Otázka harmonie a duše ve Faidónu

Úvod:
            Dialog Faidón, patří k nejcennějším dílům Platóna. Sám autor později mluví o tomto dialogu jako ,,Hovory o duši‘‘.¹ Zachycuje Sókratovy rozmluvy se svými přáteli těsně před jeho popravou. Jeho hovory vypráví Faidón Echekratovi, jenž s velkým zaujetím Faidónovi naslouchá. Pozornější čtenář nalezne ve Faidónu více tématických okruhů, jimiž se Platón zaobírá. Platón ústy Sokrata hovoří o anamnéze a tzv. životě před životem (72 e – 77 d), zmiňuje se o idejích (100 d, 103 c – 105 c), používá mýtická vyprávění o posmrtném životě v Hádu (107 d – 114 c), přesto se nachází mezi všemi těmito tématy jistá spojitost, a tou je snaha dokázat nesmrtelnost lidské duše. Ve chvíli, kdy Sókratovi hrozila smrt, se nic nebál a své hroutící se přátelé se snažil s naprostým klidem přesvědčit o její nesmrtelnosti.
            Rozhodl jsem se provést rozbor námitky, jež podává Simmias proti nesmrtelnosti duše (85 e – 86 d), a odpovědi Sókrata (92a – ,,92c,²‘‘ – 94 e), jež následuje po krátkém přerušení rozhovorem Faidóna a Echekrata.

Sim. námitka přichází po třetím důkazu nesmrtelnosti duše, kdy Sókr. vykládal, že duše je nejpodobnější božskému, nesmrtelnému, rozumovému, jednoduchému a nerozbornému, kdežto tělo zase že je nejpodobnější lidskému, smrtelnému, složitému, nerozumnému a rozbornému. (79b) Toto uznali s Kebétem. Avšak, když domluvili, Sim. a poté ani Keb. nebyli spokojeni. Měli stále pochybnosti, jež se ostýchali vyslovit. Sókratés je vybídl, aby se nebáli o nich mluvit. (84c – 85e)

Stať:

            Zaměřil jsem se na nesrovnalosti u Sim. Ten zde zastává ,,materialistické hledisko‘‘. Sice přijímá duši jako cosi nehmotného, ale pokládá si otázku: ,,Proč by také ona nezanikala zároveň s tělem?‘‘. Obává se představy, že je duše rozfoukána větrem, na což ironicky naráží Sokr. (84b) Sim. přirovnává duši k harmonii,³ lyře a strunám, jelikož harmonie u naladěné lyry je něco neviditelného, nehmotného, překrásného a božského, ale lyra sama a struny jsou věci hmotné a tudíž smrtelné. Jestliže by byla lyra zničena, či struny roztrhány, harmonie by zanikala jako první. Dále pokračuje v této metafoře a říká, že bylo-li by pácháno zlo na naše, tělo⁴ nebo by trpělo nemocí, byla by to duše, jež by zanikala jako první, právě tak jako i jiné harmonie. (85e – 86d) Po tomto argumentu, jenž Sókrata nevyvedl z míry, pouze typicky vypoulil své oči a zasmáv se, vyslechl ještě druhou námitku Kebéta a přechází ke své odpovědi.    

Sókr. počíná tím, že si připomenou na co se Sim. tázal. (91d) Sókr. se ujistí, že Sim. stále souhlasí s myšlenkou, že učení je vzpomínání, a že z toho nutně plyne preexistence duše, předtím než byla upoutána v těle. (92a) Sókr. z této teze vyvozuje závěr; Je-li duše jakási harmonie skládající se ze stavů napjatých po těle, nebylo by možné, aby platila Sim. myšlenka, že harmonie, věc složená, byla dříve, než věci, z nichž by měla být složena. Neboť nejdříve vzniká lyra, struny i tóny, a to ještě nesladěné, a až poté ze všeho naposled se tvoří harmonie a první zaniká. (92a – c) Kdyby Sim. nesouhlasil s tímto závěrem, byla by popřena preexistence duše, na které se shodli na počátku. Již prvním argumentem dokázal Sokr. rozbít Simmiovy námitky, jak později trefně poznamenal Kebés. (95b) Zde by se Sókr mohl. klidně zastavit a pokračovat námitkou Keb., jenže si vybírá jinou cestu a pokračuje dále ve svém výkladu, jak se to má s duší a harmonií.⁵ Platón zde⁶ rozehrává velmi poutavou hru se slovy, kterou je třeba pečlivě pozorovat a nenechat se zmást. Snad se nám ji podaří dobře rozluštit. Pokusím se ukázat v čem asi spočívá problém. Autor⁷ úvahy a těchto premis vychází z paginací 92e – 95a.

1.     Duše je harmonie, vznikající dodatečně po naladění mezi fyzickými stavy.⁸

2.     Všechna naladění mezi fyzickými stavy se vyskytují ve stupních.^8,9

3.     Proto se v duši vyskytují stupně. (1+2)

Dále se Sokr. rozhoduje, jak by vysvětlil na takovéto teorii existenci dobra a zla v duši.  

4.     Dobrota duše je typ harmonie vykazována některými dušemi. Zlo je nedostatkem tohoto typu harmonie.

5.     Duše mají různé úrovně dobroty.

6.     Duše mají různé úrovně harmonie.

7.     Některé duše jsou harmoničtí než jiné duše.

Jestliže 8. Je duše duší jen tehdy, když je harmonií,

následuje 9. Dobrá duše je více duší, nežli špatné duše.

Platón nevyvozuje poslední závěr. Zastává absolutní hledisko týkající se duše. Tzn., že duše je duší sama o sobě a ničím jiným. Následuje krátké shrnutí.

           10.  Všechny jevy, existenčně závisející na naladění, se budou projevovat ve vyšším nebo nižším stupni, podle naladění té věci, na níž závisí.

           11.   Duše nevykazuje vyšší nebo nižší stupně bytí.

           12.  Z toho vyplývá, že žádná duše nemůže být následně vzniklou harmonií po naladění fyzických stavů.

            Což autorovi úvahy nedává smysl. Tímto došel k závěru, že Platón v této věci usuzoval nesprávně. Nesedí mu zejména bod 11. Poukazuje na to, že můžeme měřit různé stupně mentality pomocí kvality vědomí, schopnost rozvahy a volby aj. Navíc považuje duši člověka za vyšší než duši šimpanze a tu zase za vyšší než duši ptáka... Na základě tohoto důkazu dále pokračuje ve své argumentaci k problému týkající se supervenience¹¹ a epifenomenalismu. Supervenience zastává tezi, že myšlení je vlastnost, která vychází z látky, když je uspořádána určitým způsobem. Epifenomenalismus je doktrína, tvrdící, že myšlenkové pochody jsou průvodním jevem fungování mozku. Zastává názor, že mysl je čistě fyzická, poněvadž vychází z mozku. Jedna větev zastává názor, že mysl ovládá tělo, druhá, že vše je otázkou chemických reakcí. Obě se shodují, že fyzické dopady mohou mít pouze fyzické příčiny.   Kdybychom uznali nějakou z těchto teorií, znamenalo by to pro nás mnohem méně svobody, než si dokážeme představit. Byla-li by to pravda, tak bychom mysleli na základě náhodné konstelace hmoty. V druhém případě bychom jednali jako sluhové našich fyzických příčin, nebo podle další teorie, ještě hůř, jednali bychom na základě chemických reakcí. I kdyby tomu tak bylo, stále by muselo existovat něco podle čeho by se ty reakce řídily, i kdybychom to nebyli my. Proti tomuto stavím slova Platónova, s nimiž se shoduje mé hledisko. ,,Ani při výměru není nic dost stálého.¹² Duše se snaží poznat podstatu, avšak každá z oněch čtyř věcí¹³ nastavuje duši slovem i na předmětech věc nehledanou, a podává ji tak, že věc mluvenou i ukazovanou lze smysly snadno vyvrátit: takto naplňuje takřka každého člověka všelikou zmateností a nejasností.‘’¹⁴ Tak se mi zdá, že teorie, zmíněné výše, jsou způsobeny právě touto zmateností a nejasností, jež vyplývá z toho, hodnotíme-li pouze naši zkušenost. Proto se nám může jevit pravdivé spíš to, co je nám bližší a můžeme si ,,ohmatat‘‘ nežli to, co se nám může zdát vzdálené, přitom bližší pravdě.
            Nyní se budu snažit ukázat, co se mi zdá jako nejdůležitější pro pochopení této pasáže a odkud plyne chybné uchopení Sokratovy řeči v úvaze. Sokr. vymezuje vlastnosti harmonie. Ta se chová pouze tak, jak jí to dovolují složky z nichž je složena. Záleží také na naladění, menší/větší rozsah. Ale žádná z těchto vlastností se neslučují s duší (93a – b) Když Sim. souhlasil s těmito předpoklady,¹⁵ Sokr. pokračuje. Zapojuje do úvahy, že jedna duše má rozum a ctnost a proto je dobrá, druhá pak má nerozum a nectnosti a proto je špatná. (93c, str. 59)

            Následuje nyní změna, již nemluví o duši jako duši, ale o duši jako o harmonii. (93c, str. 60) Toto však nevzal zcela v potaz pan Barker ve své řeči. Vychází totiž z nesprávného předpokladu,¹⁶ na jehož základě staví svou nesprávnou argumentaci, která nemůže být jiná než chybná, vychází-li z takového základu. Sókr. poté ukazuje, do jaké nesnáze by nás to zavedlo, kdybychom schvalovali duši jako harmonii. Harmonie implikuje pouze ctnost a nikdy ne špatnost, znamenalo by to, že žádná duše by nebyla účastna špatnosti. (93d – 94a) Již dříve se shodli, že špatnost v duši účastna bývá. Oba tuto možnost zavrhují. (94b)

Hned poté tedy musí vyvstat otázka: ,,Jak vysvětlíme, že žádná duše není o nic víc duší než druhá duše, tedy, že jsou si všechny duše rovny, přestože se v nich objevují protikladné stavy jako rozumnost, nerozumnost, ctnost, nectnost, a tedy i harmonie a neharmoničnost?‘‘ Z toho tedy plynou i viditelné odlišnosti projevující se navenek. Vidíme-li stále jen různost a nikdy ne stejnost, není divu, že nám myšlenka rovnosti duše přijde absurdní. Je to způsobeno pouze tím, že okolnosti toho typu jsou lidskému oku nepřístupné a lze je uchytit jen, jak říká Platón, rozumovými úvahami.¹⁷

Možné vysvětlení skýtá tzv. dvojakost duše.¹⁸ Jelikož se Platón často zmiňuje o tom, jak duše pobývá ve světě idejí, připisuje ji nepomíjivost a jiné božské projevy, jindy však se vyskytuje ve spojení s tělem, tehdy pobývá na zemi a získává vlastnosti lidské, ne jinak než pomíjivé. ,,Duše, kdykoli užívá také těla, aby zkoumala pomocí smyslů, je jimi zavlékána do věcí, jež nejsou nikdy stejné, a tu sama bloudí a mate se a dostává závrať jako opilá. Kdykoli však zkoumá sama o sobě, odchází k tomu, co je stále jsoucí a nesmrtelné a v témž stavu, protože je s tímto jsoucnem příbuzná, je vždy v jeho společnosti, kdykoli se octne sama o sobě a je jí to možno; tu ustane od toho bloudění a také i k oněm jsoucnům je stále stejná a v témž poměru, protože ona jsoucna, jichž se dotýká, jsou taková; a tento její stav se nazývá rozumné myšlení.‘‘ (79c – d) Přidám malé zamyšlení, jež by odpovídalo Platónovu názoru, že duše si jsou rovny. Zhodnoťte sami, zda-li se vám jeví stejně; Můžeme měřit něco nehmotného, neuchopitelného jako duše a porovnávat ji s jinou duší? Ano, můžeme srovnávat vědění, sluch nebo sílu větru, ty jsou také nehmotné a neuchopitelné. Ale jaké bychom zavedli jednotky pro měření duše? Není to tak, že ve své pravé podobě je neomezená? Jak bychom měřili něco nezměrného? Jediné co lze u duše zvážit jsou její skutky. A skutky lze konat jedině prostřednictvím těla, nikoli duše samé o sobě, neboť ta jako taková nic nekoná. Jak Platón se zmiňuje, že mnohem lepší je zlo trpět, než-li jej konat. Zdá se, že se této zásady drží i duše. Tak ona, jelikož je sama o sobě dobrá, snáší zlo, jež může vyplývat, ze spojení s tělem. (Rep. 608e – 611c) Nyní je důležité si uvědomit, že duše sama o sobě nevykazuje harmonii. V této souvislosti vyvstává řešení, že duše je stále stejná, ale mění se tehdy, kdy přichází do těla (trpnost duše). Proto, vzniká-li někdy harmonie nebo neharmoničnost, týká se výlučně těla, nikoli duše. Nuže, toto by byla možná odpověď na to, jak se to má s duší a harmonií, vycházím-li ze samotných úvah Platóna.
            Dále, zvážíme-li, že člověk pouze zapomněl co kdysi věděl, tak by to znamenalo, že každý má v sobě skrytý nevyčerpatelný potenciál.¹⁹ Zní to neskutečně, jelikož známe svá omezení, ale na druhou stranu neznáme dobře své meze, za které již nemůžeme jít. Například sportovci se stále snaží dokazovat, že můžou být lepší a lepší. Co se kdysi zdálo nemožné, je dnes překonáno. Ale v tomto případě se jedná jen o fyzické závodění, jež je závislé na tělu a to je omezené. Tělo stárne, má zranění apod. Ale co kdybychom tak ,,cvičili‘‘ duši? Kam až člověk může jít? Nebo lépe se ptát: ,,Kam až duše může jít?‘‘ Když zvážíme onu myšlenku, že člověk pouze zapomněl co kdysi věděl, v obráceném směru, vyjde nám, že každý byl  v počátku duší, jež měla všechno vědění.¹⁹ Rozvíjel-li by člověk duši, nestal by se právě tím? Kdyby se zbavila všeho spojení s tělem, nezbyly by tehdy jen čisté duše? Nebyly by si snad tehdy všechny podobny, ne-li rovny?

            Vrátím se zpět k textu, kdy Sokr. se Sim. pokračují v hovoru o tom, jak se duše staví na odpor tělesným stavům, zvláště pak ta rozumná. Kdyby duše byla harmonií, ,,hrála‘‘ by podle toho, jak by se povolovaly a napínaly stavy v těle, při vznikání harmonie, a poslušně by se jimi řídila a nikdy by jich sama neřídila. (94b – c) Zde mluví o harmonii vznikající čistě z tělesných stavů.²⁰ Ale jak dále pokračuje, jeví se, že je tomu právě naopak, že ona duše řídí všechny činitele a po celý život se jim staví na odpor. Na závěr své řeči přidá 2 verše od Homéra, na nichž demonstruje, jak se hrdina vypořádává se svými obavami. Zakončuje tím, že říká, sama vede a nad nimi vládne a že je sama cosi mnohem božštějšího, než aby byla srovnávána s harmonií. (94d – e)

Je důležité si říci, proč by to měla být právě ta rozumná duše a ne jiná. Pro pochopení této části je to nezbytné. Když zmiňuje, že by toho byla schopna duše zvláště rozumná, je to proto, že ona by se více podobala sama sobě, tedy duši, a méně by se ztotožňovala s tělem, kdežto duše nerozumná, jež by se podobala více tělu a méně by se ztotožňovala s duší. Proto se vzpírá tělu a vládne mu, jelikož si je vědoma své podstaty či přirozenosti. Z toho by plynulo, že čím více člověk vnímá prostřednictvím těla, tím více se vzdaluje duši.

 Takto jsem se pokusil přiblížit svůj náhled na krátký úsek Faidóna, jak jej Platón zapsal. Jistě to není mnou, ale Platónem, že i v krátkém úseku, lze najít mnoho z jeho nauky, přestože to v té dané pasáži nezmiňuje. Lze to doložit odkazy na jiná jeho díla, která se, dle mého názoru, vzájemně doplňují.²¹ Není tomu tak vždy, někdy se vysvětlení různí, jak je tomu například s duší a to může mást. Pro některé může být tato mnohoznačnost impuls k zavrhnutí všeho co Platón říká. Najdeme odlišnosti v Ústavě, Faidónu i Faidru, přesto při větší pozornosti spatříme, že poselství, jež se nám tím snaží sdělit se neliší. A to je dle mého názoru nejpodstatnější. Než-li si všímat, v čem se jeho slova liší, mnohem pozoruhodnější je sledovat, jak jeho slova splývají v jedno.

Doslov:

Samozřejmě vždy můžeme polemizovat o tom, zda – li byl Platón skutečně přesvědčen o nesmrtelnosti duše (stejně tak o jiných myšlenkách), protože se k ní osobně nikde nepřiznává. Přesto bych tento argument nebral vážně.²² Platón, stejně jako jeho učitel Sokrates, považoval nesmrtelnost duše za identickou samozřejmost, jako že když, večer zapadne Slunce, takže ráno opět vyjde, a  ne že nastane nekonečná tma. Vyvstává u mne v této souvislosti také poněkud ekonomická otázka; ,,Jaký by měl pro Platóna význam pouštět se do krkolomných diskusí, jako bývají zachycovány v jeho dialozích, a ukazovat nám všechny možné protiargumenty, jenž by mohly vyvstat v našich myšlenkách, a zároveň tyto záporné názory, někdy méně a jindy více, bravurně obhajovat?‘‘

            Platón se o svých psaných dílech vyjadřuje skepticky: ,,Psané slovo je mrtvé. Není schopno dát odpovědi na naše otázky. Pouze moudrý a citlivý učitel ví, komu co může sdělit a komu nikoli; spis není s to takové rozlišení provést. Psané slovo je vystaveno nepochopením; vyžaduje výklad. Sebe sama nemůže objasnit ani hájit…‘‘²³ Proto chytře zvolil formát dialogu, který používal již Sókratés. Dialog mu dával možnost hovořit o závažných tématech, a při tom zůstat nezúčastněnou osobou. Jakoby byl tím třetím a pouze tahal za špagátky, ale sám zůstal neuchopený. Proto mi přijde, že Platón, jakoby se díval na své dialogy s nadhledem, přestože se nám snaží říci něco velmi důležitého a pro nás i dnes podstatného. Viděl bych jejich hlavní poselství v postavě Sókrata,²⁴ jenž neúnavně nastavuje zrcadlo nevědomosti jiným lidem; filosofům, sofistům, politikům, básníkům, dělníkům, otrokům apod. A nikdy nevzdává hovor, aniž by se nesnažil dosáhnout pomocí Rozumu a Pravdy samotného Dobra. Což by to neměl být cíl každého filosofa?

            Z Platónových slov lze vyčíst, že znal odpovědi na dotíravé otázky Sokratovy a nejen na ty,²⁵ ale věděl, jak s nimi zacházet. Střežil svou nejvyšší moudrost více než cokoli jiného. Když říká: ,,Ode mne jistě o tom není žádného spisu a také nikdy nebude.‘’²⁶ nebo ,,Proto tedy každý vážný muž, jde-li o věci vážné, nikdy by je neuvrhl do nepřízně a pochybnosti.‘‘²⁷, neznamená to, že by vše ve svých dialozích zavrhoval, ale že do nich vložil jen toliko, kolik považoval za vhodné a také způsobem, jenž je někdy těžké uchopit. Není to proto, že by nás chtěl od filosofie odradit, ale chtěl abychom se nad tím sami více zamysleli. Věděl, že z dialogů nebude snadné vše jednoduše vyčíst. A to není náhoda. U takových myslitelů se náhody nevyskytují.

Na závěr bych chtěl říci, že interpretovat Platóna je velmi nesnadné. Hlavně sám Platón je měřítkem své filosofie, jelikož narozdíl od jiných, nahlédl za hranice pomíjivého světa. To nebylo snadné dokázat tehdy, není to snadné dnes a ani nikdy v jiném čase nebude. Snad bychom se jeho nadhledem mohli inspirovat.

²   V pár odstavcích Sokrates rozmetá Simmiovu námitku, že by se duše podobala harmonii lyry, avšak pokračuje dál v argumentaci, přestože to již nemá zapotřebí. Viděl bych zde určitou důležitost, že se nám Platón možná snaží říci něco podstatného.

³   Slovo ,,harmonia‘‘ znamená v tomto významu naladění. Převzato z poznámek Fr. Novotného k Faidónu.

               Duše by poté znamenala správné naladění stavů v těle.

⁴   Tím je myšlena lyra a struny.

⁵   Viz poznámka 2

⁶   92c – 94e

⁷   Text převzat od Shauna Barkera, The ghost in the machine (Critical Assesment)

⁸   Autor píše za premisou ass., předpokládám, že se jedná o assumption = předpoklad

⁹   Tím je myšleno dobře, středně, atd . naladěný.

¹⁰   Nemyslí tím všechny úvahy Platóna, ale jen bod 11.

¹¹   Nevím jak zní český překlad, nechávám proto slovo v anglickém znění. Může se jednat o ,,dodatečnost‘‘.

¹²  Tím myslí, že výměr se skládá za slov, která jsou variabilní. Můžeme změnit název, ale na podstatu věci to nebude mít naprosto žádný vliv. (například cizí jazyky označují různě to samé)

¹³   Mezi tyto čtyři věci patří jméno, výměr, obraz a vědění, patří do skupiny nestálého, proměnlivého, pátou věci je to co lze opravdu poznat, jsoucno.

¹⁴   VII. list, 343c

¹⁵   Později vyplyne důležitost, těchto premis, na nichž se oba shodli.

¹⁶   Totiž, že duše je harmonií.

¹⁷  Rozumovou úvahou je myšlen logos, lze chápat jako možný způsob uvažování vedoucí k pravdě. V předmluvě k Faidónu zmiňuje Fr. Novotný, že se do Sókrata vtělil Logos.

¹⁸  Tím je myšlen dvojí projev duše, tím jak může existovat sama o sobě nebo ve spojení s tělem.

¹⁹   Úprava z Menóna (zhruba 86a)

²⁰   Například na místě 93c, str. 60 hovoří Sokr. o harmonii a neharmoničnosti týkající se ctnosti, ta není čistě tělesná, a špatnosti. Z toho vyplývá, že i v člověku může existovat více druhů harmonií.  

²¹    Zmínil jsem pouze jedno místo, poznámka 19, ale je jich nespočetně mnoho. Dalo by to zcela jistě na další písemnou práci. Jak je patrno, jeho citátů používám spíše v jiných souvislostech nebo jen pro uvedení do problému.

²²   Viz Graeser, Řecká filosofie klasického období, str. 243

²³   Citát použit z Frieda Rickena, Antická filosofie, str. 47, myšlenky autor vytáhl z dialogu Faidros

²⁴   V posledních Platónových dialozích se postava Sókrata již neobjevuje.

²⁵   Například poznatek o podstatě prvního jsoucna.

²⁷   VII. list, 341d

²⁶   VII. list, 344c