Jak jsem spasil svět (9)

Labell měl plno. Vystavil totiž ceduli, na kterou napsal: „Dnes vše zdarma, abstinentům dvakrát více!“ Pochopil jsem proč. Chtěl ještě na poslední chvíli upsat pár dušiček, než mu to kdosi překazí. Jen tak ze sentimentu. Uprostřed hospody na dvou sražených stolech tančila nějaká dost mizerná striptérka. Vůbec jí to nešlo. Neodbytně mi někoho připomínala, ale ať jsem se snažil sebevíc, navzdory pocitu, že už jsem jí někde viděl, nemohl jsem si vzpomenout. Celým lokálem se převalovala mračna cigaretového kouře, zněl cinkot skla, hlasitý hovor, smích i hádky. Prostě tak jak v každé knajpě. Hospodský byl natolik prozíravý, že mi mé místo u baru podržel. Zasedl jsem vedle Mechala, který už stačil vystřízlivět a znovu se opít. „Čest, pánové.“ V mžiku přede mnou stálo pivo. „Slyšel jsem, žes to v noci pěkně schytal,“ řekl Mechal přes ztuhlý jazyk a poplival si při tom bradu. Přikývl jsem. Nemělo valný význam mu v tomhle stavu cokoli vysvětlovat. Nepochopil by to. „Páni, ty ses na ten konec světa nějak vyfešákoval,“ prohlásil Labell, který si nějak stačil všimnout obměny mé garderoby. Vysvětlil jsem mu důvod. „Kromě toho se jí brzy narodí dcera boží,“ dodal jsem, a Labell se rozchechtal. Když si však všiml mého výrazu, zmlkl. „Co?“ „Je to tak,“ řekl jsem. Vysvětli jsem mu, jak se věci mají, načež on praštil půllitrem o podlahu a začal dost hrubě nadávat. Vlastně ze sebe v rychlém sledu vypálit snůšku těch nejotrlejších vulgarit, jaké kdy bohatá čeština poznala. „Musíme jí zlikvidovat,“ prohlásil Mechal, jež přeslechl konec, poněvadž se šťoural v uchu. „Nemůžeme jí zlikvidovat,“ opakoval jsem mu trpělivě. „To by bylo ještě horší.“ Do hospody vpochodoval Samael a suverénně se vecpal mezi nás. „Kluci, to vám je sranda,“ řekl, „Starej se může zbláznit, Maxmilián Bavorský se spojil s Matyášem Thurnou a společně ukřižovali Heydricha, protože o Ferdinandovi II. prohlásil, že je ostudou Německé říše a o Fridrichu Falckém zase, že je zbabělým kojotem, načež Hitler vzal roha. Potom se Napoleon porval s Alexandrem I. a aby toho nebylo málo, tak nakonec se Mefistofelovi utrhl ze řetězu Můrák, pokousal generála Forresta a frnknul taky.“ „Čili v Pekle vládne peklo,“ uzavřel to Labell. „Jo, tak nějak.“ No vida. A to jsem si myslel, že už je všechno v pořádku. A ono to je čím dál horší. Všiml jsem si, že Labell si na dnešek zřídil posilu. Mezi stoly se obratně proháněli dva číšníci s kapsami naditými podepsanými smlouvičkami. „Koukám, že máš vlastní manufakturu,“ nadhodil jsem a ukázal na činící se pingly. „Pekelný soukromník? Nebýt měsíc před koncem světa, znělo by to skoro reformátorsky.“ „Hm, stejně je to jedno.“ Labell všem nalil výčepní a připili jsme si. „Už ani tohle mi nepřináší potěšení. Kde jsou ty časy, kdy jsme museli k podpisu člověka třeba celé roky přemlouvat, přestrojovat se, slibovat, uhýbat před svěcenou vodou a kanonádou krucifixů – tfuj. Dneska stačí říct a tihle plytcí dacani se ti upíší za pár šlupek.“ „Asi bychom něco měli podniknout.“ prohlásil jsem s hořkou slinou na jazyku. Mechal několikrát škytl a přikývl. „To jo, to jo.“ „Ty, jak to vlastně dopadlo s tou holkou?“ oživl najednou Labell. „S jakou holkou?“ „Má na mysli Elenu,“ připomněl jsem Mechalovi jeho poslední nedopovězenou báchorku. „Ale ne Elenu,“ vyprskl Labell. „Elvíru!“ „Vy asi myslíte Andreu,“ vzpomněl si najednou Mechal. „Jo, přesně tu.“ „A co s ní jako má bejt?“ „Skončil jsi ve chvíli, kdy ses před ní zjevil a ona s tebou chtěla mít pekelnýho smrada. Co bylo dál?“ Mechal přistrčil hostinskému prázdnou sklenici a ten jí obratem dolil z plastové láhve červeným dryákem. Vepřová krev už byla sražená, ale to Mechalovi očividně nevadilo. S gustem usrkl jeden vypečený chuchvalec a pokračoval: „No, prostě jsem jí pohrozil, že jestli to ještě jednou zkusí, všechno vykecám jejím rodičům. A potom jsem jí toho smrada udělal.“ „Zabralo to?“ „Si pište. Ta má ze svýho papá takovou hrůzu, že kdyby se Satan rozhodl jí adoptovat, vděčností by mu líbala hnáty.“ „To musí bejt pěknej šmejd,“ mínil Samael, který si znovu kousal prsty. Nehty ne – ty už neměl. Kousal si zrohovatělou kůži. Sotva však poprvé plivl, přistála mu na obličeji vlhká utěrka. „Přesně tak. Jeho jméno je na našem černým seznamu,“ souhlasil Mechal. Najednou mi svitlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. „Heuréka!“ zvolal jsem a striptérka spadla ze stolu. „Ty seš ale vůl, viď,“ stěžoval si Labell. „Víš jak dlouho jsem jí musel přemlouvat, aby mi sem přišla zatancovat?“ Ohlédl jsem se a konečně jí poznal. Byla to Norma Bakerová alias Merilyn Monroe. No fakt. Jen si obarvila vlasy načerno a v souladu s trestem přišla o poprsí. Teď měla nulky a zlomené obě nohy. Ještě že je mrtvá. Muselo by to pekelně bolet. „Já už vím, jak zabránit nejhoršímu,“ řekl jsem. Čerti na mě koukali jako tři pitomci. Nechal jsem je koukat a vyběhl ven. Zamířil jsem do Pekla. Hned u vchodu si vyřizovali účty Molotov ze Stalinem. Váleli se v blátě a vzájemně drželi za krky. „Tys mi lhal, Josife Vissarionoviči,“ fňukal Molotov a pokoušel se zlomit svému vůdci vaz. „Celé ty roky jsem ti věřil, že Američané jsou čerti. Upřímně jsem je nenáviděl, škodil jim, Studenou válku jsem rozpoutal! A oni zatím čerti vypadají docela jinak!“ Nechal jsem je být a pospíchal dál. První kotelnou jsem jen v rychlosti proběhl. Byla tam docela nepekelná zima. Všech tisíc kotlů vyhaslých, olej studený, ani topiči a ani odsouzenci nikde. To je ale bordel! Potom jsem přeci jen někoho zahlédl. Byl to Spinoza. Zamlkle seděl v jednom z kotlů a trucoval. No jo, neměl říkat, že Bůh – tfuj – není. „Kde jsou všichni?“ zeptal se mě. „Ten olej je už úplně ledový.“ „Rozpal si ho sám,“ navrhl jsem v letu. Kupodivu seskočil a začal se shánět po polínkách. V další kotelně se ještě topilo. Trochu. Ludvík XV. Byl přivázán ke kolu a madame de Pompadour ho tvrdě třískala přes holý zadek. Zrovna když jsem vstoupil se vyměňovali. Dáma si vykasala všechny své sukně a podsukně, čerti Ludvu odvázali, jí uvázali a slavnostně exkráli předali rozpálený karabáč. „Dej jí do těla!“ povzbuzovali ho. „Hezky plných deset milionů ran.“ A Ludvík svou milou mrskal až maso létalo. Několik černých duší vřískalo v kotlích, ale hned jsem poznal, že simulují, protože plameny byly malé a slabé. V porovnáním s tím, co museli snášet normálně měl tenhle olej doslova lázeňskou teplotu. Nanejvýš tak sto padesát – dvě stě stupňů. Objevilo se světlo převeliké a k mým nohám dopadly nějaké cáry. Po chvilce se slily v zubožená těla Roberta Oppenheimera s Einsteinovou hlavou a Alberta Einsteina s hlavou Oppenheimera. Oppenheimer se na mě plačky podíval a řekl: „Tohle není fér. Já jsem jen obyčejný vědec…“ „Marš, Oppenheimer!“ zařval jsem. Jen smutně pokýval hlavou a šel za Einsteinem nechat se přivázat k další atomové bombě.

---