Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLiberum veto
14. 03. 2007
0
5
1004
Autor
protiproudu
Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv v dálce,
mezi ňadry omšelých domů s okny
a byl to ten smutek v oněch očích, světlo blízko do tmy,
že sběračky jahod pili na poli,
tráva seschlá, továrna v siluetě,
mléčné nebe a jako starý okr pískovcových skal,
jakési horko a pološílená kůže stromů všude kolem. -
Málem umírání - Jet takhle podél řeky,
zející výduť zrcadel, kulatých jak některé tváře,
sklo nepřestávalo držet místo mým skrčeným očím
a zase omšelé domy a vesnický řehol,
jiná přírodní vůně s krávou na dosah se zvětšovala,
opotřebené jízdní kolo opřené o zdejší nátlak pachu,
slamák na muži se hýbal podél šíleného slunečního světla,
láva byla až na hřbetu těch zdánlivých jízdních koní,
to všechno – A práchnivějící v tom slunečnicovém dění
a otevírání našich úst
a tak nebylo prostoru k novému řešení,
abychom se jen od toho všeho vzdálili.-
Jenom ten zkažený pel strojního pole,
rýsující se na železu odhozených patvarů
a celý ten smutek z toho všeho
a celá ta příšerná a mocná nevyzpytatelná záře. -
Pravda, že naše duše zažívaly úzkostlivý těžký nářek.
Tady je louka, kde stačí lhostejně vrhnout tělo z kapes,
ve stínu ohromného dřevařského milovaného stromu,
který na nás mohl sahat a vzájemně dosahovat,
více než civilizační paprsky a lidské špíny,
více než letní město s kočáry krásných tramvajových souprav,
více než školní budovy s podivnou rakvárnou,
než uliční sucho a prach a zapáchající terno rušivého éteru,
jako v některých lidských očích sledujících mladé prsy v šeru,
jako v barvách medvědích sešlých hlasů nakládaných do aut. -
Moje tramvaji, že jsi to slyšela a s námi také šíleně plakala?
Byla jsi s námi, když jsme vyšli nad město a všechno shledali vinným.
I ten dávný plovoucí kouř ze škodovácké koncovky Plzně, nebo dým,
nebo ramena centra, která se nevědomky krčí až běda.
A pak následovalo to veliké a trvalé smutno v našich tvářích.
Veškeré směšné grimasy zmizely z větví okolních jeřabin,
aby dali prostor tomu znechucení v nitru našich sevřených srdcí
a tak jsme jen stáli, kolem nic, jen vytřeštěné oči na periferii,
v rukou utrhané manžetové knoflíčky a roztrhané srdce
a ruce s patrnými víčky od jakéhosi oka duševní sopečné eroze,
pot pláčem a mírný úsměv zoufalým nářkem
a zase mléčné nebe a starý okr pískovcových skal. -
Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv v dálce
Ty jsi jen osamoceně seděl a úzkostlivě čekal
až se vrátíme k tomu semišovému mrtvému městu
a společně zahyneme v matné žluté večerního smutku
až budou pohřbívat červánkové mraky naše hloupé a vyčerpané slunce
mezi ňadry omšelých domů s okny
a byl to ten smutek v oněch očích, světlo blízko do tmy,
že sběračky jahod pili na poli,
tráva seschlá, továrna v siluetě,
mléčné nebe a jako starý okr pískovcových skal,
jakési horko a pološílená kůže stromů všude kolem. -
Málem umírání - Jet takhle podél řeky,
zející výduť zrcadel, kulatých jak některé tváře,
sklo nepřestávalo držet místo mým skrčeným očím
a zase omšelé domy a vesnický řehol,
jiná přírodní vůně s krávou na dosah se zvětšovala,
opotřebené jízdní kolo opřené o zdejší nátlak pachu,
slamák na muži se hýbal podél šíleného slunečního světla,
láva byla až na hřbetu těch zdánlivých jízdních koní,
to všechno – A práchnivějící v tom slunečnicovém dění
a otevírání našich úst
a tak nebylo prostoru k novému řešení,
abychom se jen od toho všeho vzdálili.-
Jenom ten zkažený pel strojního pole,
rýsující se na železu odhozených patvarů
a celý ten smutek z toho všeho
a celá ta příšerná a mocná nevyzpytatelná záře. -
Pravda, že naše duše zažívaly úzkostlivý těžký nářek.
Tady je louka, kde stačí lhostejně vrhnout tělo z kapes,
ve stínu ohromného dřevařského milovaného stromu,
který na nás mohl sahat a vzájemně dosahovat,
více než civilizační paprsky a lidské špíny,
více než letní město s kočáry krásných tramvajových souprav,
více než školní budovy s podivnou rakvárnou,
než uliční sucho a prach a zapáchající terno rušivého éteru,
jako v některých lidských očích sledujících mladé prsy v šeru,
jako v barvách medvědích sešlých hlasů nakládaných do aut. -
Moje tramvaji, že jsi to slyšela a s námi také šíleně plakala?
Byla jsi s námi, když jsme vyšli nad město a všechno shledali vinným.
I ten dávný plovoucí kouř ze škodovácké koncovky Plzně, nebo dým,
nebo ramena centra, která se nevědomky krčí až běda.
A pak následovalo to veliké a trvalé smutno v našich tvářích.
Veškeré směšné grimasy zmizely z větví okolních jeřabin,
aby dali prostor tomu znechucení v nitru našich sevřených srdcí
a tak jsme jen stáli, kolem nic, jen vytřeštěné oči na periferii,
v rukou utrhané manžetové knoflíčky a roztrhané srdce
a ruce s patrnými víčky od jakéhosi oka duševní sopečné eroze,
pot pláčem a mírný úsměv zoufalým nářkem
a zase mléčné nebe a starý okr pískovcových skal. -
Seděli jsme na zastávce autobusu při vůni kopřiv v dálce
Ty jsi jen osamoceně seděl a úzkostlivě čekal
až se vrátíme k tomu semišovému mrtvému městu
a společně zahyneme v matné žluté večerního smutku
až budou pohřbívat červánkové mraky naše hloupé a vyčerpané slunce
5 názorů
IngmarBergman - jak ten tvůj odkaz souvisí s touhle básní??? Teda to by mě fakt zajímalo....
sběračky jahod pili - tak nevím... ti sběračky?? ale to by to pak muselo být "ti sběrački" - a to je ještě horší. A nebo pak fakt TY sběračkY - ale pak pilY - a nebo je česká gramatika tak vynovená, že už nechápu vůbec nic :o)))))))
- jinak: na mě trošku moc obsáhlé...
IngmarBergman
15. 03. 2007
snažíš se o smutek, řekněme až sentiment či nostalgii. Vcelku se ti to daří, ale nejdepresivněji na mne působí ta semknutá masa veršů bez přerušení. Možná svým názorem stojím protiproudu současné poezie, ale je to můj názor ...Přesto a proto