Bílý vítr

Kráčela jsem už čtvrtý den a les ne a ne skončit. Koně jsem ztratila v močálu. Bylo mi jej líto, i když byl kradený. Horší ale stejně bylo šlapat pěšky. Nevzpomínala jsem si, že by ten les byl tak rozlehlý, když jsem jím šla prvně. A to je jedna z věcí, které se hraničáři jednoduše stát nesmí. Otočila jsem se na východ a se sluncem v zádech jsem hledala cestu ven.

Kráčela jsem ale dál. Do západu slunce zbývalo ještě hodně času a já si dala přecevzetí, že se z tohohle lesa dostanu. Kožené ramínka tlumoku odporně řezali každou minutu víc a víc. Neustálý střeh unavoval a nohy v kožených botách nesnesitelně pálili, jako kdybych kráčela rudou pahřebou.. A nedařilo se mi najít ani pěšiny. Sem snad nikdo nechodil...

Neustále jsem měla pocit, že místo toho, abych z lesa vycházela, jsem pronikala ještě hlouběji do jeho vnitra. O hlubokých lesích západu kolovali pověsti, při kterých mrazilo v zádech. A proto jsem si je vybrala za místo zkoušky. Stromy zde byly větší a jakýmsi způsobem živější jako ty z východních hranic. Po zemi se plazilo borůvčí a po stromech se šplhalo psí víno. V polostínu rostli různé kvítky, na které nestačili ani mé hraničářské vědomosti.

Na konci dne jsem nalezla pohodlné útočiště při kmeni borovice. Z tlumoku jsem vytáhla poslední zbytečky jídla a ohřála si je na malém ohníčku. Pak jsem se vykradla naklást oka na drobnou zvěř, abych se mohla najíst také zítra.

Noc zde byla neobyčejně klidná, no léty cviku jsem se naučila spát jen napůl jako kočka. Vždy jsem věděla, co se kde šustlo. Většina zvuků mě však nedokázala vyrušit.

Až na  to zoufalé ržaní. Nebylo daleko, nocí zostřenými smysly jsem za chvíli slyšela dusání kopyt v neuvěřitelně rychlém tempu. Pomezi stromy se míhal stín koně barvy měsíčního svitu. Pronásledoval jej samotářský vlk.  

Spíše tisíckrát nacvičeným pohybem než přemýšlejíc jsem napřáhla luk a vystřelila na místo, kde se míhal černý stín vlka. Stačilo my slyšet utržené bolestivé zavytí, aby jsem věděla, že je mrtvý.

Kůň zastavil. Přišla jsem blíže. Z pysků mu kapala pěna a byl celý zpocený, boky se mu chvěli prudkým dechem. Vyčerpaně sklonil štíhlou hlavu téměř k zemi.  Když jsem se podívala blíže, viděla jsem, že má nohy doškrábané do krve, popadané větve dokázali způsobit hluboké šrámy. 

"Stůj, můj krásný," šeptala jsem mu. Nevěděla jsem, zda neuteče. Tohle bylo přeci jen něco jiného jako mluvit z ochočeným koněm, kterého se právě snažím ukrást. Otočil ke mně jedno ucho. "Počkej mě tu, já ti pomůžu,"  přihovořila jsem se mu, přiblížila se a zkusila ho pohladit. Neucukl a ani se nedal do běhu. Vždy o mně říkali, že mám zvláštní nadání mluvit se zvířaty. Možná proto jsem se svého času živila kradením koní.

Všimla jsem si, že tu roste jařenka, voňavá bylina pomáhající hojení ran. Pomalým krokem jsem odešla od koně. Naštěstí jsem ji podle vůně nalezla dost rychle. Také jsem si spod borovice šla vzít svůj tlumok.

Kůň tam stále čekal. Bylo to zvláštní, podle pověstí se bílé lesní koně lidí báli.

Rozemlela jsem dužinaté lístky na kaši a smíchala ještě s pár sušenými bylinami z tlumoku, až mi vznikla hnědá, pronikavě vonící mast. Pak jsem koni rány opatrně vyčistila, abych ji mohla nanést a ovázat je.

"Jdi," šeptla jsem mu, když jsem byla s prací hotová. "Ať tě bohové ochrání." Tiše zaržal, ale nehnul se. Bylo to zvláštní. Normálně bych krotkého koně brala. Navíc takového, který měl nohu ovázanou mým nejlepším obinadlem. Ale v tomhle koni jsem tušila cosi zvláštní, takému stvoření bych slobodu vzít nedokázala.

Chvíli jsem bloudila po lese hledajíc vlčí mršinu. Mé šípy byli naštěstí lovecké a měli výrazně červené opeření. Jediné, co jsem však nalezla, byl jeden zlomený. Vlk jakoby se rozplynul. Vzala jsem jej, nevěřícně kroutíc hlavou. Černá vlčí kůže by byla bývala hezká trofej. Vlčí kůže však měla menší cenu než ta má a tohle byl les elfů, les, o kterém se mezi hraničáři šeptali podivné zkazky…

Vzbudila jsem se na úsvitu. Lesem se provalovali cáry mlhy, místy husté jako mlíko a místy řidší. Nejdříve jsem se vydala obhlédnout své pasti. Doplatila na ně jenom jedna veverka a ptáček. Nic moc, ale přeci.

V mlže jsem zaslechla ržaní. Bylo hluboké, tiché ozývající se z neurčitého místa a vzdálenosti. Pak jsem slyšela dupot nepodkutých kopyt blížících se ke mne. Z mlhy se vynořil bílý kůň s ovázanou nohou.

Přišel ke mně a strčil mě nosem do ramene. Pak na mně chvíli upřeně hleděl. Jeho oči byly na zvíře podivně hluboké, jakoby lidské, barvy pokojných hlubin.. Usmála jsem se a hladila jej, nejprve po hlavě, pak po mohutné klenuté šíji a po hřbetě a mluvila jsem k němu. Věděla jsem, že teď na něj mohu sednout. Objala jsem jej kolem šíje, odrazila se a rázem jsem na něm seděla. Čekala jsem, že začne střečkovat nebo se mně nějakým jiným způsobem pokusí shodit, no on je stál a s ušima natočenýma ke mně čekal na povel. V uších mi zněla nějaká slova o osudu, no já jsem jim nedokázala porozumět.

„Běž tam, kde máš svou stáj,“ pokynula jsem mu a jemně jej stiskla koleny. "Budu ti říkat Bílý vítr."

Bílý vítr klusal lesem. Nohu měl napodiv docela v pořádku. Nechala jsem se nést, tisknouc se koleny k jeho bokům. Vítr rozfoukával mlhu a pomezi hustou lesní klenbu dopadli na mě první paprsky nového dne. Vánek hladil tvář a přinášel sebou vůně hlubokých západních hvozdů - divoké země elfů. Najednou jsem chtěla, aby ten les byl nekonečný, nebo aby mě se zastavil až na strmých černých útesech padajících do rozeklaných zálivů západních moří.

Na druhou stranu jsem chtěla jít domů a zastavit na dvorku hraničářského domku na bílém koni z pověstí. Mých sedm bratrů zkoušku složilo. A já, nejmladší a ještě k tomu děvče, jsem se chtěla mezi ně vrátit jako vítěz. I když mě táta nechal jít spíše proto, abych si cestou našla ženicha.

Kůň se pustil cvalem jakoby mířil na nějaké určité místo. Pevněji jsem ho sevřela koleny a sklonila se těsně nad jeho šíji, aby mě větve nešlehali do tváře. I tak jsem od nich byla celá doškrábaná a na mém hrubém cestovním oblečení zela nejedna díra.

Kůň se zastavil až na mýtině uprostřed lesa. Bylo tam víc bílých koní, pásli se na husté zelené trávě protkávané divokým kvítím. Byli hezké, působili vznešeněji než jakékoliv koně, které jsem viděla, no proti Bílému větru stejně působili hrubě jako horské poníky. Sesedla jsem.

"Dále již nesmíš, smrtelnice," slyšela jsem hlas ve své hlavě. Nebyl však můj.

"Kdo si?" zeptala jsem se jej. Odpověděl ještě dřív, než jsem otázku vyslovila: "Bílý vítr."

Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale stejně jsem nebyla schopna najít svého koně, ani jsem jej neslyšela. Instinktivně jsem sáhla po noži, který jsem nosila za pasem. „Nehraj se s tou věcičkou,“ slyšela jsem za svými zády drsný hlas. Tentokrát byl až příliš skutečný. Tak skutečný jako studená špička nože nebo šípu, která se dotýkala mé šíje. „Padla bys dřív, než by sis rozmyslela, že chceš tasit...“ On se bavil. Netuším na čem, ale bavil se nesmírně. A škodolibě jako kočka s myší. Pustila jsem svůj nůž a zvedla ruky nade hlavu. On mě téměř neslyšitelným krokem obešel a nůž zasunul do pochvy.

Byl nižší jako muži od hraničářů, útlejší a štíhlejší. Zlatě se lesknoucí vlasy sčesané do volného copu mu sahali kus pod pas. Byl to elf, skutečný elf, takový, o jakých mi vyprávěla máma pohádky, když ještě žila. V pravé ruce držel mé obinadlo. "Mé rány jsou zhojeny. Tohle je tvé, hraničářko,"

"Jak víš, že jsem hraničářka?" hleděla jsem na něj nedůvěřivě. Jen povídačky o jejich síle naháněli hrůzu. Protože jejich síla nespočívala ve svalech.

"Kdysi se chodili synové lidí učit od starších dětí lesní moudrosti. Již nechodí a pomalu zapomínají, ale tuhle mast používají stále," odvětil. "Co tě přivedlo do lesa elfů? Již dávno jsem zde neviděl smrtelníka, ani dobrodruha, natož děvče."

"Gwilen," přerušila jsem jej. I když půlka jména jistě zanikla ve vyschlém hrdle.

"Dobře, Gwilen. proč jsi tady?"

"Zkouška hraničářů," odpověděla jsem s předstíranou odvahou. Drsná uhrančivost jeho modrých očí mi naháněla strach. "Jak ti říkají?"

"Bílý vítr."

"Tak se volá ten kůň. Krom toho proč má elf jméno v jazyku lidí?"

"Protože mi tak říkáš."

"Ty jsi Bílý vítr?"

"To dívka s magickým nadáním nepoznala?"

Zalapala jsem po dechu. Jako hraničářka jsem byla naučena myslet střízlivě. V lese nebyl čas přemýšlet o magii, nebo ji snad používat. Kromě toho pověrčiví hraničáři nebyli čarodějkám nakloněni, ani kdyby některá pocházela z jejich radů. 

"Já nejsem čarodějka," namítla jsem. Nelíbila se mi představa barevných blesků sesílaných z konečků mých prstů na nepřítele či zvíře.

"Není magie jako magie. A příroda vládne jinými silami než čarodějové ze síni z kamene... Nebo snad již tohle hraničáři své děti neučí?"

"Báby něco vyprávějí, ale nikdo je nebere vážně."

"A ty jim věříš?"

"Možná…" zaváhala jsem. Ještě před pěti minutami bych řekla rozhodné "Ne!", jenže teď jsem mluvila s bytostí z jejich vyprávění.

„A věříš tomu, že věci běží tak jak mají a náhody neexistují, Gilwenaiwen?“

„Gilwenaiwen?“

„Tak zní tvé plné jméno. Ve vašem jazyce něco jako „Ta jenž přichází, ta, jenž je nadána Silou... Mohli jsme tě tisíckrát zabít a nikdo by se o tom nedozvěděl, kdybys nebyla Gwilenaiwen... Víc ti nesmím říct... Snad jen to, že sílu je třeba ovládnout a z lidí tě to již nikdo nedokáže naučit...“ dopověděl. Všimla jsem si, že v pozadí stojí jakási postava, šaman v dlouhé šedé říze držící hůl. Na místě, kde stál elf, jenž si říkal Bílý vítr, se začal zhmotňovat kůň. Vysedla jsem na něj a nechala se nést.  K nebi se vznesl bílý orel. A šaman tam již nestál...

***