zasnil se a viděl sám sebe ve společném bytě s Elenou, jak se dotýká jejího něžného těla...

Rána tak prudká, že jej srazila ze židle, ho vrátila zpět do reality. Vyšetřovatel s ním začal hrát obvyklou frašku, kdy nestále střídal své role. Chvíli se tvářil jako Georgův nejlepší přítel, který se mu snaží pomoci a o pár okamžiků později na něj řval a vyhrožoval mu mučením.

Podivnou tragikomedii přerušil příchod staršího muže. Byl to Nikolajův otec. Neřekl ani slovo, vytáhl zbraň a namířil ji na Georgovu hlavu. Ten zavřel oči a čekal na smrt. Srdce mu tlouklo jako kostelní zvony o klekání.

Zazní výstřel. George zmateně otevírá oči. Nechápe. Vyšetřovatel leží na zemi s prostřelenou hlavou. Nikolajův otec rozvazuje vězňova pouta a říká mu: „Teď je to na vás. Jestliže proletíte Holstovým pásem, zachráníte stovky životů. Hodně štěstí.“

George byl zmatený. Chtěl se zeptat proč? K čemu bylo jeho věznění a celá tahle fraška? Jeho zachránce mu řekl pouze: „V té kolonii žije Nikolajova matka.“

Mladý muž již na nic nečekal. S vysvětlením, ač nepříliš podrobným, se musel spokojit. Rozběhl se z místnosti a zmizel v bludišti chodem stanice.

O půl hodiny později již seděl ve svém raketoplánu. Zásoby léků v něm ležely přesně tak, jak je včera naložil. Jeho úpravy trysek, speciálně navržené pro manévrování mezi asteroidy, nyní projdou svým prvním ostrým testem.

Odstartoval a zamířil přímo do Holsova pásu.

Pás se skládal se stovek asteroidů v různých velikostech od malého pomeranče, přes mrakodrap až po kusy velké jako západní Čechy. Byl hustý; nebyly v něm mezery větší než několik stovek metrů.

Georgův si průlet skrz cvičil několik dlouhých hodin na simulátorů, nyní však poprvé doopravdy opustil stanici. Jeho první kosmický let. Cítil se neuvěřitelně svobodný. Z raketoplánu vypadal okolní svět přízemně a směšně.

Opřel se v křesle a i přes neustálé nebezpečí smrti si začal užívat let.

Ke kolonii dorazil po patnácti hodinách letu. Ač měl člun proraženou trysku a poškozeno několika nedůležitých systémů, let proběhl úspěšně.

Nikdy v životě nezapomene na pocit, jak mu správce kolonie radostně třese rukou a jménem necelé tisícovky lidí děkuje za záchranu jejich životů. Georgovy vytryskly slzy, sám ani nevěděl proč. Možná z toho, že poprvé v životě byl sám na sebe hrdý. Poprvé dokázal něco významnějšího než pouhé kreslení nákresů za inženýrským prknem. Najednou v sobě viděl spousty síly bojovat. O Elenu, o svou práci, zkrátka bít se o všechno do posledního dechu jako všichni hrdinové.

Jedna etapa jeho života právě skončila a on stála na prahu nové. Avšak to již je jiný příběh...