na pokračování

Nohy zapadly po kolena do bahna, ale pokoušelase jít dál. Věděla, že ještě kousek, možná ještě jeden kopec, když přejde, dostane se do bezpečí. V duchu si přeříkavala jednoduchou modlitbičku, která jí chránila před pocitem samoty, alespon na tolik, aby mohla znovu zvednout nohu a udělat krok, aby kromě bouře slyšela jiný hlas – povzbudivý. Několikrát upadla, než se dostala na vrchol kopce. Pohlédla dolů a slzy se smíchali s deštˇovými kapkami. Konečně byla doma! V nitru pocítí náhlý příval radosti, tělo, jakoby dostalo odněkud další energii a rozběhlo se známou cestou k domovu. Pomlácená, špinavá v roztrhaných šatech dospěla před dveře a zaklepala. V domě se svítilo. Na chodbě za prosklenou částí dveří se objevila postava. „Kdo tam?“ Rebece ten hlas připadal jako pohlazení. „Sam, Sam, prosím tě otevři mi!“ hlas jí přeskočil. Opře se o stěnu. V té chvíli se rozletí dveře. Její rozcuchaná kamarádka v noční košili si jí prohlédne. Jejich pohledy se střetnou. Samantě oči zářili překvapením a radostí, že jí opět vidí. Opatrně Rebeku vzala a pomohla jí vejít do domu. V obívacím pokoji jí usadila do křesla. Bez řečí jí pomůže ztáhnout promočené oblečení. Na chvíli se vytratí z pokoje, aby přinesla lékárničku a teplou deku. Při ošetřování ran se snažila, aby to bylo co nejšetrnější. „Samanto měla jsi pravdu.“ Zašeptala Rebeka.

---