Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHagenův zvon
07. 03. 2007
0
4
885
Autor
Poem
„Bim – bam“
„Pane Bože, ať už to přestane, prosím. Prosím, už dost. Už dost,“ šeptal jsem do tmy svým kolenům, která mi jako dvě ramena lisovacího stroje tiskla dlaně k uším.
„Bim - bam“
Schoulený na bobku do jednoho lidského klubíčka kostí vzlikal jsem a slzy mi kanuly z křečovitě zavřených očí, jako by prosakovaly strachem slepenými víčky. Plakal jsem a nebylo útěchy, která by vysušila moje tváře.
„Bim - bam“
Vodou smáčený jíl se mi lepil na záda a já cítil, jak si chlad razí cestu skrz kůži k morku mých roztřesených kostí. Strach se mi rozléval po celém těle jako husí kůže a studený pot, jehož kapky se slévaly v potůčky. Každým svým pórem jsem cítil jejich slanou chuť. Jeden takový potůček se mi přelil přes vystouplou žilku na spánku, která pulzovala v rytmu –
„Bim - bam“
Ten zvuk se nesl vzduchem s takovou dravostí, že jsem ho i přes křečovitě třesoucí se ruce, přitisknuté dlaněmi k uším snad ze všech sil, které mi jen zbývali, nejen slyšel, já ho i cítil.
„Bim – bam“
Ten zvuk kmital a za ním kmitaly jeho ozvěny. Strašlivý pekelný chorál zpívaný trojhlasem proměněn ve chvění - co ve chvění, v zemětřesení – poskakoval z kamene na kámen, stékal v pramíncích podzemní vody po jílovitých stěnách a srážel se a roztahoval v kalužích na zemi. Nesl se vzduchem, tím vlhkým vzduchem, který v tu chvíli stál, prostě se zastavil, stejně jako čas a ta chvíle se stala nekonečně dlouhou.
„Bim – bam“
„Proč jsme sem jen lezli, proč, Pro Boha, proč?“
***
„Protože bys to vykecal!“
„Nevykecal, Vašku, vážně ne! Přísahám a jestli lžu, tak snim Emilovu koblihu!“
(Emil byl Vaškův kůň. No on to vlastně byl poník, ale nám v těch dvanácti nebo třinácti letech jako kůň připadal)
„Neřikej mu to, Venco! Jesli mu to řekneš, vyseru se na vás a nikam s váma nejdu!“
„Ale ty pudeš Adame, i kdyby ten srab šel s náma. Ale to se nemusíme bát, protože jesli mu to Venca řekne, tak on to doma vykecá a maminka ho nikam nepustí.“
„Nene, nevykecám a pustí, abyste věděli, pustí. Protože já jí mám tákhle pod palcem, já se nikoho dovolovat nemusim!“
„Ty máš tak pod palcem suchý z nosu, ty sralbotko! Ale co, Tomáš má pravdu, když ti to řeknu, ty to doma vybleješ mamince, ona si tě pěkně schová pod sukni a my od tebe budem mít aspoň pokoj. Byl si někdy na Americe, Stejsky?“
(Stejsky vážně nedělal ostudu svému příjmení a svojí přezdívce už vůbec ne. Jmenoval se Michal Stejskal a přezdívu „Stejsky“ jsme mu dali jednak abychom zkrátili jeho příjmení a jednak proto, že kdykoli byl někde déle jak jeden den sám, začalo se mu stýskat po mamince. Takový to byl maminčin mazánek tenhle Stejsky.)
„Ne, já eště nebyl v životě v cizině, ani na Slovensku ne.“
„Nemyslim v tý zemi, ty blbečku. Myslim Malou a Velkou Ameriku, ty zavřený lomy na Mořině. Tak tam chceme dneska v noci přespat.“
„Nikam nejdu, já s nim nikam nejdu a za tim si stojim. Se mnou nepočítejte! Já nemám zapotřebí, abych tam dělal chůvičku tomuhle utřinosánkovi, kerej se mi v noci bude cpát pochcanej do spacáku. Seru na vás a děte si sami.“
„Na tom nic není, spát v nějakym zavřenym lomu! To je zívačka!“
„Jo zívačka? Ale to eště nevíš, ty hrdino, že my v tom lomu přenocujem pod Hagenovym zvonem…“
***
Pověst o Hagenovym zvonu znal u nás jen málokdo, pochybuju, že Ty Milý Čtenáři, jsi o ní někdy slyšel. Naši tátové a dědové by Ti o ní dokázali povědět víc než já, protože to právě oni na takových příbězích vyrostli. To oni se honili mezi alejemi jabloní, jako Vinetou savanou, to oni při zkoušení před tabulí lovili bobříky mlčení a to oni kradli potají z babiččiných jehelníčků žluté „Vontské“ špendlíky. Možná, že i Tebe nějakým způsobem poznamenal vliv Julese Vernea, Karla Maye nebo Jaroslava Foglara. Stejně jako poznamenal nás čtyři…
Ve svých dvanácti nebo třinácti letech jsem tu pověst uměl takřka nazpaměť. Četl jsem ji snad milionkrát a s klukama jsme si jí v „klubovně“ mockrát vyprávěli při zapálené svíčce, ale dnes budu rád, když ji poskládám dohromady bez větších nepřesností a tak, aby Ti alespoň z poloviny pomohla pochopit, proč pro nás byla ta „výprava“ tak vzrušující…
Hagen byl německý důstojník, který měl za druhé světové války na starost dohlížet nad částí nebo snad dokonce nad celým Berounským okresem v nacisty podrobeném Československu. Za dobu okupace na úkor českých obyvatel shromáždil celkem slušné jmění, které měl odevzdat svému velkému vůdci Adolfu Hitlerovi. Měla to být především truhla plná šperků, takzvaného „rodinného zlata“ venkovských lidí. Když se však chýlilo ke konci války a Hitlerova moc v Čechách slábla tak, jako se německá vojska stahovala z okupovaných území. Češi se vzbouřili a šli po Hagenovi. Tomu se však podařilo uniknout, a to i se zlatem. Pár dní se schovával v lomech na Mořině, kterým se říká Velká a Malá Amerika (dnes jsou i přesto, že jsou zavřené, hojně navštěvovanou turistickou atrakcí), kde ho vesničané stejně našli a pronásledovali ho štolami hluboko pod zemí až ke zvonu, kterým si dělníci v lomech oznamovali začátek a konec pracovní doby. Tam si Hagen naposledy zazvonil a pak si sám prohnal kulku hlavou. Od té doby se tomu zvonu říká „Hagenův zvon“ a dělníci už na něj nikdy nezvonili, protože věřili, že je prokletý, a že kdo na něj zazvoní, ten zemře. Velkou a Malou Ameriku prozkoumalo nespočetně mnoho lidí, truhla s „pokladem“ se však prý nikdy nenašla…Je docela možné a jistě mi dáš Milý Čtenáři za pravdu, když řeknu, že i pravděpodobné, že Hagen stihl ještě před svou „kapitulací“ nechat truhlu odvést do Berlína, ale nebyla by to žádná pověst, kdyby se nenesli řeči o tom, že truhla je stále ještě skryta někde ve stínu štol v lomech Mořina…
Nesmím však zapomenout na tu nejtemnější část pověsti, kterou s oblibou vyprávěli dělníci z těchto lomů ostatním obyvatelům, a sice tu, že duch mrtvého Hagena prochází štolami a hledá svůj poklad dodnes. Někdy je prý za chladných večerů zahalených mlhou od opuštěného lomu slyšet odbíjení zvonu, které se nese po polích jako zlověstné varování každému, kdo by se snad jen pokusil Hagenův poklad vypátrat.
***
Já, Vašek a Adam jsme si toho večera dali sraz u „Dubu tří bratří“ kousek od „Dračí skály“. Bylo to rozcestí se směrovkami v barvách turistických značek a naše cesta měla vést lesem asi tři kilometry po žluté. Vašek byl náš vůdce, největší autorita mezi námi, byl to ten typ, bez kterého by se nikam nešlo a bez kterého bychom byli ztracení. Už ve svých dvanácti nebo třinácti letech to byl zkušený zálesák. Poznal každý strom, uměl rozdělat oheň, uvázat na laně uzel snad na tucet různých způsobů, ale ani v jednom případě uzel nepovolil. Hanbou jsem se mohl propadnout, když jsem viděl, že přišel na sjednané místo oblečený do maskáčové kombinézy, zatímco já měl na sobě tepláky a šusťákovou bundu. O jeho důležitosti leccos vypovídala i jeho výbava. Nesl na zádech batoh s nožem, sekyrou, celtou, čutorou, baterkou a lanem, zatímco mě v ruksaku cinkaly kotlík, ešusy, lžíce, plecháčky a lihový vařič. Adam měl na zádech bágl s bochníkem chleba a láhvemi s pitnou vodou. Vašek byl prostě náš velitel a nikdo nebyl proti. Dokonce ani Stejsky ne, který chtěl být při každé příležitosti hrdina jako z komiksu. Vlastně se mu to tehdy i částečně podařilo. Objevil se nečekaně jako Spider-Man, ale s elegancí, která byla vlastní spíš psovi Goffymu z pohádek o Mickey Mouseovi.
Nikdo z nás ani v nejmenším nečekal, že Stejsky půjde, ale poslat ho domů jsme už nemohli, protože už jsme byli na půli cesty lesem a tma se začínala nebezpečně přibližovat. Nemohli jsme si prostě vzít na svědomí to, že by se mu cestou zpátky mohlo něco přihodit. A tak šel s námi nebo spíš za námi – loudal se „jak smrad“! Zdržoval nás tak, že jsme k oploceným lomům dorazili až po západu slunce. Měli jsem ale štěstí, protože tu noc bylo jasno a měsíc byl v úplňku. Zářil jako obrovský stříbrný reflektor, pod jehož světlem jsme hledali ten správný vchod do štol.
Když jsme ho konečně našli, byl už nám měsíc k ničemu. „Vytasili“ jsme tedy baterky a šli po stopách Hagenova zvonu. Venku byl horký letní večer, ale v podzemí bylo tak chladno, že nám od úst s každým výdechem stoupaly obláčky páry. V tu chvíli jsem byl rád za svou šusťákovku.
Světla baterek poskakovala po stěnách a po podlaze tunelu, ve kterém se ozývalo nic než jen ticho přerušované našimi kroky. Byl jsem strachy celý zdřevěnělý, skoro jsem nemrkal a gravitace jakoby ze všech částí mého těla působila nejvíc zrovna na bradu. Nespouštěl jsem oči z pruhu bílého světla linoucího se od mé baterky a když už mě přeci jen něco donutilo podívat se do tmy, uviděl jsem na chvilku něco, co mě vyděsilo tak, že jsem málem nezadržel výkřik. Uviděl jsem Hagena! Nebo jsem si alespoň na zlomek vteřiny myslel, že ho vidím. Jeho nebo jeho ducha. Každopádně to byl jen flek na sítnici, který se vám na okamžik objeví před očima, když odtrhnete oči od světla. S nepopsatelnou úlevou jsem se opět zahleděl na svit baterky, když mi z čista jasna míchou proběhl tak omračující pocit čistého zděšení, který mi narovnal tělo jako žehlící prkno s takovým trhnutím, až mi baterka vypadla z ruky. Panický křik se odrážel jako vší silou hozený „hopík“ od stěny ke stěně, od země ke stropu, ode mě k Vaškovi, od Vaška k Adamovi a od Adama zpátky ke mně. Ten křik mi drásal nervy a trhal ušní bubínky. Zacpal jsem si uši přiloženými dlaněmi a otočil se. Moje baterka, kterou jsem leknutím upustil vrhala proud světla směrem ke zdroji toho křiku. Byl to Stejsky kdo křičel. Stál tam vprostřed chodby se zakloněnou hlavou, oči upřené ke stropu tunelu a z úst se mu dral nepřetržitý křik, ve kterém se mísila čistá hrůza s naprostým zoufalstvím a bezmocí. Podíval jsem se ke stropu a začal křičet také. Něco tak hrůzostrašného jsem mohl dosud vidět jen v nějakém hororovém nebo dokumentárním filmu, ale teď jsem to viděl na vlastní oči a bylo to skutečné. Bylo to skutečné a bylo to kousek ode mne.
Bylo to hejno netopýrů. Vyseli, jeden vedle druhého jako hrušky, zavěšení nohama za strop a ze zubatých tlamiček otevřených dokořán se jim linul ten nepříjemný pisklavý zvuk, který vám zaručeně způsobí mrazení v zádech.
V tom okamžiku si nikdo z nás neuvědomoval, že náš křik jim vadí stejně jako ten jejich nám a tak už šlo jen o to, kdo jako první ztratí nervy. A byl to Stejsky. Prostě nesnesl ten pisklavý zvuk, maličkých netopýřích hlasivek smíšený s pohledem do jejich slepých očíček. Propadl panice a s histerickým řevem a očima zalepenýma slzami, se dal na útěk ze štol. Jeho nářek a dusot utíkajících nohou nebyl žádným požitkem pro ty velké páry netopýřích uší a my tak byli svědky něčeho strašidelného a nádherného zároveň. Jeden po druhém se ti noční tvorové snášeli ze stropu a v černošedých oblacích za zvuku šelestění sametových křídel se vrhali na nás, na něj, ven.
To už jsme nevydrželi ani my tři a vzali jsme nohy na ramena. Nechal jsem baterku baterkou a poslepu jsem utíkal co mi jen síly stačily a kam mě jen nohy nesly. Nevím jak dlouho a jak daleko jsem to vlastně běžel, ale za to vím, že když jsem se konečně zastavil, zůstal jsem úplně sám. Všude byla černočerná tma, chlad a ticho. Vyčerpáním a zoufalstvím se mi podlomila kolena a já se zhroutil na zem. Naprosto jsem zpanikařil a propadl v úzkostlivý pláč. Plakal jsem a plakal, jako kdybych měl zaplatit všechny ty slzy, které jsem za svých dvanáct nebo třináct let zatlačil. Plakal jsem usedavě snad celou věčnost. Plakal jsem dokonce i když už jsem neměl co plakat a oči jsem měl úplně suché.
Když jsem se trochu uklidnil, soustředil jsem veškerou svou pozornost do uší. Zaposlouchal jsem se a slyšel jsem jen svůj dech, který se pod vlivem té hrůzi ještě víc zrychloval. A slyšel jsem tlukot svého vyděšeného srdce, které jsem myslel, že mi každou chvíli vyskočí krkem na jílovitou podlahu. A slyšel jsem kapky vody stékat po vápencových stěnách a odkapávat na zem. A slyšel jsem ještě něco. Něco, co mi zježilo všechny chlupy a vlasy na mém těle. Slyšel jsem:
„Bim – bam“
***
„Bim – bam“
Myslel jsem si, že zešílím, že mi přeskočí a že se odtud už nikdy nedostanu. Otázkou však zůstává, dostanu-li se odsud vůbec někdy, i kdyby mi nepřeskočilo nebo mě to jinak nepoznamenalo? Ne! Stejný už rozhodně nebudu.
„Prosím, prosím, už dost, už dost, Pane Bože, prosím. Neměli jsme sem chodit, měl jsem poslechnout mámu a zůstat doma. Já chci mámu, já chci domů. Prosím, už dost.“
A ten zvuk najednou ustal, najednou z ničeho nic byly mé prosby vyslyšeny a bylo ticho. Srdce, které jsem měl ještě před chvilkou v krku se najednou rozhodlo, že se probije ven z mého těla hrudníkem. Ústa jsem měl pootevřená údivem a očekáváním. Nebo spíš strachem než očekáváním. V puse jsem měl sucho, jen koutky byly vlhké a osolené slzami, které mi pomalu zasychali na tvářích a stahovaly mi pokožku, jak to tak po pláči bývá.
Hleděl jsem do tmy a neviděl nic jiného než ji. Než ji a jen ji na sto stejných způsobů. Co jsem asi tak mohl čekat, že uvidím? Bez baterky… Já ale věděl, co bych tam mohl vidět. Věděl jsem to a bál jsem se na to jen pomyslet, jen si to představit. Jímala mě hrůza při pomyšlení, že bych jen na chviličku zavřel oči a po tom, co bych je znovu otevřel by přede mnou v té tmě stál sám Hagen. Jeho duch nebo jeho mrtvola v leskle černém kabátě s lebkou a dvěma velkými tiskacími „S“ na klopě. V natažené ruce by svíral svou pistoli a mířil by mi s ní přímo mezi oči. Tu kulku, která mu byla tehdy osudnou by teď měl schovanou pro mě a já bych nemohl nic dělat. Vůbec nic.
A najednou jsem si uvědomil, že takhle umřít nechci. Tady, na kolenou a v té děsné šusťákovce.
„Ne, takhle ne!“ vykřikl jsem a postavil jsem se na nohy. „Tak si pro mě poď, ty fašistickej šmejde!“ zatnul jsem ruce v pěsti a vykročil do tmy. „Poď si pro mě, když mě tak chceš, h? Notak, jsem tady a čekám tu na tebe!“ nejistota byla ta tam a její místo najednou vystřídalo odhodlání a vzrušení. „Víš dobře, že ti nikam neuteču, když nemám ani tu posranou baterku.“ vykřikoval jsem neznámo kam a nevědomky přidával do kroku. „Na co čekáš, ty prašivej nácku, h? No tak si to poď rozdat, dělej!“ už jsem skoro běžel. „Táhni ke všem čertům a pozdravuj tam kámoše Dolfa, zmrde!“ když jsem tuhle poslední větu dořekl, ucítil jsem něčí ruku na svém rameni a v tom jako by mě polili studenou vodou. Na chvíli jsem myslel, že umřu. Ale jestli mám umřít, tak aspoň jako chlap! Prudce jsem se otočil a zaťatou levačkou někoho udeřil vší silou přímo do nosu. Ozvalo se křupnutí chrupavky a duté žuchnutí na zem.
Když mi vyprchávající se vztek a hrůza znovu odtemnili oči, viděl jsem na zemi sedícího Adama, jak se drží za nos a ruce má od krve. Něco si huhňal, ale ten nos měl přeražený, takže mu nebylo moc dobře rozumět, ale odtušil jsem, že to bylo něco jako: „Ten blbec mi zlomil nos.“ Vedle něj klečel Vašek a pod světlem baterky si prohlížel už pomalu natékající Adamův nos. Stejsky, bledý jako stěna, stál za nimi s nepřítomným výrazem ve tváři. Jeho oči jakoby se koukali skrz mě a rty se mu němě pohybovaly stále v tom samém rytmu, jakoby pořád dokola opakoval: „Já zazvonil. Já umřu.“
***
Ještě tu noc jsme se vrátili domů a každý z nás dostal od rodičů pěknej „příděl“. Nalhali jsme jim totiž, že budeme přespávat u Vaška. Jenže Stejskyho maminka večer volala Vaškovým rodičům, aby se ujistila, že tam opravdu jsme a všechno to prasklo.
Adama ještě tu noc odvezl jeho táta do Prahy na pohotovost, kde mu udělali rentgen, který prokázal, že má ten nos opravdu zlomený, takže dostal na dva týdny takový „chránič“, který měl gumou připevněný na hlavě. Všichni se mu smáli, že vypadá jako Michael Jackson, ale já se nesmál…
Při nejbližší příležitosti mi kluci vyprávěli, co se vlastně stalo, když jsem se v těch štolách ztratil. Po tom netopýřím útoku vzali všichni „do zaječích“, ale Adam s Vaškem utíkali stejnou chodbou, takže zůstali celou dobu spolu. Stejsky si myslel, že utíká k východu z lomu, ale v posledním tunelu špatně odbočil a dostal se až k Hagenovu zvonu, na který v zoufalství zazvonil s nadějí, že ho podle toho zvuku najdeme. A to se taky Adamovi s Vaškem podařilo. Mě už pak potkali jen šťastnou náhodou, když se spolu se Stejskym vraceli na místo, kde jsme se rozutekli před netopýry. Takže jsem měl vlastně kliku.
Pod Hagenovým zvonem se nám sice přespat nepodařilo a skrytý poklad jsme taky nenašli, ale za to jsme v té hrůze dokázali najít jeden druhého a taky to bylo pro dvanácti nebo třináctiletý kluky obrovský dobrodružství…
4 názory
jen jsem to zjednodušil. "zašeptal", "zakvičel", cokoli...sem měl na mysli...:) jako "básníř", "povídkář" i "čtenář" si netroufám radit ani kritizovat, ale je tu pro to prostor a taky ho využívám, každej má svuj názor a i špatnej nebo hloupej názor má právo na prezentaci a pozornost, proto si cenim každýho. bolest očí beru, ale z ICQ už cejtim alibismus! dycky si to můžeš taky vytisknout nebo prostě na ICQ neodpovídat, dokud si to nedočteš... neřikám, že moje věci sou nějak extra dobrý, píšu protože mě to baví a protože se to pár lidem možná může líbit a dycky potěší, dyž tě někdo pochválí... ale četl jsem tu tolik povídek který si zaslouží víc než jen 30 přečtení za 4 měsíce a 0 tipů! Nikomu to nevyčítám, jen mě to mrzí... hezkej večer:)
Poem: můj Plamen má tipů 12 a sama nevím, proč.. Jistě, že se lidem nechce číst dlouhý díla na kompu, bolej z toho oči, a krom toho maj všichni zaplý ICQčka a furt by je někdo rušil od čtení.
Ale píšeš, kdybych to prožila, byla bych posraná strachy. Asi jo.. ale v povídce jde PRÁVĚ o to, navodit tu atmosféru, jakou chceš, tak, aby ten, kterej to NEPROŽIL, při čtení vnímal stejně, jako by to prožíval. Tvoje povídka je napsaná s citem, to jo, ale potřebuje opravit i jinak než pravopisně.. nedělala bych z ní delší útvar, není tam moc co rozpatlávat, spíš tak nějak víc prolínání tý pověsti s tvým příběhem, než jen ten Hagen se zbraní... taky by bylo fajn překonat lenost a místo "řekl ten a ten" tam napsat třeba "zašeptal" "zakvičel", "protestoval"... dodá to víc na autentičnosti. Jako básnířka nechci takhle radit, ale píšu to z pohledu čtenáře :-)
Dybys tam byla, byla bys posraná strachy taky, ať už ti je 13 nebo 30 a ať už tý pověsti věříš nebo ne. Korekturu bych potřeboval, to jo, s tim nic nenadělám, protože když se do toho příběhu ponořím, tak nevnímám písmenka, ale slova nebo rovnou celý věty. Něco píšu, ale myslim o dvě, tři věty dál. Barvičky sem použil, protože se mi tam něchtělo dodávat, takový ty dovětky za přímou řečí jako např. "řekl ten.", "odpověděl tamten" a tak... Víc "mystična", jak píšeš, by znamenalo udělat tu povídku ještě delší a délka si myslím nejvíc odradila čtenáře, proto ten "hororový" začátek, kterým jsem chtěl upoutat a chytit hned od začátku... konec je useknutej, to jo, protože jsem to dopsal někdy ve dvě ráno a už jsem to tak prostě nechal na úkor kvality. víc mystična by ubralo reálnosti a pochybuju, že by se k nějakýmu duchovi čtenář dostal dřív než by čtení vzdal pro délku povídky... Možná to přepíšu, tak na 30-50 stránek, dám si na tom záležet, ale nebudu to publikovat tady na Písmákovi, protože by to nikdo nečet. Všichni sou tu omezený na kratičký jednoveršový básničky, pokud možno vytabulátorovaný do obrázků (viz. tvůj "Plamen" za 19tipů)! Nic proti... vždyť proti gustu...
Je tedy vidět, že čteš Kinga, to jo... ale ten konec tomu moc noedpovídá.. jistě, nikdo po tobě nechce, abys ho napodoboval :) Ale je škoda, že v tom není větší mystično než to, že ti kluci byli všichni malincí a báli se každýho zvuku ve tmě. A taky to moře pravopisnejch chyb, to mě dost rušilo. Na druhou stranu jazyk máš docela fajn, musím říct.
Jenom fakt ta zápletka je taková... no celkově, kdybys hledal kategorii čtenářů, tak fakt asi ty třináctiletý děti, jenže ty by zas nechtěly slyšet o tom, že jejich vrstevníci jsou strabi. Pro menší děti je zase nemyslitelný ten začátek, moc hororové; pro dospělé zase moc dětinské. Možná proto ti to taky nikdo nechtěl moc číst.
A taky mi vadily ty děsivý barvičky těsně po úvodu. Kdo mluví, má být možno poznat i bez nich, to by byly knížky plné stránek hýřících barvami :-)