Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa pokraji života a smrti
28. 02. 2007
0
2
1590
Autor
berrie
Chtěla jsem k tomu dodat jen to, že je to zatím první část. Zbytek dopíšu a časem dodám. :)
Na pokraji života a smrti
Jako každé ráno se prodíraly sluneční paprsky hustými větvemi stromů a z čerstvě napadaného sněhu vytvářely stříbřitě svítící hedvábí. Tentokrát ale prosvítaly i skrz rudé červánky, jež vytvářely s blankytnou modří nádherný obraz.
Vítr, co profukoval, byl až nepříjemně sychravý a štiplavý. A všude bylo ticho. Nesmírné ticho. Nebyl slyšet zpěv ptáků ani štěkot psů. Nedaleko stál totiž podivný, velmi živoucí, a přesto neobydlený hrad. Jeho hradby byly několik desítek metrů vysoké, postavené z kamene, tvrdého jako diamant. Toto stavení mělo nádech tmavé šedi, některá místa však byla porostlá mechem či lišejníkem. Vytlučené otvory zřejmě představovaly okna, a protože nebyly zaskleny, hrad byl báječným útočištěm pro taková zvířata jako jsou třeba netopýři.
Nikdo jej ale neznal zevnitř. Lidé se na toto tajemné místo báli chodit, protože vždy ohlašovalo smrt. Pokaždé, co se na nebi objevily právě takové červánky jako dnes, znamenalo to prolití krve…
Dívka, oděná do překrásných bílých šatů z prvotřídního sametu a hedvábí, se na sebe dívala upřeně do zrcadla. Za ní stál statný muž v kožených kalhotách, na opasku měl připevněnou malou dýku a hruď mu zakrývala lněná košile, zdobená výšivkami ze zlaté nitě. S úsměvem si dívku prohlížel a představoval si, jak asi vypadá její tělo bez šatů. V šedivých očích mu blýskali nezbední čertíci.
Dívka neměla ani tušení, že je za ní. Svraštila čelo a zašklebila se. Přemýšlela nad nacházející svatbou a co všechno ještě musí zařídit. Pak se zhluboka nadechla. Chystala se vykročit směrem ke dveřím, aby si došla do kuchyně pro kousek chleba. Zarazila se však při pohledu na muže. Údivem otevřela pusu.
„Co tu děláte?!“ vykřikla zděšeně.
„Dívám se na svoji budoucí nevěstu. Linnet. Jak překrásné jméno,“ usmál se. Dívka se uklidnila a odhodila neposedný pramen, co jí spadl do tváře.
„Vidět nevěstu před svatbou ve svatebních šatech přináší smůlu. To nevíte?“
„Na pověry nevěřím,“ odfrkl si.
Odvrátila od něho pohled. Jeho oči byly tak zlé a přitom se jí vždy rozklepala kolena, když na ní pohlédl. A věděla, že to nebylo strachem. Přistoupil pomalu k ní a vzal její obličej do dlaní. Byla nádherná. Zlatavé vlasy jí splývaly po zádech a k nim ladily medově oříškové oči. Měla sametově hebkou pokožku, rty plné, pěkně do růžova vybarvené.
„Jsem rád, že mou nevěstou budete vy, hraběnko z Veldmoontu.“ prozradil jí a něžně jí políbil na rty. Jen si s nimi jemně pohrával, pak se od ní odtrhl. „Nechtěla byste si se mnou ještě dnes vyjet na malou projížďku?“ navrhl.
Jejich vyjížďka trvala už asi hodinu a půl. Seděli na statných koních a velkou rychlostí se řítili po zasněžených pláních, pak lesem, úzkými pěšinami nebo přecházeli přes potok, až se dostali na kopec.
„Pojedeme se tam podívat?“ ukázal na vysoký hrad.
„Ericku, prosím vás, nechoďme tam!“ prosila úpěnlivě Linnet a v očích měla neskrývanou hrůzu.
„Linnet, snad těm báchorkám nebudete věřit.“ kroutil nechápavě hlavou. Dívka odvrátila hlavu, aby zakryla lesknoucí se oči. Pak se jemně kousla do spodního rtu a nadechla se.
„Lidé, kteří sami vyhledávají smrt, jsou hloupí,“ zamračila se. „ Pokud tam opravdu půjdeme, už se nikdy nevrátíme.“ varovala ho.
„Pche! Jak si můžete být tak jistá? Byla už jste tam někdy? Linnet, to neznamená, že když nějaký zvědavec chce hrad prolézt a nedává si pozor a zabije se a jsou zrovna červánky, že to tak bude pořád! Jen náhoda!“
„Tak proč tedy, když je to jen náhoda, při každých červánkách někdo zemře? Proč je u jeho domu krev?“ ptala se sklesle.
„Nejspíš proto, že si to lidé vzali do hlavy, dávají si až příliš pozor, pak se leknou zašustění křídel a… Je to prostě hloupost,“ usoudil. Vrhl na Linnet pohrdavý pohled, pobídl koně a rozjel se směrem k hradu. Dívka za ním volala, ať se vrátí, Erick však neuposlechl a dál se řítil směrem kupředu. Linnet si otřela slzy z tváří, které se jí řinuly z očí a roztřesenýma rukama pevně chytla otěže. Pak pobídla i svého koně, aby dohnala svého snoubence.
„Máte u sebe zbraň? Jakoukoliv?“ zeptala se s nadějí v hlase, když ho dostihla.
„Na to, že jste velice pověrčivá, Linnet, jste také velmi odvážná.“ usmál se a nic víc k tomu neřekl. „A o vašem bratrovi vím.“ dodal tajemně. Dívka se zarazila a podezřívavě se na něj podívala.
„Nemůžete o něm vědět! Nikdo o tom nesmí mluvit!“ Erick jí věnoval až soucitný pohled. O jejím bratrovi věděli všichni a neustále se o něm povídalo. I přestože to bylo zakázáno. Každý jej vinil ze všech vražd, co se událi. Povídalo se i to, že se z něho stala jakási zrůda. A živí se čerstvou krví.
„Linnet, když jsem s někým zasnouben a velmi rád bych se o něm něco dozvěděl, sháním si informace.“ oznámil jí a usmál se.
Kvůli strmému kopci museli nechat koně dole a šplhat nahoru. Oba byli celí zpocení a udýchaní. Linnet se sukně zaplétali do nohou, takže občas klopýtla a Erick ji musel zachytit, aby se neskutálela.
„Ještě kousek a už tam budeme.“ řekl uchváceně Erick. Pak se vyhoupl na spadlý kmen a napřáhl ruce k Linnet. Ta se jich chytla a s jeho pomocí se vyhoupla za ním. Erick ji chvíli držel pevně v objetí a odmítal pustit, i když sebou dívka zmítala a říkala, že na to není vhodná doba. Celou si ji prohlížel a všiml si i jejího ruměnce. Mírně se pousmál a pak ji konečně pustil.
Společně došli k hradní bráně. Linnet zamrazilo v zádech, když si všimla škrábanců v okovaných dveřích. Všude okolo se linul pach krve a smrti.
„Prosím, pojďme pryč!“ žadonila Linnet a tahala přitom muže za rukáv.
„To jsme ten kopec vyšlapali pro nic za nic?! Linnet, sakra, přestaňte hysterčit!“ křikl na ni. Podíval se na ni zvláštním pohledem, až to dívku uklidnilo. Pak se obrátil zpět k bráně a snažil se jí otevřít. Po chvilce zápolení konečně závora povolila. Oba tiše vnikli dovnitř, aby se dostali na nádvoří, proklouzli několika úzkými cestičkami, až došli k pootevřeným dveřím. Linnet se nesouhlasně podívala na Ericka.
„Pojďme,“ nevšímal si jejího pohledu, vzal ji za ruku a vedl ke dveřím. Jejich úplné otevření odhalilo malé schůdky vedoucí k dalším pootevřeným dveřím. Linnet se třásla strachem, ruce měla smrtelně ledové a sotva dýchala. V duchu si nadávala, jak se vůbec mohla nechat přesvědčit. Nejradši by se sebrala a utíkala pryč odsud, jenže… Všechno tu bylo tak stísněné, strašidelné, že nedokázala utéct, natož se jen otočit za sebe. Neustále na sobě cítila něčí pohled, který ji propaloval. Věděla, že je někdo sleduje. Cítila to.
Síň, do níž vešli, podivně zapáchala. Ze zdí a podlahy sálala mnohem větší vlhkost než v ostatních částech hradu, jež stačili už projít. A zřejmě tu někdo pobýval. V místnosti totiž byly zapáleny svícny, které toho ale moc neodhalovaly. Jen obrovský stůl, na němž byly položeny. Erick k němu došel pomalým a váhavým krokem, aby si jeden svícen vypůjčil a prohlédl síň. Jen co nasvítil na zeď, spatřil nějakou červenou tekutinu skapávající na podlahu. Tentokrát posvítil směrem dolů a uviděl smáčené dřevo a na některých místech i louže.
„Je to krev.“ poznamenala Linnet. Erick tomu ale nechtěl věřit. Kde by se vzalo takové množství krve? Poklekl a promnul tekutinu mezi dvěma prsty. Přičichl. Linnet měla pravdu. Je to krev.
„Ericku, nemáme tu co dělat! Proč se prostě nesebereme a neodejdeme? Nikdo nás tu neviděl, nemusíme mít obavy… prosím!“ žadonila Linnet naléhavě, ale šeptala, aby je náhodou někdo nezaslechl. V jejích očích se znovu zaleskly slzy. Erick k ní popošel a snažil se ji utěšit. Neměl ji brát s sebou. A měl tušit, že se za těmi povídkami skrývá něco pravdivého. Už se chtěl otočit, odejít s Linnet pryč, jenže si všiml tajemného stínu před sebou. Lekl se tak, že upustil svícen. Rychle popadl dívku za ruku a táhl ji na druhou stranu místnosti.
„Co se děje?“ křikla vyděšeně Linnet.
„Myslím, že bychom měli co nejrychleji vypadnout.“ oznámil jí. A dál ji táhnul k druhým dveřím. Linnet se otočila za sebe a ten zlomek vteřiny ji stačil. Vytrhla se Erickovi a pomalu se vracela zpět. Mhouřila v té tmě oči, aby lépe viděla do tváře muži, který ji přišel velice povědomý.
„Linnet!“ vykřikl ten muž. Jeho hlas byl naplněn radostí a štěstím. Ze svého místa se však nepohnul. Dále zůstával stát ve stínu, ruce měl složené na prsou, hlavu skloněnou.
„Už dlouho mě tu nikdo nenavštívil. A teď ke mně přijde moje milovaná sestřička! Jaká to příjemná osoba. Víš, že tebe, Lynn, bych tu ani ve snu nečekal?! Vždycky jsi byla pověrčivá, všeho jsi se bála a málokdy jsi vystrčila nos do tmy.“ řekl až pohrdavě. Rukou si promnul bradu a na chvíli se zapřemýšlel. „Nu, ale jsem rád, že jsi tu. A abys věděla jak moc, přichystám pro tebe velkolepou hostinu.“ na tváři se mu objevil vychytralý úsměv, ale ten Linnet nezahlédla.
„Sebastiane, já… Ty jsi naživu!“ lapala po dechu.
„Ano, drahá Linnet. Jsem,“ přisvědčil. Pak se jeho pohled přesunul k protějším dveřím na pro něho neznámého muže.
„Kdo je to?!“ pokývl hlavou na Ericka. Nedůvěřivě těkal očima z jednoho na druhého.
„To je můj snoubenec.“ vysvětlila Linnet. „Erick von Careenland,“ dodala. Sebastian se ušklíbl. Poznal, že si ten muž získal její srdce. Hlas se jí při vyslovení jeho jména změkčil a měl tak trochu i příchuť pýchy.
„Láska!“ špitl pro sebe, hrůzou se otřásl, zkřivil tvář a odplivl si s nechutí na zem. Pak se porozhlédl po místnosti.
„Ehm…,“ odkašlal si. „Toto není síň pro pobyt mých hostů. Následuj mě, Lynn,“ vzal dívku za ruku chystajíc se s ní odejít, najednou se však zarazil. „Samozřejmě pojďte i vy, Ericku,“ popostrčil jej ke své sestře.
„Rád bych vás také seznámil se svými… přáteli.“
Konec 1. části