Ústecké matrace

            Chladné podzimní odpoledne si partička ústeckých pankáčů zpestřila jako obvykle pěti litry krabicového vína z nonstopu u kulturáku nad Mírovým náměstím. Ilona, jedna z pěti stálých účastnic všech kamarádských sezení, se znuděně podívala na radniční hodiny a úpěnlivě pronesla posvátnou větu:
            „Do piče, půl čtvrtý, co budem do vosmi dělat?!“
            V osm hodin totiž začínal dlouho očekávaný koncert legendárních punkových kapel z celých Severních Čech. Mekkou takovýchto kulturních shromáždění byl legendární klub nesoucí poetický název Ulita.

Rebi, Ilonina dlouholetá kamarádka, se jen pousmála a řekla, že vždycky je co dělat a vyzývavě pohlédla na Vojtu, štíhlého hubeného kluka, sotva plnoletého. Jeho téměř holou hlavu zdobilo sytě zeleno-červené, dvacet čísel dlouhé, postavené číro, jímž se Rebi několikrát otřel o hlavu, když se ohlížel okolo, zda okolo neprochází někdo známý nebo naopak nepřítel.

„Že jo, Vojťane?“, zeptala se, jako by se v této skutečnosti chtěla utvrdit.

„Jo, jo, jasný, to víš,“ odpověděl roztěkaně, doposud ještě stále zaneprázdněn ohlížením se všude kolem.

„Ty vole, co furt děláš?“, nadhodil pobaveně Fanda, třicetiletý starý harcovník s poněkud kratším a vypelichanějším čírkem, než jaké měl Vojta, když jej viděl.

„Já? Co? Ne, nic, jenom se koukám, sorráč.“

„Vy se zabavíte, ale co já, do prdele? Si tu mám sednout na schody a čekat jak kráva, až se votevře Ulita, nebo co?!“, vztekala se roztomile Ilona, sedaje si na schod.

„Klídek, co šílíš? Tě zabavim hned, jestli teda chceš,“ řekl více než sebejistě Fanda.

Fanda byl vůbec zvláštní typ představitele této undergroundové komunity. Nikdy byste na něm nenašli jedinou pyramidku, jediný hrot, prostě nic, co připomínalo kov a snad se i třpytilo. Tvrdil, že punk není o tom, co máš na sobě, ale v sobě. Jediný viditelný náznak jeho orientace byly tři malé placky: jedna nesoucí jeho životní krédo (Free Beer for Punks!) a dvě byly jakýmsi projevem jeho hudebních sympatií. Určitě měl ve svém tvrzení pravdu, již se snažil už dobrých deset let dokazovat všem ostatním. Ne vždy byl úspěšný a mnohdy i na své přesvědčení doplatil nejednou modřinou či krvácející ránou.

„Jo? A co bys jako chtěl dělat?“, zeptala se Ilona nabubřele.

Fanda Ilonu chytil za ruku, zvedl ji ze schodu, na němž seděla s roztaženýma nohama, které působily v kombinaci s její károvanou minisukní velmi provokativně, a bez jediného slova ji odvedl stranou.

„Hm, a je to tu. Ani eště neni tma a už dou šukat,“ neodpustil si svou poznámku Voďajz.

„Voďajz, že to říkáš zrovna ty!“, reagoval Vojta, už o dost klidnější než před chvílí.

„A co jako?“, odporoval s legračním šklebem.

„A co jako?!“, zakřičela Rebi, žduchaje vší silou do Voďajze.

Ačkoli Rebi byla dobračka od kosti, do kamarádů si nikdy nenechala rýpat, i když to bylo myšleno jen z legrace.

„Klídek, co šílíš? Dyť to nemyslim zle!“, bránil se Voďajz.

„Do Vojty mi jebat nebudeš, to si pamatuj, ty kokote!“, křičela vzpurně.

„Tak sorráč,“ pronesl Voďas ironicky s dotčeným pohledem směřovaným k zamračené obloze.

„Jdem?“, zeptala se Rebi už vcelku klidně svého přítele.

„Jasný, ale kam? A co s tim vínem? To tu necháme?“, zajímal se Vojta o budoucnost sto pěti korun investovaných do pěti krabicových vín.

„Vezmem je sebou,“ odsekla přesvědčeně.

„Ale to nepoberem. Tři sou votevřený a rozlily by se,“ pozastavil se Vojta.

„Každej vemem jedno votevřený a já a ty vemem ještě ty zavřený, to dáme.“

Vojta nebyl hloupý člověk, to rozhodně ne, ale občas mu to v hlavě secvaklo o něco později a bylo na ostatních, aby mu trpělivě a co nejsrozumitelněji vysvětlili co a jak.

„Kdybys furt tak nehulil, nebyl bys tak vypatlanej,“ dobíral si Vojtu Voďajz.

„Drž hubu!“, ozval se Rebiin výhrůžný hlas.

„Pardon, pardon,“ pravil Voďajz s pozvednutýma rukama a mírným úsměvem ve tváři.

Trojice se odebrala směrem k parku, jenž se nacházel sotva pět minut pěší chůze od náměstí. Celou  cestu je provázel charakteristický cinkot řetězů, jež měli pověšené buď na kalhotách  nebo bundách. Parčík byl dalo by se říci útulný, a kromě toho také poskytoval různá zákoutí, do nichž člověk jen tak neviděl. „Viva la revolution!“, prozpěvovali si hlasitě, docházeje k parku.

Zhruba uprostřed parku stál starý dřevěný altán, jenž dříve sloužil pro bigbítovou kapelu hrající na sobotních tancovačkách pro celé Ústí. Právě do něj se trojice uchýlila. Všichni si sedli do tureckého sedu čelem k sobě, tvoříc tříhrotou hvězdici. Sotva usedli, ihned pokračovali v pití načatých vín.

Ticho, přerušované jen zvukem tekoucího vína a polykacího aktu všech tří pankáčů, zneklidňovalo Voďajze. Rebi se neustále tvářila dosti chmurně,  což Voďajz viděl nerad, ještě nikdy se mu nestalo, že by ji vytočil až do takové míry. Ve snaze napravit svou domnělou chybu, snažil se vzpomenout si, jestli dali vědět i Iloně s Fandou, že se přesouvají.

„Rebi, řek‘ někdo Iloně a Fandovi, že tu sme? Asi  né, co?“, dedukoval Voďajz s míru chtivým tónem v hlase.

„Ne,“ odsekla suše.

„Tak já tam skočim,“ nabídl se oddaně vstávaje už z podlahy.

„Nespěchej,“ zvolal s úsměvem Vojta.

Voďajz na srozuměnou přikývl a pomalým krokem se ubíral směrem k náměstí.

Rebi ihned využila příležitosti a dlouze se podívala Vojtovi do jeho čokoládově hnědých očí. Pomalu, s jistou rozvahou, naklonila hlavu blíže k jeho pasu a levou ruku elegantně přesunula z dřevěné podlahy altánku do jeho rozkroku.

„Co děláš?“, zeptal se zaujatě Vojta rozhlížeje se okolo, zda někdo neprochází kolem.

„To, co určo chceš,“ řekla Rebi s pohledem dobře placené kurvy, která se dráždivě dívá do kamery.

Vojta bez jediné námitky zavřel oči a nechal Rebi, ať činí, co uzná za vhodné.

Rebi opatrně rozepla zip u riflí obarvených na červeno a rukou zajela hluboko pod něj, aby si nejprve potěžkala Vojtova varlata. Ďábelsky se pousmála a poté mu mrštně rozepla i knoflík, aby si uvolnila cestu k jeho trenýrkám a následně i jejich obsahu. Celá natěšená vsunula dlaň pod trenýrky přímo na tělo Vojtova penisu, který už pomalu ale jistě měnil velikost i tvrdost. Rebi se naklonila co nejblíže k jeho údu, vyplázla svůj špičatý jazyk a následně jím začala kroužit okolo špičky žaludu. Střídala rychlost kmitání jazyka, neboť si moc dobře uvědomovala účinnost této praktiky, a u Vojty hned trojnásob. Vojta se nezmohl na nic víc než na blažené vzdychání a příjemné kocouří vrnění, stále se zavřenýma očima. Rebi už mezitím pootevřela ústa a celý žalud si do nich vložila, jako by to byla zmrzlina, která jí hrozí, že se každou chvíli rozteče. Vojtův úd pak sunula postupně níž a níž, zároveň s pravidelnými pohyby hlavou směrem nahoru a dolů. Vojta se už nyní dostával do fáze absolutního blaha a byl téměř u vytržení, Rebiino kuřácké umění jej nemohlo nechat klidným.

Takto to pokračovalo ještě několik okamžiků, když to na Rebi přišlo a bez jediného zaváhání se zvedla, stáhla si kalhotky do úrovně kolen a obkročmo si pomalu nasedla na Vojtův již zcela tuhý a toporný penis. Slastně vzdechla, možná, že až zaúpěla, pozvedla hlavu a společně s Vojtou si vychutnávala ty okamžiky jeho proniknutí do její vlhké a teplé vagíny a následný koloběh pohybů jejího drobného těla nahoru a dolů. Vojta otevřel oči, aby si mohl naplno vychutnat tu krásu z požitku a pevně Rebi chytil v bocích. Vzhledem ke své hubenosti a výšce byl neúměrně silný, takže mu nečinilo problém ulehčit Rebi námahu a sám si ji zvedal a spouštěl zpátky. Nikam však nespěchal, jeho pohyby byly přesné, leč ne tak rychlé, jak by si přála.

„Zrychli,“ žadonila, jako by si přála co nejdříve dosáhnout vytouženého cíle.

„Drž hubu, ty děvko! Teď sem pánem já!“, říkal polohlasně a neoblomně.

Rebi se mu ochotně podřídila a nechala se jím dále vést, uvnitř však celá netrpělivá nemohla se dočkat, až se zase po třech dnech sexuální abstinence udělá. Vojta si samozřejmě přál to stejné, ale chtěl si to ještě před akcí dokonale vychutnat a nikam nespěchal. Věděl, že ještě minimálně na koncertě sbalí nějakou roštěnku a s ní rychlovku provede, přičemž s Rebi neměl sebemenší důvod pospíchat. Snad jen kvůli náhodným kolemjdoucím, které však oba v danou chvíli zcela ignorovali.

Po asi pěti minutách klidného splývání se Vojta rozhodl jejich společnou rozkoš umocnit a splnit Rebiino přání. Začal s ní pohybovat zřetelně rychleji než doposud a ona byla u vytržení. Občas jí povzdech utekl ven z úst a proměnil se ve vcelku hlasitý tón vzrušení. Za několik okamžiků se dostavil orgasmus, jejž oba prožili čirou náhodou zároveň. On do ní vystříkal celou svou dávku spermatu a ona už na konci čvachtala jako přesáklý hadr, jež spadl uklízečce do hajzlu.

Mezitím už dosud nic netušící Voďajz dorazil za roh radnice, kde se o stěnu opírala ve vášnivém objetí líbající se dvojice tvořená Ilonou a Fandou. Ilona kolenem masírovala Fandova klacka a bylo jí úplně jedno, že je sleduje půlka Ústí. Voďajz byl přeci jen trošku vyveden z míry, ještě včera byl přece na Fandově pozici on a nebylo mu to zcela lhostejné.

„Sorry, že votravuju, ale sme v parku,“ pronesl nejistě chvějícím se hlasem.

Ilona ani Fanda nijak nereagovali, Voďajz se domníval, že jej asi přeslechli v zápalu sexusu a tak to pro jistotu zopakoval.

„Kurva, vypadni! Seš snad slepej?! Přidem tam!“, vztekala se Ilona.

„Sorráč,“ řekl smutně a obrátil se zpátky k parku. Cítil se nepochopený, cosi uvnitř jej sžíralo, to něco byl pocit méněcennosti, za posledních dvacet minut jej všichni akorát sprdli za jeho prohřešky a neslyšel nic pozitivního. To mu rozhodně na dobré náladě nepřidalo, chování jeho soukmenovců bylo už delší dobu stejné, nepřikládal tomu však žádný význam, neboť v nich stále viděl ty, jenž jsou jeho „vzory“ a „punkovými fotry“.

Při zpáteční cestě do parku potkal dva téměř dvoumetrové mladé muže, sotva dvacetileté, v ramenou tak možná metr široké. Částečně schované slunce se jim odráželo na vyholených hlavách, černé bombry jen zašustily. Srdce mu poskočilo, raději se zastavil a zůstal bezduše civět na ty dva „obránce vlasti“.

„Co čumíš, fetko?!“, zeptal se provokativně jeden z nich.

„J-j-j-já? J-j-já v-v-v-vůbec nečumim,“ řekl s hlasem rozklepaným na maximum. Ucítil, že se mu rozechvěla kolena a když se podíval na své selhávající nohy, uviděl, jak zběsile se třepou.

„Čum vole, je z nás úplně posranej!“, rozchechtal se nižší holohlávek.

„Ty krávo, tak mu to trošku vokořeníme, co?“, zeptal se vyšší, mnoucí si pěsti.

„Že váháš!“, odpověděl menší.

Po zvolání jejich posvátného fašistického hesla a hrdého zvednutí pravé ruky, jali se povalit Voďajze na zem a spustit nelítostnou palbu kopanců a nadávek mířených na hlavu a záda. Voďajz, bezbranný drobný mládenec, sám proti silové i početní převaze dvou vcelku nenormálních jedinců, zůstal ležet na zemi a alespoň se snažil krýt si hlavu, neboť surové kopance botami s ocelovými špičkami mu mohly snadno způsobit nevratné poškození mozku, nebo dokonce i smrt.

Vtom se ozval válečný pokřik Voďajzových kamarádů, Ilony a Fandy, jenž se právě vraceli z náměstí do parku.

„Antifa!“, zvolal odhodlaně Fanda, když se právě rozbíhal proti dvěma soustavně útočícím hrdinům.

Z parku vyběhl i Vojta, odepínaje si od kalhot řetěz a zvolaje shodný pokřik „Antifa!“

Oba neonacisté rázem přestali a když viděli, že se na ně z každé strany řítí jeden rozzuřený punker svírající řetěz, ihned se rozeběhli, každý jiným směrem, aby na ně kluci nemohli. Těm však nešlo o to zmlátit je, ale pomoci Voďajzovi, jenž k tomu všemu přišel doslova jako slepý k houslím.

„Čuráci zasraní!“, křičel na ně rozzuřený Fanda.

„Voďajz, dobrý?“, staral se Vojta, sotva přiběhl k ležícímu klukovi svíjejícímu se v klubíčku uprostřed chodníku.

„Jooo, myslim, že jo,“ chroptěl zničeně.

„To se mi nezdá,“ pravil Fanda přesvědčeně.

„V klidu, neřeš to, budu v poho,“ přesvědčoval jej Voďajz.

„Tak poď, dem do altánu,“ řekl Vojta, zvedaje s Fandou Voďajze ze země.

„Jak ty kreténi můžou jít ve dvou na bezbrannýho týpka, to nepobírám,“ přemýšlela nahlas Ilona, ohlížeje se za sebe, jestli se už náhodou elita národa nevrací s posilami.

„Co se stalo?“, ptala se Rebi vyděšeně, když viděla Voďajzův zkrvavený obličej.

„Nácci ho chytli,“ řekl suše Fanda.

„Ti zmrdi,“ řekla rozzuřeně. Zde se projevilo, že Rebi má Voďajze ve skrytu duše ráda a nic proti němu jakožto člověku nemá, nyní byla ochotná se za něj rvát. Zbytečně, dvojice holých hlav utekla, nikdo nevěděl, kam.

V tu chvíli všichni zapomněli na perfektní mrdačku v altánku a na předehru na náměstí, vše se točilo okolo zmláceného Voďajze, který se snažil tvářit se statečně, jako by se vlastně ani nic nestalo.

Celé odpoledne pak proseděli nad nedopitým vínem a dostávali se do pozitivní nálady. Nedočkavost z nadcházejícího večera rostla s množstvím minut, které se neskutečně vlekly. Okolnosti zatím nenasvědčovaly tomu, že by se plán naší skupinky měl jakkoli změnit, všichni už neustále mysleli na okamžik, kdy už budou stát u vchodu do Ulity a ze svých těžce naspořených drobáků platit za lístek na jejich vytouženou akci.

„Kurva, to je snad nekonečnej příběh!“, postěžovala si Rebi, když se neustále dívala na radniční hodiny.

„Nepudem jinam? Začínám mít blbej pocit,“ navrhoval Fanda.

„Jo, pudem už k Ulitě, ne? Je půl šestý, třeba tam už někdo bude a pustěj nás,“ napadlo Ilonu.

Všichni se na sebe vzájemně podívali a synchronizovaně vstali ze schodů a vydali se k Ulitě. Pěšky to k ní trvalo sotva deset minut, cestu si krátili prozpěvováním svých oblíbených melodií a zvoláváním různých hesel, neopomněli ani otevřeně zanadávat na rozmáhající se neonacismus a intoleranci vůči odlišným subkulturám a kontrakulturám.

„Hele, sme tu a už tam někdo je, zajdu se tam zeptat,“ nabídla se Ilona oddaně.

„Zdar, můžem si tu už sednout na pivko?“, zeptala se mladého výčepního po příchodu do prostor před výčepem.

„Jasný, poďte,“ řekl s jistou samozřejmostí.

Ilona tedy došla pro zbytek přátel a posadili se k největšímu stolu, který se v klubu nacházel.

„Chlape, pět pivek,“ poručil si Fanda, jako by seděl ve své rodné knajpě.

Výčepní přikývl na srozuměnou a jal se čepovat prvních pět pivek tehdejší akce.

Rebi vytáhla mobil a rozhodla se povolat i kamarádku Julii, jíž ihned poslala stručnou SMS: Sme v Ulite, okamzite doraz.

„Komu si psala?“, zajímal se Vojta.

„Julii, když už tu sme, tak ať příde,“ odpověděla Rebi.

Výčepní donesl objednaných pět piv a všichni si přátelsky přiťukli. Fanda exnul celý půllitr, ani sám nevěděl jak. Ostatní se „jen“ napili, jelikož žízeň byla veliká a jak jinak ji uhasit, nežli kvalitním mokem?

Patnáct minut od přijetí esemesky se rozletěly dveře, v nichž se náhle zjevila drobná bledá dívka s dlouhým postaveným barevným čírem.

„Julčooo, ty krávo, ty už seš tady?! Sedej!“, zvolala radostně Ilona.

„Ještě dvě pivka, šéfe!“, zavolal na výčepního Fanda.

„Ty vole, co se stalo?“, ptala se Julie, pohlížeje zděšeně na rány ve Voďajzově obličeji.

„Fašouni si ho chytli na Míráku,“ řekla Ilona naštvaně.

„Fakt? Ty pičo, to sou kokoti,“ konstatovala Julie suše.

Voďajz jen mlčky přikývl a usrkl si piva.

„A co ste dělali, že tam byl sám?“, ptala se dál Julie, tuše, která bije.

Rebi na ni ďábelsky pohlédla a poskokem na židli naznačila, co se dělo v místech mimo náměstí.

„Aha, no jasný, vy abyste si to aspoň jednou nevodpustili,“ řekla Julie s úsměvem.

„Že se vozejváš zrovna ty, nymfo,“ rozesmála se Ilona.

Dobrá nálada u hranatého stolu byla nepsaným pravidlem a běda tomu, kdo ji byť jen sebeméně porušil! Najednou čas běžel jako neřízená střela, příchozí lidé pomalu ale jistě zaplňovali prostory klubu, účinkující kapelky se už také postupně zabydlovaly.

Na podiu se už začínalo s přípravou aparatury a pět minut před osmou se poprvé ozval zvuk bicích, za nimiž seděl mladý bubeník v pruhovaném tričku. Na jeho hlavě se vyjímaly světle zelené vlasy a v dolním rtu se mu třpytil stříbrný kroužek. Rozjel to slušně, všichni už povzbuzovali, celí natěšení, že se už konečně bude hrát. Jednalo se však o planý poplach, pouze se údajně rozehrávali, akce nezačne dřív jak za půl hodiny, zvolal pořadatel.

Julie se mezitím zapovídala s neznámým mladíkem, který údajně přijel z Teplic. Působil mile a přátelsky, na nic si nehrál, byl přirozený a pozorný, všímavý. Postřehl kdejaký detail, zaujatě sledoval každý Juliin pohyb, pohotově reagoval na každou její větu, již vyslovila ze svých rudě namalovaných úst. Přestože měla na sobě pouze černý korzet, ani jednou jeho pohled nesměřoval do jejího dekoltu, což ji také nemálo zaujalo. Ať se sebevíc snažila působit vyzývavě, mladík ne a ne neodolat. Jeho hnědé oči budily určitý pocit nejistoty, světle hnědé, kratší kudrnaté vlasy jej činily ještě mladším, než ve skutečnosti byl.

„Musim na hajzl, sorráč, počkáš?“, zeptala se Julie omlouvavě.

„Pudu s tebou, přece by sem tě nenechal jít samotnou,“ nabídl se ochotně.

Ilona se na Julii podezřívavě podívala, což samozřejmě myslela ironicky, moc dobře věděla, jaká Julie je a že má problém odolat zajímavým a chytrým zástupcům mužského pohlaví bylo všem už dlouho známo.

Julie našeho neznámého, říkejme mu třeba Pepa, odhodlaně chytila za ruku a odvedla na dámskou toaletu. Sotva za nimi zaklaply dveře kabinky, začal ji vášnivě líbat. Vida, jaké se z něj rázem vyklubalo zvíře. Julie se však nebránila, naopak, jeho žhavé polibky mu opětovala a to vše ještě navíc okořenila odvážnými výlety její pravé dlaně pod trenýrky, ke kterým se dostala celkem snadno, léta praxe jí byla samozřejmě užitečná a neměla vůbec žádný problém dvěma hmaty rozepnout kalhoty a stáhnout je spolu s trenýrkami. Pepa z Julie sundal její korzet a teď tam proti němu stála svlečená do půl pasu. Na nic nečekala a ihned si sedla na mísu. Pevně uchopila Pepovu kládu a začala bez váhání pohybovat rukou směrem dopředu a dozadu. Netrvalo dlouho a už měla jeho dlouhý a pevný penis téměř celý nasoukaný do úst a snažila se dopřát mu tu nejlepší kuřbu v jeho životě. Najednou se otevřely dveře na toaletu a bylo slyšet tři dívčí hlasy. Jelikož zde byly tři kabinky, bylo logické, že jedna z nich si bude muset počkat. Julii bylo chvíli trapně, ale nezbývalo jí nic jiného, než pokračovat. Slečna, čekající před kabinkou, byla už docela nervózní a vlivem alkoholu ztrácela zábrany, tudíž se sklonila ke spodní části dveří, aby se z očí do očí zeptala, kdy se tam dostane. K jejímu úžasu viděla místo dvou nohou čtyři, z toho jedny se spuštěnými kalhotami a druhé obkročmo kolem nich. Slečna, zřejmě v úžasu, pronesla akorát jedno jediné slovo: „Ahá!“, což asi mělo znamenat něco ve smyslu: Tak já teda počkám.

Kouření trvalo strašlivě dlouho, Pepu znervózněl příchod tří rozverných slečen, které se zrovna moc neměly k odchodu, nakonec však ale odešly. Vzápětí vytáhl své nabité péro z Juliiných úst a masturboval na jejích obnažených ňadrech.

„Máš super kozičky, takový bych chtěl mít doma každej den,“ řekl vzrušeně při pohledu na Julii plnou očekávání.

Svůj žalud Pepa neustále přikládal mezi její prsa a jezdil s ním od Juliina krku až co nejníže. Za chvíli došlo k erupci, která zaskočila i samotného Pepu, nejen Julii. Celý obsah jeho stíhačky se octl na Juliině obličeji a ta jen překvapeně zírala. Pepa mezitím úlevně vzdechl a naposledy jí ještě přiložil  špičku žaludu k ústům. Julie nečekala a penis důkladně olízla. Poté si toaletním papírem setřela zbytky spermatu z prsou a obličeje, zbytek pak opláchla v umývárně. Pepa ji ještě při smývání horké lávy laškovně plácl po jejím pevném zadečku a odešel pryč. Už ho nikdy víc neviděla, leč se snažila ho v davu najít. Když vyšla z toalety, kapela právě začala hrát, ale Pepa zmizel. Zmizel, a už se nikdy více neukázal.

Julie si stoupla na kraj pogujícího davu a nepřítomně sledovala dění na pódiu a okolo něj, přičemž neustále hledala svého don chujána. Nenašla.

„Co je?“, zeptala se opilá Rebi Julie, spatřiv ji bezduše stát na kraji davu, což obvykle nedělávala.

„Nic, nic, vykouřila jsem jednoho týpka, byl fakt hustej, ale už ho nemůžu najít,“ řekla  s povzdechem.

„Že to řešíš. Už sis zašukala s toliko borcama, že je ani nespočítáš, zejtra zas bude ňákej, se neboj,“ pravila Rebi zasvěceně.