Pátek třináctého

„ Tak broučku, je čas jít,“ pohladila holčičku po hlavě paní Magdalena.

„ A kam, tetičko?“ pravilo zvědavě dítě.

„ Už jsi zapomněla? Chceme jít přece do zoo. Celý týden se na to těšíš.“

Děvčátko si právě hrálo s panenkou a nemyslelo na nic jiného, než na to, jak jí zaplete vlásky. Proto nebylo divu, že se mu nikam nechtělo.

„ A nemůžeme tam třeba až zítra?“ řeklo prosebně.

„ Ale Daisinko, co tě to napadá? Zítra už tu přece budeš mít maminku a nezbyde čas. Pojď, odlož si Mimi a oblékej se.“

Malá neteřinka poslušně udělala, co jí její opatrovnice přikázala. Se zástěrkou se jí sice muselo trochu pomoci, stejně jako se zavazováním tkaniček, ale nakonec byly přípravy dokončeny.

„ Tak pospěš, ať nepřijdeme pozdě. Odpoledne tam bývá spousta lidí.“

Vyšly na ulici. Počasí jim ten den přálo, rtuť v teploměru vyšplhala téměř až na ‚nejvyšší metu‘.

„ Hlavně musíš dávat pozor, až budeme přecházet ulici, zlato,“ napomínala děvče paní Magdalena.

„ A taky nezvedej nic, co leží na zemi. V téhle čtvrti je spousta narkomanů, mohla by ses zranit o nějakou použitou injekční stříkačku. To by mi tvoje maminka nikdy neodpustila, kdyby se ti něco stalo. Raději tě vezmu za ruku....,“

„ Ale ne, já půjdu sama,“ nesouhlasilo dítě.

Vyškublo svou drobnou ručku z ženina sevření a začalo vesele poskakovat po chodníku.

„ Zpomal, drahoušku, já nemohu tak rychle,“ napomínala ji obstarožní dáma, které široký klobouk s květinovým potiskem zakrýval většinu obličeje, a tak dobře neviděla.

„ Jasně, teti,“ vypísklo děvče.

„ A chovej se slušně, jsi na ulici a ne na hřišti,“ chtěla ještě dodat paní Magdalena, ale holčička ji už neposlouchala.

Zahlédla totiž malé černé kotě, jak se chystá vkročit přímo do čtyřproudé silnice.

„ Počkej, kočičko, to nesmíš,“ vykřikla a běžela za ní.

Její opatrovnice zavřela oči. Slyšela skřípání brzd, dětský pláč, vzrušené hlasy....

Po jedné z brooklynských ulic kráčela tmavovlasá mladá žena, která napadala na jednu nohu. Šla pomalounku, jako by se jí vůbec nechtělo, a zároveň věděla, že na místo určení dojít musí. Přemýšlela. Ještě pořád by teoreticky mohla jejich setkání zrušit....ale to si přece  Tony nezaslouží. Nebo....ano?

„ Ne, to nesmím udělat, už znovu ne,“ pomyslela si.

Vzpomněla si, jak byli James, Michael, David a Shema rozhořčeni, když jim jednomu za druhým odřekla schůzku. A proč? Sama nevěděla. Asi necítila potřebu navázat s někým vztah.

Po několika minutách zastavila a sklopila hlavu. Znovu se totiž dostavil ten pocit, že vlastně nikomu nic tak špatného neprovede, když půjde zase zpátky domů. Tentokrát to chtěla překonat....ale za nic na světě se nemohla donutit udělat další krok.

„ Zavolám mu a řeknu, že mi není dobře. Určitě to pochopí,“ zkoušela přesvědčit samu sebe a bezmyšlenkovitě přitom pohladila kočku, která se jí otřela o nohy, vtěsnané do nylonových punčocháčů.

Najednou do jejího zorného pohledu vstoupil podivný muž. Vypadal, jako že má za sebou bouřlivou noc. Potrhané oblečení, rozcuchané vlasy, kyselý páchnoucí dech. Pocítila jisté znepokojení....ale to už jí individuum vzalo za ruku....

„ Co tím chcete říci, že moje testy jsou pozitivní?“ vykřikl postarší šedivějící muž a pohlížel na lékaře se zoufalství v očích.

„ Jak jsem řekl. Je mi to moc líto, ale nakazil jste se virem HIV. Ještě není důvod k panice, znám spoustu lidí, co takto žili mnoho let....“

„ Proboha....ale jak je to možné....vždyť já partnery nestřídám....,“ řekl trochu nepřítomně Simon Sinclair.

„ Mě by ani nenapadlo, abych vás z něčeho takového obviňoval,“ uklidňoval ho MUDr. Pattinson.

„ Ale nějak....se to přihodit muselo. Přemýšlejte.“

Nešťastník na něj obrátil své tmavomodré oči.

„ Přísahám, že Daniel je naprosto čistý,“ zašeptal zoufale.

„ Ještě nikdy mě nepodvedl, a že by měl příležitost. Onehdá na ulici potkal takovou jednu moc hezkou slečnu....ale říkal, že si s ní nezačal....“

„ Samozřejmě, věřím vám. Ale tato nákaza se nepřenáší pouze pohlavním stykem. Stačí třeba špinavá injekční stříkačka, veřejná toaleta....“

„ Nikdo, koho znám, si nepíchá, pane doktore,“ řekl přesvědčeně pan Sinclair.

„ Z toho to být prostě nemohlo.“

„ Opakuji vám, že je mi to opravdu líto. Teď běžte domů a zkuste se nad tím trochu zamyslet.“

Muž poslušně vstal a zamířil ke dveřím. Pak ho ale něco napadlo a zastavil.

„ Myslíte, že se kocouři mohou nakazit HIV?“ vyhrkl.

„ Prosím vás, co vás to napadá? Takový nesmysl. Jste jenom rozrušený.“

„ Víte, já bych nechtěl, aby se Friskovi něco stalo....my ho oba máme moc rádi,“ vydechl pan Sinclair.

„ Leda že byste ho poškrábal a potom mu provedl transfuzi vlastní krve,“ pokusil se doktor o černý humor, ale postarší pán jenom zavrtěl hlavou a vyšel z ordinace.

Rychle jsem vyšla zadními dveřmi chaty, došla k chodníku a podívala se na obě strany ulice, než jsem přešla. Ano, byli tam, téměř na konci bloku domů, kráčeli vedle sebe a David Dinn se držel strýce za ruku. Počkala jsem, až dojdou k další příčné ulici, a pak vyrazila za nimi. Držela jsem se blízko stromů, kdyby se najednou otočili, aby přešli na druhý chodník. Mezi stromy a domy jsem občas zahlédla kousek pláže a moře, matného a pustého. Chladný vzduch byl prosycený slanou mořskou vůní.

Na rohu se David Dinn se strýcem zastavili a obrátili se, aby přešli na druhou stranu. Skryla jsem se za strom. Nejezdila žádná auta. Přešli a vydali se postranní ulicí. Také jsem opatrně přešla  a běžela na křižovatku, kde zahnuli za roh. Nenápadně jsem nahlédla do postranní uličky, ale nikoho jsem neviděla.

Kolem pomalu přejel velký černý vůz. Před vchodem elegantního domu z přelomu století seděla stará kočka a obezřetně mě sledovala. Odněkud zblízka se ozval hlas rozhlasového komentátora. Rychle jsem pokračovala v chůzi. Od moře zafoukal vítr. Měla jsem pod svetrem lehké letní šaty a vítr mě chladil do nohou.

Na dalším rohu jsem se zastavila, dívala jsem se oběma směry, ale nikde je neviděla. Když jsem se otočila, abych se vydala zpátky do chaty, spatřila jsem, že se ke mně blíží dva vousatí muži v tmavém obleku a tmavém plstěném klobouku. *

„ Mám rád pátky třináctého,“ pomyslel si napůl slepý starý kocour, povalující se na koberci u krbu.

Nevěděl proč, ale cítil k nim podivnou úctu. Dny, které přinášejí smůlu. Stejně jako černá barva. Tak černá, jako jméno, vyvedené na okraji jeho misky. Frisk.

* tento úryvek je vzat z knížky Davitina harfa od Chaima Potoka